Philip Herbert, 4. hrabě z Pembroke

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Philip Herbert, 4. hrabě z Pembroke
Philip Herbert, 4th Earl of Pembroke by Sir Anthony Van Dyck.jpg
Narození 10. října 1584
Wilton House
Úmrtí 23. ledna 1650 (ve věku 65 let)
Westminster
Místo pohřbení Salisburská katedrála
Alma mater New College
Manžel(ka) Susan de Vere (do 1629)
Lady Anne Clifford
Děti Philip Herbert, 5th Earl of Pembroke
Lady Anna Sophia Herbert
John Herbert
James Herbert, Lord Herbert of Shurland
Henry Herbert, Lord Herbert of Shurland
Charles Herbert, Lord Herbert of Shurland
James Herbert (died 1677)
Rodiče Henry Herbert, 2nd Earl of Pembroke a Mary Sidney
Příbuzní William Herbert, 3rd Earl of Pembroke (sourozenec)
Thomas Herbert, 8. hrabě z Pembroke, William Herbert, 6th Earl of Pembroke, William Herbert, 6th Earl of Pembroke[1], Lady Susan Herbert[1], Lady Mary Herbert[1], Lady Catherine Herbert[1] a Philip Herbert, 7th Earl of Pembroke[1] (vnuci)
Funkce poslanec anglického parlamentu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Philip Herbert, 4. hrabě z Pembroke, 1. hrabě z Montgomery (Philip Herbert, 4th Earl of Pembroke, 1st Earl of Montgomery, 4th Baron Herbert of Cardiff, 1st Baron Herbert of Shurland) (10. říjen 1584, Wilton House, Anglie23. ledna 1650, Londýn, Anglie) byl anglický dvořan, politik a vojevůdce ze šlechtického rodu Herbertů. Od mládí se pohyboval u dvora Jakuba I., za jeho syna Karla I. byl dlouholetým nejvyšším komořím, později se dostal do konfliktu s královským absolutismem a za občanské války se nakonec stal vojevůdcem parlamentního vojska. Byl rytířem Podvazkového řádu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na rodovém sídle Wilton House, křestní jméno získal po španělském králi Filipovi II., v jehož službách tehdy působil jeho otec 2. hrabě z Pembroke. Krátce studoval v Oxfordu, poté přišel ke dvoru Jakuba I. a díky svému atraktivnímu vzhledu získal jeho přízeň. V letech 16041605 byl krátce členem Dolní sněmovny, ale již v roce 1605 získal titul hraběte z Montgomery a vstoupil do Sněmovny lordů. V roce 1608 obdržel Podvazkový řád, od roku 1617 byl též členem skotské Tajné rady. Přestože patřil k oblíbencům Jakuba I., z jeho přízně dokázal vytěžit jen hraběcí titul, zatímco z jiného králova favorita 1. vévody z Buckinghamu se stala osobnost celoevropského významu.

Vysoké postavení si udržel i po nástupu Karla I. a v letech 16251641 byl lordem nejvyšším komořím. Po násilné smrti 1. vévody z Buckinghamu převzal místodržitelské posty v hrabstvích Kent a Buckingham. V roce 1630 zdědil po starším bratrovi titul hraběte z Pembroke a po něm také získal další tři místodržitelské funkce ve Wiltshire, Somersetu a Cornwallu, kromě toho v rámci rodových tradic zastával řadu justičních postů ve Walesu. Koncem třicátých let 17. století se dostal do sporu s politikou Karla I. a musel rezignovat na některé funkce, ztratil například místodržitelství v Somersetu (1639) a Cornwallu (1640), nakonec byl v roce 1641 odvolán i z úřadu nejvyššího komořího. V roce 1642 byl členem výboru pro bezpečnost a guvernérem na ostrově Wight, nakonec se přidal na stranu revoluce a jako generál bojoval proti Karlovi I. V roce 1645 byl komisařem admirality, dále parlamentním komisařem v Oxfordu a Uxbridge, v letech 16471650 kancléřem oxfordské univerzity. V roce 1649 se stal členem státní rady a znovu vstoupil do Dolní sněmovny, zemřel krátce poté v lednu 1650 v Londýně.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se oženil se Susan Vere (15871629), dcerou 17. hraběte z Oxfordu a vnučkou 1. barona Burghleye, jeho druhou manželkou byla od roku 1630 Anne Clifford, baronka z Cliffordu a vdova po 3. hraběti z Dorsetu. Z prvního manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Dědicem rodových titulů byl čtvrtý syn Philip Herbert, 5. hrabě z Pembroke (16211669). Z dcer se Anna Sophia (16101695) provdala za 1. hraběte z Carnarvonu a tento šlechtický titul byl později udělen v potomstvu Herbertů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl 19.; Praha, 1902 (reprint 2000); s. 439–440 ISBN 80–7203–249–6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Darryl Roger Lundy: The Peerage.