Muchomůrka ryšavá
 Muchomůrka ryšavá | |
|---|---|
 Muchomůrka ryšavá | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Třída | stopkovýtrusé (Basidiomycetes) |
| Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
| Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
| Čeleď | muchomůrkovité (Amanitaceae) |
| Rod | muchomůrka (Amanita) |
| Binomické jméno | |
| Amanita fulva (Schaeff.) Fr. | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Muchomůrka ryšavá (Amanita fulva) Pers. je jedlá houba z čeledi muchomůrkovitých, hojně rozšířená po celém mírném pásmu. Roste hojně od června do listopadu, není vyhraněná na žádný speciální druh dřeviny, takže ji nalezneme jak v lesích listnatých, tak jehličnatých. Upřednostňuje bory na kyselých a písčitých půdách a horské smrčiny. Místy roste velmi hojně, s oblibou zejména pod břízami, duby, buky, smrky a borovicemi na vlhkých kyselých půdách.
Vědecká synonyma[editovat | editovat zdroj]
- Agaricus fulvus Schaeff., Fung. bavar. palat. nasc. (Ratisbonae) 4: 41 (1774)
- Amanita fulva f. alba (Courtec.) Contu, Docums Mycol. 17 (no. 65): 62 (1986)
- Amanita fulva Fr., Observ. mycol. (Havniae) 1: 2 (1815) f. fulva
- Amanita vaginata var. fulva (Fr.) Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 51 (1874) [1878]
- Amanitopsis fulva (Fr.) W. G. Sm., (1908)
- Amanitopsis fulva f. alba Courtec., Miscell. Mycologica, Cercle de Mycologie de Mons 14: 8 (1986)
- Amanitopsis fulva (Fr.) W. G. Sm., (1908) f. fulva
- Amanitopsis vaginata var. fulva (Fr.) Sacc., Syll. fung. (Abellini) 5: 21 (1887)
- Vaginata fulva (Fr.) A. H. Sm., Mushrooms in their natural habitats: 396 (1949) [1]
Další názvy[editovat | editovat zdroj]
- katmanka plavá
- muchomůrka oranžová
- muchomůrka plavá
- muchomůrka pošvatá oranžová
- muchomůrka pošvatá plavá
- pošvatka plavá
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Makroskopický[editovat | editovat zdroj]
Klobouk 4–10 cm v průměru, v mládí vejčitý, pak kuželovitě zvonovitý, nakonec ploše rozložený, s vystouplým hrbolkem, okrově až tmavě červenohnědý, od okraje světlejší a skoro až do poloviny průměru klobouku rýhovaný, tenký a křehký.
Lupeny bílé až našedlé, ve stáří nažloutlé, volné, husté a křehké. Ani v mládí nejsou zakryty závojem, na rozdíl od jiných muchomůrek.
Třeň štíhlý, skoro válcovitý, k vrcholu se ztenčuje, 8–15 cm vysoký, 0,7–1,5 cm tlustý, napřed vatovitě vycpaný, ale brzy dutý, křehký, bělavý, pokrytý jemnými světle červenohnědými šupinkami. Vyrůstá z velké blanité pochvy, která je dole zcela přirostlá k třeni, nahoře je volná, roztřepená a červenavě nahnědlá.
Prsten schází.
Dužnina bílá, velmi křehká, jejím význačným znakem je, že se ve třeni zbarvuje fenolem do čokoládově hnědé barvy. Vůně nevýrazná, chuť nasládlá.
Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]
Výtrusný prach bílý, kulovité bezbarvé výtrusy se nebarví jódem modře, velikosti 9–12 µm.
Možné záměny[editovat | editovat zdroj]
- Muchomůrka šafránová (Amanita crocea) – klobouk zpravidla sytě oranžově zbarvený, pokryt zbytky plachetky, žlutooranžový vláknitě žíhaný třeň, jedlá
- Muchomůrka pošvatá (Amanita vaginata) – třeň bez červenohnědých šupinek a červenavě nahnědlé pochvy, jedlá
Kuchyňské využití[editovat | editovat zdroj]
Jedlá houba, která se kvůli křehké dužině špatně transportuje a skladuje. Vhodná k přípravě omáček, do směsí i k nakládání do octa.
Zajímavost[editovat | editovat zdroj]
Je to mykorhizní druh (symbióza hub s kořeny vyšších rostlin).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HAGARA, Ladislav. Atlas hub. 4. vyd. Martin: Neografia, 2002. 461 s., barev. fot. ISBN 80-88892-46-5.
- HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír a BAIER, Jiří. Houby. 6. vyd. Praha: Aventinum, 2006. 416 s., barev.fot., obr. ISBN 80-7151-236-2.
- PILÁT, Albert a UŠÁK, Otto. Kapesní atlas hub. 10. vyd. Praha: Státní pedagogické nakl., 1976. 191 s., barev. obr. Obrazové atlasy pro všeobecně vzdělávací školy.
- PŘÍHODA, Antonín. Kapesní atlas hub. 1, 2. Ilustrovali Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. a Věra Ničová-Urbanová. Praha: Státní pedagogické nakl., 1986–1987. 2 sv. (255 s., 237 s.). Obrazové atlasy.
- SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef a ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas: 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub: 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. 178 s., barev. fot. ISBN 80-85249-28-6.
- SVRČEK, Mirko a VANČURA, Bohumil. Houby. 2. vyd. Praha: Artia, 1988. 306 s., barev. obr.
