Platónský rok
Platónský rok (též platonský rok) je doba, za kterou nebeský pól (průsečík zemské osy s nebeskou sférou) vykoná v důsledku precese zemské osy uzavřený okruh kolem pólu ekliptiky. Podle NASA trvá přibližně 25 800 let.[1] V astrologii se platónský rok dělí na 12 platónských měsíců (řidčeji eony nebo věky) pojmenovaných podle znamení zvěrokruhu, ve kterých „vstává“ Slunce v den jarní rovnodennosti. Každý z nich trvá přibližně 2150 let. Další měsíc nastává v okamžiku, kdy jarní bod přejde do dalšího znamení.
V současné době žijeme v platónském měsíci znamení Ryb, který začal přibližně na počátku našeho letopočtu a brzy skončí. Různé zdroje uvádějí jako konec platónského měsíce Ryb roky 2012, 2150 a podobně, avšak protože šířka jednotlivých souhvězdí na obloze není stejná (tj. není přesně 30°), nelze přechod do nového souhvězdí stanovit přesně.[2][3] Z hlediska jmen souhvězdí přejde jarní bod do Vodnáře, zatímco z hlediska jmen znamení zvěrokruhu a různých výpočtů by mohl přejít např. do Býka.[2]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Učení o kosmických věcích či eónech bylo populárním již v řecko-římském starověku. Objevuje se například v Platónově dialogu Timaios z 4. století př. n. l., kde se hovoří o katastrofách způsobených pohybem planet, zatímco konjunkce planet mají vést ke zlatému věku.[4] Další zmínky se objevují především v pramenech stoických nebo se stoicismem spojovaných. O velkém roku se zmiňuje Cicero v díle O přirozenosti bohů z 1. století př. n. l. V jeho druhé knize hovoří stoik Lucilius Balbus o tom, že velký rok (annus magnus) nastává, když dráhy Slunce, Měsíc a pěti planet dosáhnou původního postavení. Zmiňuje, že o délce tohoto roku panuje řada sporů, ale že tato délka musí určitá a pevně stanovená. Stálost a zároveň rozmanitost oběhů nebeských těles pak považuje za důkaz jejich rozumné a božské podstaty.[5] Přelomová data velkého roku byl spojována s kosmickými katastrofami, například jeden ze slunovratů s potopou, které následuje kosmická zima; druhý s ohněm, který přechází kosmickému létu. Seneka ve svých Otázkách přírodní filozofie z 1. století cituje Béróssova Babylióniaka z 3. století př. n. l., podle kterých požár nastane, když se planety shromáždí v souhvězdí Raka, a potopa když v souhvězdí Kozoroha. Berossovo dílo se zachovalo pouze ve zlomcích a někteří badatelé, jako Felix Jacoby, se domnívají že pasáž o velkém roku převzal Seneca z nějakého pseudoepigrafu. Jiní, jako Joseph Bidez, se domnívají, že pasáž je autentická a že i náznaky podobného učení u presókratických filozofů mají babylónský původ. Bartel van der Waerden se domnívá, že babylónský velký rok trval 432 tisíc let, což odpovídá desetině délky hinduistické kalpy. Marinus van der Sluijs určil za babylónský zdroj představy kosmického požáru mýtus o dočasném převzetí vlády na vesmírem bohem Errou.[6]
S učením o velkém roku souvisí následující pojmy:
- Ekpyrósis (ἐκπύρωσις) – konflagrace, stoický pojem označující smrt světa, chápaného jako živý tvor, skrze oheň. Tomuto zániku následuje nový vesmír, ale zcela identický s předchozím. Médiem tohoto požáru je „tvůrčí oheň“ (pyr technikon), nejčistší podoba božského pneumatu.[7]
- Metakosmesis – novopythagorejský termín pro periodické obnovování světa.[4]
- Apokatastasis – „znovu-ustavení“, obnovení vesmíru do dokonalého stavu.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Aerospace Science and Technonlogy Dictionary G Section [online]. Hq.nasa.gov, 1989-10-18 [cit. 2014-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-15.
- 1 2 Reinkarnace a křesťanství – rozhovor s filosofem Zdeňkem Kratochvílem, baraka.cz
- ↑ Horoskopické zajímavosti, Astrology Pacific, astrolot.cz
- 1 2 3 ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Praha: OIKOYMENH, 1993. ISBN 80-85241-51-X. S. 81–83.
- ↑ Cicero. O přirozenosti bohů. [s.l.]: Jan Laichter, 1948. S. 80–81. Kniha II., sekce 20–21.
- ↑ VAN DER SLUIJS, Marinus Anthony. A Possible Babylonian Precursor to the Theory of ecpyrōsis'. S. 11–19. Culture and Cosmos [online]. 2005. Roč. 9, čís. 2, s. 11–19. Dostupné online. ISSN 1368-6534. (anglicky)
- ↑ SEDLEY, David. Stoicism: Cosmology a Theology [online]. Routledge Encyclopedia of Philosophy Online [cit. 2026-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
