Pietro Cavallini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pietro Cavallini
Vite de più eccellenti pittori scultori ed architetti (1767) (14597651248).jpg
Narození 1240
Řím
Úmrtí 1330 (ve věku 89–90 let)
Řím
Povolání malíř a mozaikář
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pietro Cavallini (po roce 1240 – kolem roku 1330) byl italský malíř a mozaikář. Byl členem vážené římské rodiny Cerroni. Působil v Římě a je mu připisována celá řada mozaik a fresek v městských bazilikách a kostelech.

Jeho význam spočívá ve třech hlavních bodech. Za prvé, jeho malířský styl ukazuje nový pohled na zobrazení lidské postavy. Působil v Římě ještě před Giottem a je pravděpodobné, že nový styl, který Giotto přinesl z Toskánska, byl poplatný Cavallinimu. Druhou důležitou okolností je, že dosáhl vrcholu své tvorby v době, kdy na papežském stolci působil Mikuláš III. (1277 – 1280), který byl velkým mecenášem umění a podporoval velké množství projektů. Za třetí, je prvním středověkým malířem, jehož osobnost a identita je známá.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Prvními známými Cavalliniho díly jsou dva cykly fresek v kostele S. Paolo fuori le Mura. Jednalo se o výjevy z Bible. Na novozákonní tematice pracoval v průběhu 70. let a scénám ze Starého zákona se věnoval v 80. letech. Originály však byly zničeny požárem v roce 1823. Jejich podoba je známa díky reprodukcím ze 17. století. Tyto nástěnné malby byly pravděpodobně nejvlivnějším Cavalliniho dílem i právě díky kostelu S. Paolo, který byl v té době řazen mezi 3 hlavní římské baziliky (dnes jsou 4) a tak se s freskami na vlastní oči seznámili návštěvníci z celé Evropy.

V průběhu 90. letech pracoval v dalších dvou římských kostelech, S. Cecilia in Trastevere a S. Maria in Trastevere. V kostele S. Cecilia vytvořil fresky v celém interiéru hlavní lodi s náměty ze Starého i Nového zákona. Na západní zdi vymaloval scénu Posledního soudu. Většina maleb byla zničena v průběhu 18. století, malba Posledního soudu však je z velké části dochována. V kostele S. Maria in Trastevere se nachází jeho nejdůležitější dochované dílo, šest mozaik s výjevy ze života Panny Marie a pod nimi mozaika zobrazující donátora Bertolda Stefaneschiho s Pannou Marií.

Dochované fresce Posledního soudu v kostel S. Cecilia in Trastevere vévodí trůnící Kristus v majestátu provázený po obou stranách anděly a následně apoštoly. Ve spodním pásu jsou andělé hrající na trubky doprovázející skupinky věřících ke Kristu, tato část je však velmi špatně dochovaná.

Mariánský cyklus mozaik v S. Maria in Trastevere zahrnuje scény Narození Panny Marie, Zvěstování, Narození Páně, Klanění tří králů, Obětování v chrámu a Smrt Panny Marie, pod níž se nachází zobrazení donátora Stefaneschiho. Pod mozaikami jsou latinské texty složené Bertoldovým bratrem, Giacomem Caetanem Stefaneschim. Tato mozaika i freska Posledního Soudu ukazují kvalitu Cavalliniho uměleckého projevu.

Další dvě dochované fresky jsou datované do počátku 14. století. První je malba nad hrobkou františkánského kardinála a teologa Mattea d'Acquasparta v kostele S. Maria in Aracoeli. Kardinál zemřel v roce 1302 a hrobka vznikla krátce poté. Malba zobrazuje Madonu s Dítětem korunované svatými, pravděpodobně Janem a Františkem. Později přidává vyobrazení klečícího kardinála a medailon s Kristem Pantokratorem. Dalším dílem je freska v apsidě kostela S. Giorgio in Velabro. Je umístěná v konše apsidy a zpodobňuje stojícího Krista provázeného na levé straně Pannou Marií se sv. Jiřím a na pravé sv. Petrem a Šebestiánem.

V roce 1308 dostal Cavallini pozvání od Karla II. z Anjou, krále neapolského (1285-1309), a spolu s rodinou se přestěhovaly do Neapole. Měl dostat 30 uncí zlata a vlastní dům. Toto pozvání potvrzuje velký věhlas, kterého se Cavallini mu ve své době dostávalo. Nevíme, jak dlouho v Neapoli setrval a nedochovalo se ani žádné dílo z té doby. Musel však vykonat ještě jednu návštěvu Neapole, protože se tam dochovali pozdější fresky v kostele S. Maria Donna Regina, které jsou mu připisovány. Jedná se o vyobrazení Panny Marie jako Ženy sluncem oděné provázené apokalyptickým drakem a andělem, ostatní fresky v kostele jsou pak pravděpodobně díly jeho asistentů či následovníků. Dále je mu připisována freska Ukřižování v kostele S. Domenico Maggiore.

Po návratu do Říma převzal vedení nad tvorbou mozaik na fasádě západního průčelí kostela S. Paolo fuori le Mura, kterým byl pověřen papežem Janem XXII. sídlícím v Avignonu. Byly dokončeny před rokem 1330. Průčelí dominovala busta Krista v mandorle, pod ním mezi okny byly postavy sv. Pavla, Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Petra. Malá postava papeže klečícího na noze Jana Křtitele, měla připomínat, že byl jeho patronem. Také jeho rodový erb se nacházel v rohu mozaiky. Fasáda kostela byla velmi poničena požárem v roce 1823 a v rámci následné rekonstrukce musely být mozaik odstraněny. Toto dílo vytvořil Cavallini již ve velmi pozdním věku a s velkou pravděpodobností bylo jeho posledním.

Cavallinimu jsou připisována ještě další díla v Římě. Lorenzo Ghiberti píše, že namaloval tři obrovské postavy evangelistů na vnitřní straně vstupní zdi ve chrámu sv. Petra a většinu interiérů v S. Crisogono. Tyto práce však zanikly. Dále jsou mu připisovány fresky zobrazující život sv. Františka v kostele S. Francesco a Ripa v Římě datované do počátku 14. století. Giorgio Vasari (1568) chválil výmalbu klenby tribuny v kostele S. Maria in Aracoeli. Je pravděpodobné, že všechna tato ztracená díla byly fresky.

Pracovní postupy a techniky[editovat | editovat zdroj]

Od Cavalliniho jsou známy pouze fresky a mozaiky. Nepochybně měl nějaké asistenty, ale není doloženo, že by pod jeho vedením vznikla velká dílna. Během jeho pobytu v Neapoli možná vznikla malá malířská škola, která ho mohla zastupovat v době jeho nepřítomnosti. Používal techniku al fresco, která spočívá v nanášení barev na mokrou omítku. Drobné detaily na nástěnných malbách, které byly přidány později, jsou prováděny technikou al secco poté, co hlavní malba už uschla. Většina z těchto detailů se pravděpodobně ani nedochovala.

V zobrazení pomocí mozaiky se snažil co nejvíce přiblížit stylu svých maleb. Pokoušel se modelovat postavy pomocí velikosti mozaikových kamenů (tesserae). Na tváře a ruce používal menší než na drapérii a pozadí, čímž zdůrazňoval plasticitu a individualitu formy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TURNER, Jane. Dictionary of Art 6, Cassone to China, VII: Ceramics. Londýn: [s.n.], 1996. S. 103-107. (angličtina) 
  • VASARI, Giorgio. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I.. Praha: [s.n.], 1976. S. 181-185. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]