Pobřežka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPobřežka
alternativní popis obrázku chybí
Pobřežka potoční (Nierembergia repens)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádlilkotvaré (Solanales)
Čeleďlilkovité (Solanaceae)
Rodpobřežka (Nierembergia)
Ruiz & Pav., 1794
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pobřežka Nierembergia filicaulis (syn. N. linariifolia) na ilustraci z roku 1834

Pobřežka (Nierembergia) je rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny nebo keře s jednoduchými střídavými listy a fialovými nebo bílými květy s dlouhou korunní trubkou. Plodem je tobolka. Květy produkují místo nektaru olej, který sbírají specializované včely. Pobřežky jsou jedovaté rostliny a v Jižní Americe bývají příčinami otrav hospodářských zvířat. Pobřežka křovitá bývá pěstována jako okrasná letnička. Rod rostlin byl nazván podle prvního profesora na madridské univerzitě, španělského jezuity Juana Eusebio Nieremberga (1595 – 1658).[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pobřežky jsou vzpřímené nebo poléhavé, jednoleté nebo vytrvalé byliny nebo keře dorůstající výšky do 3 metrů. Některé bylinné druhy mají podzemní oddenky nebo hlízy. Listy jsou jednoduché, střídavé, přisedlé nebo řapíkaté, s čárkovitou, eliptickou, vejčitou nebo okrouhlou čepelí. Květy jsou krátce stopkaté, jednotlivé nebo v řídkých vrcholících. Kalich je nálevkovitý nebo zvonkovitý, s 10 podélnými žilkami. Koruna je fialová nebo řidčeji bílá, řepicovitá, lehce dvoustranně souměrná, s dlouhou a velmi úzkou korunní trubkou a nálevkovitým, zvonkovitým nebo miskovitým lemem. Tyčinek je 5 nebo řidčeji jen 4, jsou přirostlé v ústí korunní trubky a vyčnívají z ní. Semeník je svrchní a obsahuje 2 komůrky. Plodem je tobolka pukající 4 chlopněmi a obsahující 20 až mnoho drobných, hranatých nebo jehlanovitých semen.[2][3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod pobřežnice zahrnuje 23 druhů[5] a je rozšířen výhradně v Americe. Většina druhů roste v subtropické Jižní Americe v oblasti severní a střední Argentiny, Uruguaye, Bolívie, jižní Brazílie a Paraguaye. Největší počet druhů je udáván z Argentiny, kde se vyskytují v nadmořských výškách od nížin až do 3500 metrů. Disjunktní výskyt je v Mexiku (Nierembergia angustifolia) a severnější části And od Kolumbie po Bolívii.[3][2]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Květ pobřežky křovité (N. scoparia)

Pobřežky mají v rámci čeledi lilkovité unikátní způsob opylování. Opylují je samotářské včely z rodů Tapinotaspis, Centris a Lanthanomelissa, které v květech sbírají olej a ve směsi s pylem jej používají k výživě larev. Olej se vytváří ve specializovaných žlázách (elaioforech), které mají podobu žláznatých trichomů, umístěných v okolí ústí korunní trubky a při bázi tyčinek. Množství vyprodukovaného oleje je v porovnání s elaiofory jiných rostlin poměrně nízké. Květy navštěvuje i různý hmyz sbírající pyl, jako jsou brouci rodu Tetraonyx (majkovití) a Astylus (bradavičníkovití) a včely z tribu Augochlorini, na účinném opylování se však nepodílí. Oblast výskytu rodu Nierembergia na jižní polokouli se rámcově překrývá s oblastí rozšíření včel sbírajících olej. U mexické Nierembergia angustifolia a druhu N. spathulata ze severních oblastí jihoamerických And nejsou elaiofory přítomny.[6][7][8]

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Pobřežky obsahují různé biologicky aktivní látky a náležejí mezi jedovaté rostliny. V Jižní Americe bývají příčinou otrav domácích zvířat. Hlavními účinnými látkami jsou pyrolidinové a pyrolové alkaloidy (hygrin, norhygrin), tropanové alkaloidy (skopolamin, tigloidin), protoalkaloidy (fenethylaminy) a kardenolidy.[9] Pobřežka modrá (Nierembergia linariifolia, syn. N. hippomanica) je zejména v Argentině a severozápadní Uruguayi poměrně častou příčinou otrav hovězího dobytka, ovcí, koz, koní i králíků. Rostlina je v Jižní Americe známa pod španělským názvem chuscho, případně chucho. Hlavní účinnou látkou je pyrrol-3-karbamidin. Otrava se projevuje sliněním, průjmem, neklidem, bolestmi břicha a opakovanými pohyby hlavy a končetin. Příznaky zpravidla odeznívají do týdne od přemístění dobytka na jinou pastvinu.[10][2] Nierembergia veitchii bývá příčinou chronického onemocnění dobytka, známého jako endozootická kalcinóza a způsobovaného vysokým obsahem glykosidů kalcitriolu v rostlině. Dobytek hubne a v měkkých tkáních se mu usazuje vápník, což vede ke snížené hybnosti. Onemocnění způsobuje citelné ekonomické ztráty zejména v Argentině, Brazílii a Uruguayi.[11] Případy kalcinózy byly zaznamenány i v souvislosti s druhem Nierembergia rivularis.[12]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod Nierembergia je v rámci čeledi Solanaceae řazen do podčeledi Petunioideae. Ve výsledcích fylogenetických studií tvoří tento rod monofyletickou skupinu s několika dalšími nevelkými americkými rody (Bouchetia, Hunzikeria. Leptoglossis a Plowmannia),[13] vůči nimž je dobře morfologicky vymezen. Mezi unikátní znaky náleží tenká korunní trubka, vyčnívající tyčinky, přítomnost elaioforů a chybějící nektária.[4]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam a pěstování[editovat | editovat zdroj]

Pobřežky mají význam zejména jako okrasné zahradní rostliny. V chladných oblastech bývají zpravidla pěstovány jako letničky, v teplých oblastech spíše jako trvalky. Nižší druhy jsou zvláště vhodné do skalek nebo na záhonové lemy. Lze je také vysadit do truhlíků a závěsných nádob. Rostliny vyžadují slunné nebo jen mírně přistíněné stanoviště a živinami bohatou, vlhkou ale dobře odvodněnou půdu. Množí se výsevem, dělením na jaře nebo podzimním řízkováním. Semena se vysévají buď přímo na záhon nebo ve skleníku. Při teplotách kolem 20 °C klíčí v průběhu dvou až tří týdnů. Nejlepší je semena vysít uvnitř asi 8 až 10 týdnů před předpokládanými posledními mrazy. Mladé semenáčky rostou pomalu, jejich růst se urychlí po prvním přepíchání. Mladým rostlinkám je třeba zajistit dostatek vláhy, odrostlejší a dobře uchycené rostliny jsou již odolné vůči suchu a lze je umístit i na jižní stranu. Jejich květy nevybledávají ani na slunečním úpalu. Okrasných kultivarů nebylo vypěstováno mnoho. Mezi častěji pěstované náleží bělokvětý N. scoparia 'Mont Blanc' a modrofialový N. scoparia 'Purple Robe'. Rostliny bývají pěstovány i pod jinými druhovými názvy, jmenovitě N. caerulea, N. frutescens nebo N. hippomanica.[16][17] Pobřežka modrá je občas využívána jako halucinogen.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ VĚTVIČKA, Václav; KREJČOVÁ, Zdenka. Letničky a dvouletky. Praha: Aventinum, 2007. ISBN 80-86858-31-6. 
  2. ↑ a b c KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 14. Berlin: Springer, 2016. ISBN 978-3-319-28532-0. (anglicky) 
  3. ↑ a b COCUCCI, A.C.; HUNZIKER, T. Solanaceae part 1. Nierembergia.. Flora fanerogamica argentina. 1995, čís. 15. 
  4. ↑ a b TATE, Jennifer A. et al. Phylogeny and character evolution in Nierembergia (Solanaceae): Molecular, morphological, and cytogenetic evidence. Systematic Botany. 2009, čís. 34(1). 
  5. ↑ Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ COCUCCI, Andrea A. Pollination biology of Nierembergia (Solanaceae). Plant Systematics and Evolution. 1991, čís. 174. 
  7. ↑ SIMPSON, Beryl B.; NEFF, John L. Floral rewards: Alternatives to pollen and nectar. Annals of the Missouri Botanical Garden. 1981, čís. 68(2). Dostupné online. 
  8. ↑ BUCHMANN, Stephen L. The ecology of oil flowers and their bees. Annual Review of Ecology, Evolution, and Systematics. 1987, čís. 18. 
  9. ↑ POMILIOA, Alicia B.; FALZONIA, Elvira M.; VITALE, Arturo A. Toxic chemical compounds of the Solanaceae. Natural Product Communications. 2008, čís. 3(4). 
  10. ↑ GARLAND, Tam; BARR, A.Catherine (eds.). Toxic plants and other natural toxicants. [s.l.]: CABI Publishing, 1998. ISBN 0-85199-263-3. (anglicky) 
  11. ↑ ACAMOVIC, T.; STEWART, C.S.; PENNYCOTT, T.W. Poisonous plants and related toxins. [s.l.]: CABI, 2001. ISBN 0-85199-614-0. (anglicky) 
  12. ↑ GARCÍA Y SANTOS, Carmen et al. Enzootic calcinosis caused by Nierembergia rivularis in sheep. Journal of Veterinary Diagnostic Investigation. 2012, čís. 24(2). 
  13. ↑ OLMSTEAD, Richard G. et al. A molecular phylogeny of the Solanaceae. Taxon. Nov. 2008, čís. 57(4). 
  14. ↑ Florius - katalog botanických zahrad [online]. [cit. 2021-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-15. 
  15. ↑ Biolib [online]. Dostupné online. 
  16. ↑ RAVENSCROFT, Dean. How to grow Nierembergia plants [online]. GardenersHQ. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ MAHR, Susan. Nierembergia [online]. University of Wisconsin. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ SINGH, Amritpal. Compendia of world’s medicinal flora. [s.l.]: Science Publishers, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-57808-430-2. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pobřežka&oldid=23655655“