Planeta opic (román)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Planeta opic
Autor Pierre Boulle
Původní název La Planète des singes
Překladatel Josef Hajný
Země Francie
Jazyk francouzština
Žánr román
sci-fi
Vydavatel Éditions Julliard
(původní dílo)
Československý spisovatel
(české vydání)
Datum vydání 1963
Česky vydáno 1970
Počet stran 271 (F)
160 (ČR)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Planeta opic (ve francouzském originále La Planète des singes) je vědeckofantastický román z roku 1963 francouzského spisovatele Pierra Boulla.[1] Stal se předlohou amerického filmu z roku 1968 Planeta opic a dal vzniknout stejnojmenné franšíze.[2]

Příběh[editovat | editovat zdroj]

Děj knihy začíná Jinnou a Phyllisem, kteří rekreačně cestují skrze otevřený vesmír na své kosmické lodi. Na cestě najdou potulující se láhev se vzkazem. Napsal jej Ulyxes Mérou a je na něm zaznamenán jeho příběh.

Příběh začíná vyprávěním o příteli Ulyxa, profesoru a vědci Antellovi, jenž roku 2500 vynalezl kosmickou loď. S ní je možné dosáhnout rychlosti světla. Mérou, profesor a další člen posádky, fyzik jménem Arthur Levain, se tedy vydávají na cestu ve své raketě. Jejich cílem je prozkoumat vesmír a nalézt známky dalších civilizací. Společně letí až ke vzdálené solární soustavě, v jejímž středu se nachází červený obr Betelgeuza. Soustava je od Země vzdálena přibližně 300 světelných let, ale cesta trvá kvůli dilataci času pouze pár let.

V soustavě najdou planetu podobnou Zemi a pojmenují ji Soror. Společně pak na planetě přistanou. Zjistí, že mohou ve zdejší atmosféře volně dýchat a pít vodu z potoků a říček. Brzy nato však při průzkumu okolí narazí na zcela primitivní skupinu lidí, kteří jim spálí jejich skafandry a vezmou je do zajetí. Jedna z žen skupiny jim dokonce zabije i jejich šimpanze Hektora, jenž s nimi putoval ve vesmírné raketě. Vědci Antelle a Levain jsou vůči těmto lidem skeptičtí. Mizantropický Levain od lidského druhu moc neočekával a nebyl tak překvapen chováním zdejších divochů. Antelle studoval divochy více z vědeckého hlediska. Usoudil, že se postupem času proměnili v primitivy a zanechali tak lidskou civilizaci v troskách. Profesor však věřil v jejich převýchovu. O něco později byla trojice překvapena náhlým lovem, kterého se účastnily gorily, šimpanzi a orangutani. Všichni oděni v lidském oblečení totožném s tím, jež lidé nosili ve dvacátém století na planetě Zemi. S pomocí zbraní přepadli skupinu lidí a několik jich zabili, včetně Levaina. Ulyxes a další byli zajati a odvedeni.

Mérou byl spolu s ostatními zajatci převezen do města opic, podobajícího se městům ze Země, a byl poslán do výzkumného zařízení. Ostatní byli prodání do otroctví. Ve výzkumném zařízení byly na lidech prováděny experimenty, jež dle Méroua měly hodně společného s Pavlovovými. Ulyxes zaujal opice svou inteligencí. Dokázal totiž nakreslit a zkonstruovat geometrické útvary. Ujal se ho tedy jeden z vědců, samice šimpanze Zira. Zira ho učila opičímu jazyku, aby se dokázal s opicemi domluvit a porozumět jim. Francouzštině, která byla jeho mateřským jazykem, nerozuměla. Mérou však dokázal některé výrazy znázornit posouváním jazyka. Časem se Ulyxes naučil hovořit plynně opičím jazykem a Zira dokázala vyslovovat pár frází ve francouzštině. Zároveň se od ní dozvěděl vše o opičí planetě. Zira byla Ulyxem natolik okouzlena, že ho představila Kornéliovi, mladému respektovanému vědci akademie věd a jejímu snoubenci. Ulyxes byl nakonec propuštěn z vězení a byl mu darován byt, který se podobal tomu z Paříže. S Kornéliovou pomocí promluvil před prezidentem opic a dalšími opičími reprezentanty. Získal od nich padnoucí oblečení, protože byl od této chvíle členem jejich společnosti. Rozhovor byl vysílán živě všemi stanicemi.

Přestože o Ulyxově inteligenci byli přesvědčeni šimpanzi Zira a Kornélius, vedoucí akademie orangutan věřil, že porozumění jejich jazyka jen předstírá. Ulyxes se taktéž zamiloval do ženy, Novy. Potkal ji v době, kdy se společníky přistál na planetě. Zpočátku Mérouem opice opovrhovaly, ale postupně jej, krůček po krůčku, přijaly za sobě rovného. Stal se tak ve městě celebritou, která navštěvovala každou párty a každý se s ní chtěl setkat a pohovořit. Ulyxes se tomuto způsobu života přizpůsobil a vzal si Novu za manželku. Nova s ním otěhotněla a dokázalo se tak, že je Ulyxes stejný jako zdejší primitivní lidé, což zapříčinilo snížení jeho postavení v opičí společnosti. Znechucení se však proměnilo postupem času ve strach. Opice pomocí chirurgických zákroků zjistili, že lidé jsou schopni opravdové řeči. Byly nalezeny také ztracené kousky opičí historie, které pojednávaly o vládnutí lidské rasy na planetě. Lidé se časem stali více závislými na opicích až zdegenerovali. Opice je nato svrhly. Zbylí lidé pak skončili v primitivní podobě divochů.

Ačkoli některé opice nevěřily nalezeným důkazům, starý orangutan Zaius považoval lidi za hrozbu, jež musí být navždy vymýcena. Zira s Kornéliem tedy pomohli Ulyxovi, Nově a jejich novorozenému synovi Síriusovi dostat se pryč z planety v kosmické lodi. Cestování zpět na Zem trvalo opět několik staletí, avšak pro ně to bylo pouhých 3 a půl let. Společně se dostali o 700 let v budoucnosti vzdálené Paříže. Po přistání však zjistili, že se od Ulyxova opuštění opice vyvinuly a nyní zde vládnou. Bez váhání planetu opustili. Mérou napsal na lodi dopis, jenž následně uložil do lahve. Tu pak vystřelil do vesmíru.

Příběh našli šimpanzi Jinn a Phyllis. Odmítli mu však uvěřit, protože člověk není natolik inteligentní, aby dokázal takovýto text napsat.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Román byl inspirací ke vzniku mediální franšízy zahrnující doposud devět filmů, dva televizní seriály (z toho jeden animovaný) a množství komiksů.[3]

Režie prvního filmu z roku 1968 Planeta opic se ujal Franklin J. Schaffner. Scénář k němu napsali Michael WilsonRod Serling a v hlavní roli se objevil herec Charlton Heston.[4] Film byl komerčně úspěšný a tak po něm následovala další čtyři pokračování, která přicházela do kin s jednoletými rozestupy v letech 1970 až 1973.[5][6]

Druhou adaptací románu byl film režiséra Tima Burtona Planeta opic z roku 2001, volný remake stejnojmenného filmu z roku 1968. V roce 2011 byl uveden do kin reboot zvaný Zrození Planety opic, na kterém pracoval zcela nový filmový štáb. Kritici i veřejnost film přijali pozitivně a ten se tak stal základem nové filmové série.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Planet of the Apes (novel) na anglické Wikipedii.

  1. SCHOFIELD, Hugh. The French spy who wrote The Planet of the Apes [online]. www.bbc.co.uk, 2014-08-04 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ULIN, David L. The transformation of 'Planet of the Apes,' from book to movie legend [online]. LA Times, 2014-07-14 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Pierre Boulle's Planet of the Apes [online]. Kirkus Reviews [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. BOWMAN, Terence. The rise of the Rise Of The Planet Of The Apes [online]. Den of Geek, 2011-08-08 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. KAYE, Don. Human See, Human Do: A Complete History of 'Planet of the Apes' [online]. Rolling Stone, 2014-07-01 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. GREENE, Eric. *Planet of the Apes* as American Myth: Race, Politics, and Popular Culture [online]. Wesleyan University Press, 1998-01-01 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. LUSSIER, Germain. Collider Visits The Set of RISE OF THE PLANET OF THE APES; Plus Video Blog [online]. Collider, 2011-04-14 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]