Polarografie
Polarografie patří mezi elektrochemické analytické metody. Za její objev dostal Čech Jaroslav Heyrovský roku 1959 Nobelovu cenu za chemii.
Slouží k určování přítomnosti (kvality) a koncentrace (kvantity) redukovatelných nebo oxidovatelných neznámých látek v roztoku. Princip spočívá ve vyhodnocování závislosti elektrického proudu na napětí na dvojici elektrod, které jsou ponořené do roztoku, v němž probíhá elektrolýza. Závislosti mají tvar vln, jejichž poloha charakterizuje jednotlivé druhy látek. Z velikosti nárůstu proudu lze určit koncentraci příslušné látky.
Jako pracovní elektroda slouží rtuťová kapajicí elektroda. Na povrchu kapky rtuti se vytvoří elektrická dvojvrstva. Při zvyšování potenciálu mezi anodou a katodou dojde k vyloučení příslušných iontů na katodě a tím k nárůstu proudu. Proud je omezen množstvím iontů v roztoku. Jakmile se množství vylučujících se iontů rovná počtu přicházejících iontů z roztoku, proud přestane růst. Hodnota středu nárůstu polarizační křivky je charakteristická pro danou látku. Do roztoku se přidává základní (indiferentní) elektrolyt, např. kyselina, aby se vodivost roztoku zvýšila. Dále se přidává povrchově aktivní látka - typicky želatina, jejímž úkolem je zabránit vzniku maxima na začátku polarografické vlny. Důležité je i probublávání vzorku v polarografické nádobce inertním plynem kvůli odstranění kyslíku, který vytváří na polarogramu protáhlé vlny a znehodnocuje záznam.
Přístroj založený na polarografické metodě se nazývá polarograf. Jeho tři základní části tvoří zdroj, zapisovač a ovladač rtuťové kapající elektrody.
Literatura
Obrázky, zvuky či videa k tématu Polarografie na Wikimedia Commons
- Jaroslav Heyrovský & Jindřich Forejt: Oscilografická polarografie - Polarografie střídavým proudem, její theorie a použití. Praha: SNTL, 1953.
Externí odkazy
