Pokladnice Sifnu v Delfách

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rekonstrukce pohledu na pokladnici od severu.

Pokladnice Sifnu v Delfách byla stavba v podobě malého chrámu typu in antis, který nechali vystavět obyvatelé ostrova Sifnos v posvátném Apollónově okrsku u delfské věštírny. Její výstavba je datována mezi léta 530 a 525 př. n. l., a je typickou ukázkou iónského řádu. Sloužila k uchování a prezentaci darů sifnijských delfské věštírně a k setkávání a odpočinku cestovatelů z ostrova. Pokladnice se do dnešních dní nedochovala, ale její rekonstrukce na základě archeologického výzkumu je zřízená v delfském muzeu.

Legendy[editovat | editovat zdroj]

Mapa posvátného Apollónova okrsku, pokladnice Sifnu vlevo dole, označená číslem IV.

Ke vzniku chrámu se vážou pověsti. V první z nich se tvrdí, že bůh přikázal sifnijským, aby odevzdávali desetinu výdělku z dolů do Delf. Zpočátku ostrované postavili pokladnici a dávku odváděli, ale po čase si peníze začali nechávat, a tak dal bůh jejich doly zatopit. Druhá pověst praví, že jakmile byla pokladnice dostavěna, dostala se sifnijským od Pýthie věštba: „Jakmile v Sifnu radnice zazáří bělostnou barvou stejně, jak tržiště lem, tu rozumný muž nechť se chrání před vojskem dřevěným, stejně i před jeho vyslancem rudým.“ Nedlouho poté byl Sifnos popleněn vojáky z ostrova Samu. Shodou okolností byla radnice i tržiště obloženy bílým parským mramorem a samští připluli na dřevěných rudých lodích.

Poloha a popis[editovat | editovat zdroj]

Sifnijský thesaurus stál v jižní části Apollónova okrsku v Delfách, hned u hradby okrsku (peribolu ), nalevo od 4-5 metrů široké Svaté cesty. V době stavby pokladnice měla cesta jednotlivé stupně a až Římané překryli cestu velkými kamennými bloky .

Pokladnice má tvar obdélníku o stranách 8,9 m a 6,3 m , a je postavena v iónském stylu (vliv zadavatelů stavby ze Sifnu), což není na řecké pevnině úplně obvyklé. Půdorys odpovídá typu chrámu in antis (řecky náos en parastasin ), kdy z celistvé celly pokračují zídky po stranách, které tak tvoří jakousi předsíňku (pronaos), jen sloupy v průčelí jsou nahrazeny dvěma karyatidami. Štít i vlys jsou zdobeny reliéfem. Podloží bylo naskládáno vápencem a samotná budova byla z ostrovního mramoru, který byl místy výrazně polychromován.

Celý chrámový okrsek je v prudké stráni na úpatí pohoří Parnassos. Tato poloha neumožňovala pravidelnou orientaci staveb jedním směrem, a proto, jak postupně pokladnice v okrsku přibývaly, vybírali stavitelé vhodná místa, kolem Svaté cesty, bez ohledu na uspořádání ostatních budov. Sifnijský thésauros je orientován téměř západo-východně s malou odchylkou k severu. V pokladnici byly uloženy votivní dary pro boha Apollóna a samotná stavba byla taky ex votem . Vstup byl omezen na vybrané návštěvníky a správce, který o chrámek pečoval[1].

I když politický význam Sifnu upadal, zůstala pokladnice v bezpečí, pod ochranou moci delfské věštírny až do obsazení Řecka Římem. Roku 395 našeho letopočtu římský císař Theodosius I. Veliký zakázal uctívání pohanských kultů a okrsek v Delfách i pokladnice sifnijských se začali pomalu rozpadat.

Sloupy v průčelí[editovat | editovat zdroj]

Karyatida z průčelí chrámku.

Architráv nesou dva sloupy v podobě mladých dívek – karyatid z parského mramoru . Tyto karyatidy patří k nejstarším svého druhu . Podle pověsti se město Karyai za Řecko-perských válek postavilo na stranu Peršanů. Vítězní Athéňané se rozhodli město potrestat. Vyplenili Karyai a do Athén odvedli mladé dívky, které měly nést břímě otroctví a ostudy až do konce života . Odtud jejich název, který se ale očividně vztahuje na karyatidy z Erechtheia na Akropolis, který byl ale postaven až koncem 5. století před naším letopočtem. Název je tedy mladší než sochy dívek z thesauru.

Aby splnily svoji podpěrnou funkci, stály karyatidy (1,75 m) na mramorových soklech a na hlavě každá nese válcovitou čapku – polos , který je reliéfně zdobený nymfami a satyry. Polos postupně vybíhal v echinus, na kterém je reliéfně vyobrazen lev útočící na jelena[2]. Nad echinem je abakus, podpírající samotný epistyl. Kompozice horní části sloupu by tak odpovídala dórské hlavici, ale nosníky, ornamentika a celá budova už je vysloveně iónská.

Byla spolehlivě identifikována jen jedna z karyatid. Existuje teorie, že takzvaná karyatida „ex-knidská“ je druhou z pokladnice sifnijských,ale tato teorie není příliš pravděpodobná, protože spodní části hlav obou karyatid se liší – ex-knidská karyatida má archaičtější úsměv a mnohem výraznější líce než ta z pokladnice Sifnu . Rekonstrukce z Delfského archeologického muzea vychází ze zrcadlové podobnosti obou karyatid. Samotné karyatidy jsou spodobněním mladých dívek (archaických korai). Jsou oděny podle iónské módy v chitonu sepjatém na ramenou s přehozem, který obtáčí jeden bok pod paží a šikmo přes hruď se táhne k rameni, kde je sepnut a jeho konec visí volně podél paže – u každé dívky na jinou stranu, směrem k chrámovým antám . Vnější ruka je ohnutá v lokti.

Umělec si nemohl dovolit měnit postoj figury, protože ten byl dán tradicí, i tak ale oproti archaickým koré vyzařuje karyatida mnohem větší dynamičnost, propracovanost a pestrost. Archaická strnulost pomalu mizí a pohyb je naznačen lehce vykročenou nohou, jednou rukou ohnutou v lokti do pozice kolmo k ose těla a druhou rukou lehce ohnutou v lokti, odpoutanou od těla. Chiton ještě na hrudi opisuje tvar těla, ale je na něm naznačeno lehké vlnění. Drapérie přehozu je bohatě rozvinuta a vytváří hluboké záhyby nezávisle na těle. Ženy se v té době objevovaly na veřejnosti v oděvu prakticky celé zahalené, a proto bylo rozvinutí oděvu sochařovou jedinou možností.

Archaický úsměv už není tolik strnulý, ale uvolňuje se. Rty zůstávají sevřeny. Socha je frontální, určená k pozorování z přední části, což je patrné na plné, buclaté tváři. Nos přechází přímo v čelo a nadočnicové oblouky, které ale nejsou oproti starším koré tolik ostře lomeny. Vlasy nad čelem vytvářejí pravidelné vlnky, což opět odpovídá archaickému vzoru, jsou ale detailněji zpracovány. Dále dolů vlasy splývají a v pramenech plynou přes klíční kosti na hrudník. Díky vlasům jsou zvýrazněny uši , ve kterých zůstaly otvory po železných ozdobách .

Výzdoba štítu a reliéfy[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce barev na východním reliéfu - rokování bohů a boj před Trójou.

Celý obvod pokladnice byl zdoben vlysem, který byl bohatě polychromován. Pozadí bylo podbarveno tmavě modrou barvou, aby výjevy lépe vynikly . Další barvy už nejsou tak jisté, snad kromě tmavě červené, která byla používána na vnitřní stranu štítů. Výška reliéfu je 63 cm a na tvorbě reliéfu se podíleli dva sochaři z nichž jeden zpracoval východní a severní stranu a druhý západní a jižní stranu pokladnice[3]. Stěny jsou z mramoru ze Sifnu, ale reliéf je v kvalitnějším parském mramoru. Dochoval se také východní fronton, který je i s reliéfy v Delfském archeologickém muzeu. Vrcholy střechy byly ozdobeny akrotérii (socha vyčnívající ze střechy ve špici štítu nad vchodem) a antefixy (reliéfní medailonky zakrývající spodní konce krokví, které drží střechu) v podobě sfing a létající bohyně Níké[4]. Hned nad epistylem je iónské kymation a nad vlysem se táhne kymation lesbické.

Výjev z gigantomachie, severní reliéf.
  • Na východním reliéfu bylo spodobněno zasedání bohů a scéna z Trojské války. Odleva seděl Ares se štítem, bohyně Afrodita, Artemis, Apollon a Zeus, část reliéfu se nedochovala. Proti nim sedí Athéna, Héra a Demeter (nebo Thetis). Napravo od bohů jsou zleva bojující Memnón a Trojané, mrtvý Antilochos syn Nestora a zprava Achilles a řečtí bojovníci. Při tvorbě reliéfů bylo tradicí, že bojovníci bojující z levé strany byly stranou vítězící.
  • Severní vlys zobrazuje gigantomachii neboli boj bohů s Giganty. Bohové v tomto případě bojují zleva doprava a jsou až na Area neozbrojeni. Giganti jsou zobrazeni ve zbroji a se štíty. Vlevo je Hefaistos, který žhaví uhlí, aby jej házel po nepřátelích, Dionýsos oděn do lví kůže, Themis na voze taženém lvy, sourozenci Apollo a Artemis se společně vrhají do boje, Hera, Aténa a Ares. Poražení Giganti leží nazí. Bitvy jednotlivých malých skupinek jsou kompozičně překryty a vzniká tak dojem velké bitevní vřavy .
  • Reliéf na západě je zdoben výjevem z Paridova soudu. Aténa, Afrodita a Hera na vozech tažených koňmi, Afrodita jako vítězná bohyně jede zleva doprava a je uprostřed reliéfu, Aténa je v levé části a Hera vpravo.
  • Z jižní části vlysu se dochovala nejmenší část a zobrazuje únos dcer Leukippových Dioskúry – Kastorem a Polydeukem.

Dochovaný východní fronton zobrazuje Herákla, který se snaží ukrást Apollónovi trojnožku. Trojnožka symbolizovala věšteckou moc Delf a sedávala na ní při věštění Pýthie. Největší a ústřední postavou frontou je Zeus, který také drží trojnožku. Napravo je Herakles v pohybu, snažící se utéci i s trojnožkou. Nalevo od Dia je Apollón, držící konec trojnožky a jeho sestra Artemis, která se mu snaží pomoci. Směrem k okrajům jsou další figury jako kůň a vůz. Na frontou je vidět problém archaických sochařů, kteří se snažili vyplnit všechno místo v trojúhelníku. Ústřední postava je proto největší , což v tomto případě odpovídá Diovu postavení mezi bohy, a postavy umístěné k okraji se zmenšují. Aby k tomu nedošlo ve větší míře, umístil sochař na dochovaný okraj dřepící postavu[5], která tak vhodně vyplní volné místo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hérodotos, Dějiny, Praha 2004.
  • Boardman J. Řecké umění, Praha: Odeon, 1975.
  • Pijoan J. Dějiny umění 2, Praha: Odeon, 1977.
  • Pausaniás Cesta po Řecku II, Praha: Svoboda, 1974.
  • Rolley C. La sculpture grecque I, Paris: Pikard, 1994.
  • Michalowski K. Delfy, Bratislava: Tatran, 1977.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Coastal Karolina univerzity http://www.coastal.edu/ashes2art/delphi2/sanctuary/siphnian_treasury.html
  2. Perseus digital library http://www.perseus.tufts.edu/hopper/artifactBrowser?object=Sculpture&field=Collection&value=Delphi+Archaeological+Museum&page=0
  3. Boardman J. Řecké umění Praha: Odeon, 1975, str. 75.
  4. Michalowski K. Delfy Bratislava: Tatran, 1977, str. 12.
  5. Classical art research centre http://www.beazley.ox.ac.uk/sculpture/ashmolean/context/siphnian-ped.htm