Staroměstská exekuce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Poprava 27 českých pánů)
Skočit na: Navigace, Hledání
Kresba exekuce z 19. století dle staršího dřevorytu

Staroměstská exekuce (poprava 27 českých „pánů“) ze dne 21. června 1621 byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře u Prahy.

Exekuce byla šokujícím a hrozivým představením, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové se nenechají zastrašit stavovským povstáním a žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje.

Dohra stavovského povstání[editovat | editovat zdroj]

8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře a tím nastala fatální porážka protestantského odboje. Zatímco Fridrich Falcký uprchl do Slezska, čeští stavové museli uznat vládu Ferdinanda II. a pět dní po bělohorské bitvě žádali písemně císaře o odpuštění, moravští stavové taky kapitulovali, Rudolfův Majestát byl zrušen a královským místodržícím byl ustanoven Karel I. z Lichtenštejna. Dne 17. února byl vytištěn a v Praze rozšířen patent vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Hledaní se většinou na výzvu sami přihlásili, pouze tři z nich se pokusili utéct. Dne 20. února 1621 bylo zadrženo celkem 61 osob, které byly drženy ve vězení v Bílé věži na Hradě.

Soudní přelíčení[editovat | editovat zdroj]

Soud započal hned první den a trval od 20. února do 29. března. Předsedou soudního tribunálu byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna, jeho zástupcem Adam z Valdštejna (strýc Albrechta z Valdštejna), zbytek soudu tvořili úředníci. Královským prokurátorem se stal Přibík Jeníšek z Újezda, bývalý písař, kterého direktoři vypověděli ze země. Tento soudní proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. Proti českým pánům byla vznesena tato obvinění: vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. Po zpracování výslechů (viz následující odstavec) se očekával postoj obhajoby, ale ve skutečnosti se obhajoba nedostala ke slovu, protože senát dostal takovou instrukci od císařského dvora. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem „obecně známa“. Mezitím byl dán prostor i pražským katolíkům, kteří prahli po pomstě a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli. Královský prokurátor podal 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Nakonec bylo odsouzeno 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Slavata k tomu navrhoval zkonfiskovat majetek všem, kdo se účastnili povstání. Císařští rádci zasedající ve vídeňské komisi radili Ferdinandovi, aby rozsudek zmírnil. Navrhovali mu popravu devíti z každého stavu, ostatní měli být posláni do Toskánska a do Neapole na galéry. Nakonec se zrušilo i čtvrcení zaživa, došlo k němu posmrtně. Rozsudek byl přečten 19. června.

Mimořádný tribunál se odehrál i na Moravě, kde však z dvaceti ortelů smrti nebyl vykonán ani jediný. Čelní představitelé slezských a lužických stavů podobnému soudu nebyli ani podrobeni.

Výslechy[editovat | editovat zdroj]

Vyslýchání probíhalo jednotlivě a každý z vězňů musel odpovědět na 236 otázek. Jejich chování bylo rozličné, někteří si stáli za tím, že jednali v zájmu blaha českého lidu, někteří se zdrceně přiznali k velezradě, jiní se dokonce snažili vykroutit a prosili o milost císaře, někteří se dokonce soudu vysmívali. Navíc císař nebyl s některými výslechy spokojen a tak nařídil některé zopakovat s použitím mučidel. Jeden z takto vyslýchaných, Fruwein, se zřejmě pokusil utéct, ale útěk nedopadl dobře, pravděpodobně spadl ze střechy, protože byl nalezen mrtev v Jelením příkopu Pražského hradu. Neušel však trestu rozčtvrcení, který byl vykonán později a jeho hlava byla vystavena poté s hlavami ostatních na Koňském trhu. Devět odsouzených vypovídalo pouze německy.

Většina popravených zvláště z měšťanského stavu se provinila pouze tím, že buď přijali některý úřad či poslechli příkaz stavovských direktorů.

Seznam popravených[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na místě poprav se seznamem popravených

Odsouzeni byli nakonec přední představitelé povstání, někteří získali milost, u některých byl rozsudek zmírněn, u někoho naprosto zrušen. Tak se nakonec došlo k počtu 27 trestů smrti.

Páni[editovat | editovat zdroj]

  1. Jáchym Ondřej Šlik
  2. Václav Budovec z Budova
  3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Rytíři[editovat | editovat zdroj]

  1. Kašpar Kaplíř ze Sulevic
  2. Prokop Dvořecký z Olbramovic
  3. Fridrich z Bílé
  4. Jindřich Otta z Losu
  5. Diviš Černín z Chudenic
  6. Vilém Konecchlumský z Konecchlumí
  7. Bohuslav z Michalovic

Měšťané[editovat | editovat zdroj]

  1. Valentin Kochan z Prachové
  2. Tobiáš Štefek z Koloděj
  3. Ján Jesenský
  4. Kryštof Kober z Koberšperku
  5. Jan Šultys z Felsdorfu
  6. Maxmilián Hošťálek z Javořice
  7. Jan Kutnauer ze Sonnenštejna
  8. Simeon Sušický ze Sonnenštejna
  9. Nathanael Vodňanský z Uračova
  10. Václav Maštěrovský z Jizbice
  11. Jindřich Kozel z Peclinovce
  12. Ondřej Kocour z Votína
  13. Jiří Řečický
  14. Michal Witmann
  15. Simeon Vokáč z Chyš
  16. Leander Rüppel z Ruppachu
  17. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu

Dále měl být popraven i Martin Fruwein z Podolí, ale před exekucí spáchal sebevraždu (7. června); symbolicky bylo proto popraveno jeho mrtvé tělo.

Exekuce[editovat | editovat zdroj]

Poprava na Staroměstském náměstí

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Poprava sedmadvaceti českých pánů začala 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí. Začalo se v pět hodin ráno, kdy se uzavřely brány města a císařské vojsko pod vedením generála Albrechta z Valdštejna[zdroj?] obsadilo náměstí, ovšem zasáhnout nemuselo, neboť popravy probíhaly až překvapivě klidně.

Bylo postaveno lešení asi dvacet kroků dlouhé a široké, potažené černým suknem. Popravčím byl ustanoven kat Jan Mydlář, který měl připraveny čtyři meče. Popravy trvaly od páté hodiny ranní do desáté.

Průběh exekuce[editovat | editovat zdroj]

Jan Mydlář byl utrakvista, proto nechal odsouzené pomodlit se podle jejich přesvědčení před popravou. Odsouzenci přicházeli na pódium dle rodu, důstojenství a věku. První přišli na řadu direktoři ze stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka. Další popravení, Václav Budovec a Kryštof Harant byli sťati mečem. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského, kteří byli sťati, Bohuslavu z Michalovic k tomu byla uťata pravá ruka.

Po členech rytířského stavu měli být popraveni zemští direktoři z městského stavu. Jako první na jeviště vstoupil Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu a již se chystal pokleknout, když se objevili jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou, že místodržící Karel I. z Lichtenštejna ortel pozdržel a rozkázal, aby byl Sixt odveden do vězení, kde se dočkal osvobozujícího rozsudku. Na podobný čin čekali i příbuzní dalších odsouzených, především manželky, které daly vlivným politikům mnoho peněz a rodinných šperků.

Pět direktorů ze stavu městského byli taktéž sťati. Následovala exekuce Jana Jesenského, kterému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jan Jesenský byl potrestán nejpřísněji z několika důvodů. Jednak byl diplomatem ve službách stavů, který na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře a jednak proto, že napsal politicko-filosofický traktát Pro vindiciis kontra tyrannos (česky Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud nejedná v jeho zájmu. Podle Stanislava Sousedíka ho toto dílo učinilo ideologem stavovského povstání. Oběma Němcům byla před stětím hlavy uťata pravá ruka, ruka Leonarda Rüppela byla ještě před jeho smrtí pověšena na pranýři. Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což pro ně byla ta nejpotupnější smrt, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdci povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech, dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Dále byl městský úředník Mikuláš Diviš na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy (prameny se zmiňují o tom, že naštěstí nebyl porušen hlavní nerv a Diviš mohl po delší době opět mluvit).

Těla popravených[editovat | editovat zdroj]

Bezhlavá těla byla předána rodinám, které ostatky svých příbuzných se všemi obřady pohřbily. Dvanáct hlav Mydlář uložil do železných košů a bidly je připevnil na Staroměstskou mosteckou věž. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho vdovy, hraběnky Šlikové, mohla být sňata již květnu 1622 na příkaz Karla z Lichtenštejna a byla pochována k jeho tělu. Zbylých jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631, poté byly sejmuty a se všemi poctami uloženy v Týnském chrámu. Od odjezdu saských vojáků v květnu 1632 při převzetí moci císařskými úředníky lebky záhadně zmizely.

Katův meč[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhá léta mohli návštěvníci Národního muzea spatřit meč, na jehož čepeli byla vyryta jména jedenácti popravených. Měl to být jeden z popravních mečů kata Jana Mydláře. Jedná se o primitivní padělek. Čepel pravděpodobně pochází ze 17. století, knoflík vyrobený ze slonové kosti je z 18. století a záštita až z 19. století. V podobném stáří je i další padělek, který roku 1878 koupil E. Molnár v Edinburgu u vetešníka. V současnosti jej můžeme najít ve sbírkách Husova domu v Praze. Padělatel se u tohoto výrobku dopustil fatální chyby, pravděpodobně z neznalosti historických pramenů, když v seznamu na čepeli vyryl jméno Jana Kutnauera, který byl však oběšen.

Osudy pozůstalých[editovat | editovat zdroj]

Většina rodin byla zruinována konfiskací a zdrcena neúspěchem povstání. Manželky popravených doživořily zbytek života v bídných poměrech doma nebo v exilu, některé se znovu vdaly či dokonce konvertovaly ke katolictví (jako například vdova po Kryštofu Harantu). Šlikův syn zemřel za dva roky u příbuzných na Moravě. Budovcův syn Adam odešel se zimním králem do Haagu. Jeden z Kaplířových vnuků padl v exilu jako voják, druhý sloužil věrně Ferdinandovi II., což mu pomohlo v jeho kariéře. Bojoval proti Švédům a proto byl v roce 1647 povýšen do panského stavu, v roce 1683 velel obraně Vídně proti Turkům. Syn Bohuslava z Michalovic, Smil, prý vedl v roce 1627 povstání sedláků v kraji kouřimském a čáslavském. Syn popraveného kutnohorského primátora Jiří Šultys z Felsdorfu, univerzitní mistr, padl jako důstojník benátského vojska ve válce proti Habsburkům. Oba synové Štefka zvolili dráhu politiků za hranicemi. O Jesseniovu dceru Julii se postaral kazatel od kostela Salvátora, německý mistr David Lippach, který to slíbil Jesseniovi v předvečer jeho popravy.

Staroměstské náměstí[editovat | editovat zdroj]

27 křížů na dlažbě v místech popraviště

Místo popravy a smutný konec stavovského povstání připomínají dlažební kostky, které vyznačují prostor, kde stálo popraviště. Původní pódium rozebrali a věnovali klášteru milosrdných bratří v Praze.

Exekuce a povstání očima historiků[editovat | editovat zdroj]

František Palacký přirovnával události stavovského povstání k husitství s tím rozdílem, že český národ v této válce „nedovedl nic slavného, ale přišel bezmála na mizinu“. Antonín Gindely popsal stavovské povstání jako „hazardní podnik mužů, kteří dobře nezvážili své síly a schopnosti, výsledkem zahraničních politických zásahů a diplomatických intervencí“ a francouzský historik Ernest Denis popisuje stavovské povstání jako tragedii. Jeho výklad je literárně dramatický, psychologickosociální a deterministický. Je toho názoru, že za tento výboj lidstva zaplatil národ, který předstihl svou dobu, odtrhl se od tradice a otevřel lidstvu novou dráhu. Josef Pekař odsoudil povstání z nacionalistických pozic a kritizoval především poněmčování české společnosti v předbělohorském období vlivem luterství pronikajícího ze Slezska.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Exekuce byla pouze jedním z důsledků stavovského povstání, které dopadlo neúspěšně. Dalšími důsledky byla dědičná držba české královské koruny v rukou Habsburků, což znamenalo dalších téměř 300 let jejich nadvlády. Dalším zásadním důsledkem byla následná rekatolizace, a protože 75-90% Čechů byla protestantského vyznání, znamenalo to velkou emigrantskou vlnu (což byla většina české inteligence) a obrácení těch, kteří zůstali. Německý jazyk byl plně zrovnoprávněn s českým, takže došlo i ke germanizaci celkového obyvatelstva (nejen šlechty).

Stavovské povstání nebylo záležitostí národní ani občanskou válkou uvnitř národa rozděleného náboženstvím, jednalo se o politickomocenský boj. V té době probíhal v Evropě boj o rovnováhu, Evropa byla rozdělena na katolickou a protestantskou, absolutistickou a stavovskou monarchii. Exekucí na Staroměstském náměstí slavila španělsko-katolická strana triumf vítězství. Nakonec ve třicetileté válce nebyli vítězové ani poražení, zbyla jen zničená Evropa. Svým významem zapadá do období změn, které se hnaly napříč Evropou a samo stavovské povstání odstartovalo konflikt, ke kterému již mocnosti spěly. Stala se tak zápalným sudem třicetileté války, první celoevropské krize, která vyústila z hluboké politické krize. Povstání proti Habsburkům nebylo revolucí, nýbrž stavovským povstáním, tj. bylo omezeno na privilegované středověké vrstvy. Přesně by bylo možné mluvit o stavovsko-šlechtickém povstání. Absence Moravy při zahájení povstání byla vážnou ranou v jeho prvním stadiu a zbavila povstání možnosti úspěchu v jeho počátcích.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha : Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1.  
  • Purš, Jaroslav, Miroslav Kropilák et al.: Přehled dějin Československa I/2 (1526–1848). Academia, Praha 1982, s. 168
  • Svátek, Josef: Paměti katovské rodiny Mydlářů - rozličné příběhy katovské, 2. díl, Nakladatelství XYZ, Praha 2005, ISBN 80-86864-25-1
  • VRABEC, Jan Josef. Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Praha : Kočí, 1908. Dostupné online.  
  • HERBEN, Jan. Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621. Praha : Mladé proudy, 1921. Dostupné online.  
  • HERAIN, Jan; TEIGE, Josef. Poprava na Staroměstském rynku v Praze 21. června r. 1621. Praha : Společnost přátel starožitností českých, 1904. Dostupné online.  
  • MOLNÁR, Daniel Bohumil. Hlavy mučenníků bělohorských. Praha : vl.n., 1882. Dostupné online.  
  • ROSACIUS, Jan. Koruna neuvadlá mučedlníkův božích českých, to jest: Pravdivá zpráva o pobožném k smrti se připravování věrných a při pravdě Boží stálých Čechův. Praha : Šolc, 1913. Dostupné online. Přetisk dobového svědectví faráře z kostela sv. Mikuláše, pozdějšího pobělohorského emigranta, jenž byl vybrán jako duchovní rádce uvězněných představitelů stavovského povstání a který odsouzené 21. června 1621 doprovodil také na popraviště. 
  • Pragensia : Die Prager Exekution i. J. 1621. Příprava vydání Pick Friedel. Praha : s.n., 1922. Dostupné online. Faksimile dvou dobových popisů popravy 27 českých pánů (r. 1621) s historickým komentářem. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]