Plzeňská madona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Plzeňská madona
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Základní údaje
AutorMistr Krumlovské madony
Umělecký směrKrásný sloh
Popis
Výška134 cm
Materiálopuka
Polychromie
Umístění
UmístěníKatedrála svatého Bartoloměje
StátČeskoČesko Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milostná socha Panny Marie, tzv. Plzeňská Madona je nejcennější a nejznámější památkou katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a patří k nejvzácnějším gotickým památkám v Čechách. Je významnou představitelkou českého typu krásných madon vznikajících v 14. století, v době Václava IV.[1]

Původ sochy[editovat | editovat zdroj]

Přesné datum vzniku sochy není známo, uváděno je období mezi lety 1380–1384,[2] nebo také kolem roku 1390.[3][4] Vzhledem k tomu, že 12. únor 1384 je zmiňován jako den instalace Plzeňské Madony v katedrále sv. Bartoloměje,[2] je pravděpodobnější datum jejího vzniku mezi lety 1380–1384. Autor je neznámý, nejpravděpodobněji se jedná o tzv. Mistra Krumlovské Madony. Původ sochaře je předmětem diskusí, prokázaná je ale jeho úzká vazba k sochařskému prostředí pražské dvorské huti, blízké rodině Parléřů. Mistr Krumlovské Madony se řadí k předním představitelům krásného slohu a Plzeňská Madona patří k jeho raným dílům.[2][5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Polychromovaná opuková socha je vysoká 134 cm.[3] Ztvárněním patří k řadě tzv. krásných madon, jejichž typickým rysem je esovité prohnutí těla, které se stáčí v prostoru. Postava madony působí elegantním a živým dojmem s kombinací realizmu a smyslové tělesnosti, vyjádřené viditelným vtlačením prstů matky do tělíčka dítěte.

Dítě (Ježíš) je v souvislosti s dobovým evropským sochařstvím mimořádným sochařským zobrazením dítěte. K jeho realistické, smyslově oživené podobě směřuje sugestivní, melancholický a vážný pohled matky. Obličej Madony vyvolával v měnlivém kostelním osvětlení pocit, že je výrazově proměnlivá, jako by byla živá, jak dokládá také barokní legenda o nemožnosti zachytit její tvář.

Pro Plzeňskou madonu je velmi významná technická stránka provedení, která se vyznačuje jemným vypracováním jednotlivých tvarů (vlasy, modelace tváří), jejichž působivost zvyšuje na povrchu zalešťovaná polychromie v bílém a zlatém provedení.[6] Je jedním z nejlépe dochovaných děl krásného slohu, a to i přes nešťastný zásah na konci 20. let 20. století (1929–1930), kdy byla seříznuta původní koruna a nahrazena novou.[5]

Umístění[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zprávou, která uvádí umístění sochy v interiéru kostela, je záznam z farářských relací z roku 1676, podle něhož byla socha osazena na "ozdobném trůnu" při jižní straně chóru.[5] O osazení krásné madony v katedrále sv. Bartoloměje se zasloužil řád německých rytířů prostřednictvím správce farního kostela, pravděpodobně faráře Mikuláše, který v této funkci působil v letech 1379–1400. V současnosti je socha ústřední postavou hlavního oltáře katedrály.[6]

Podle generálního vikáře Biskupství plzeňského Jakuba Holíka neměla madona nikdy opustit katedrálu.[7] V závěru druhé světové války byla přechodně ukryta v klášteře v Plasích, aby se vyloučila možnost poškození při bombardování Plzně.[7] V květnu 2021 byla madona po restaurování na deset dní vystavena jako součást výstavy Nad slunce krásnější ve výstavní síně Masné krámy Západočeské galerie v Plzni.[7]

Význam sochy[editovat | editovat zdroj]

Kult Madony vyvěral z úcty k Panně Marii, jejíž úloha v oblasti teologie i náboženské praxe narůstala po celé 14. století. Plzeňané na tomto místě postupně začali pronášet řadu proseb k Panně Marii o pomoc, o zásah vyšší moci a jejich mariánská úcta rostla. Jedním důsledků bylo, že rostl počet věřících, kteří na počátku 16. století obdarovávali sochu dary, často to býval růženec (páteř), ale také klenoty a šperky, jimiž byla socha krášlena.[6] I později se k ní mnozí obraceli a například v těžké době konce první světové války přišli 20. října 1918 k její soše s prosbami o přímluvu o ukončení epidemie španělské chřipky.[8]

Kultická funkce Madony soustředila pozornost lidu na farní kostel.

Socha byla v mnoha variantách napodobována nejen v západních, ale i jižních a středních Čechách od přelomu 14. a 15. století. Ještě v průběhu 15. století ovlivnila řadu pozdně gotických mariánských soch. V souvislosti s novou rekatolizační vlnou po Bílé Hoře byl kult Plzeňské Madony během 17. a 18. století výrazně oživen a podporován. K soše přicházeli poutníci na mariánské svátky a na den sv. Vojtěcha. Její podoba byla šířena v malovaných nebo sochařských replikách, běžně byla reprodukována v grafikách nebo na drobných upomínkových předmětech.[6] Barokní repliku sochy umístil sochař Kristián Widemann z podnětu plzeňské městské rady na vrchol morového sloupu, který stojí na rohu plzeňského náměstí nedaleko vchodu do katedrály sv. Bartoloměje. Replika Plzeňské Madony ozdobila i hrobku rodu Schneiderů na Mikulášském hřbitově v Plzni.[9]

Socha Plzeňské Madony v pověstech[editovat | editovat zdroj]

Madona na sebe poutala po celá staletí pozornost návštěvníků a postupně o ní vznikala řada příběhů i pověstí. V nich jsou uváděny četné zázraky Plzeňské Madony, které byly plzeňským spisovatelem a novinářem Jaroslavem Schieblem vypsány z vikariátního plzeňského archivu a vztahují se k rozmezí let 1668 až 1762. Ve většině šlo o vyprošená uzdravení v nemoci, nebo vážném zranění, kterému lékaři nedávali žádnou naději.[10] Pověst o Plzeňské Madoně napsali ve svých sbírkách pověstí i Miloslav Bělohlávek[11] a Vladimír Havlic.[12] V repertoáru plzeňské hudební skupiny Strašlivá podívaná je uváděna píseň s názvem Plzeňská Madona.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

6. února 1835 zachvátil katedrálu požár. Socha i s dalším mobiliářem byla vynesena a uschována ve františkánském klášteře. Už 11. února byla slavnostně přenesena zpět.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DOUŠA, Jaroslav. Plzeňská madona. Plzeňský deník. VLTAVA LABE MEDIA, 4. 8. 1995, s. 11. ISSN 1210-5139. 
  2. a b c DOUŠA, Jaroslav; MARTINOVSKÝ, Ivan, et al. Dějiny Plzně v datech : od prvních stop osídlení až po současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 788 s. (Dějiny českých měst). ISBN 80-7106-723-7. S. 25. 
  3. a b BĚLOHLÁVEK, Miloslav; BRAND, Josef. Plzeň. Průvodce. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1991. S. 10. 
  4. Patnáct zastavení v plzeňské diecézi. Katolický týdeník [online]. Katolický týdeník [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. 
  5. a b c Gotika v západních Čechách. Díl 3. (1230-1530). Praha: Národní galerie, 1996. S. 649–651. 
  6. a b c d Dějiny Plzně. Díl 1. Do roku 1786. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014. S. 314–317. 
  7. a b c ton. Plzeň vystavuje své nejvzácnější dílo. Socha madony z dob Karla IV. je k vidění jen deset dní. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-06-02 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. 
  8. a b DOUŠA, Jaroslav. Lidé se často obraceli k plzeňské Madoně. Mladá fronta Dnes. MAFRA, 31. 12. 2001, s. D/5. 
  9. RŮŽIČKA, David. Popularita Plzeňské madony předčila i hvězdy šoubyznysu. Plzeňský deník. VLTAVA LABE MEDIA, 8. 11. 2008, s. 6. ISSN 1210-5139. 
  10. SCHIEBL, Jaroslav. Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce. Plzeň: Vlastivědné nakladatelství Marie Lábkové, 1933. 
  11. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Plzeňské pověsti a legendy. Plzeň: NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura, 1999. S. 17. 
  12. HAVLIC, Vladimír. Zlatá kniha plzeňských pověstí. Plzeň: Knihkupectví a nakladatelství Karel Veselý, 1995. S. 20. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]