Phönix D.I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Phönix D.I
Určení stíhací letoun
Výrobce Phönix Flugzeugwerke AG
Šéfkonstruktér Alfred Reimann, Edmund Sparmann, Leo Kirste
První let srpen 1917
Zařazeno říjen 1917
Vyřazeno (1918)
Uživatel Rakousko-Uhersko
(k.u.k. Luftfahrtruppen)
Výroba 1917-1918
Vyrobeno kusů asi 140

Phönix D.I byl rakousko-uherský stíhací dvouplošník používaný letkami k.u.k. Luftfahrtruppen během první světové války. Letoun vyráběla firma Phönix Flugzeugwerke AG a na jeho vývoji se podílel hlavní inženýr továrny Alfred Reimann a konstruktéři Edmund Sparmann a Leo Kirste.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Ke konci roku 1916 konstruktéři Phönixu experimentovali s licenčně vyráběnou stíhačkou Hansa-Brandenburg D.I, z čehož vznikl v polovině roku 1917 první prototyp Phöenix D.I s továrním číslem 20.14, který měl konstrukci křídel inspirovanou tehdejšími „jedenapůlplošníky“ firmy Nieuport. Další vývoj proběhl s cílem zlepšit výhled pilota přepracováním nosného systému a tím vznikl nový prototyp 20.15 poháněný motorem Austro-Daimler o výkonu 185 k (136 kW). V místě uchycení kořenových žeber byl připevněn kulomet Schwarzlose M.16 ráže 8 mm, tehdy ještě bez synchronizace. Zálet se uskutečnil v červnu 1917 a jednoznačně prokázal lepší letové vlastnosti než u Phönixu licenčně vyráběný Hansa-Brandenburg D.I „KD“ ze kterého byl přestavěn, nicméně výkon motoru se ukázal nedostatečný. Tento letoun, který nakonec přežil válku jako cvičný, byl v dubnu 1920 nabídnut Československu k odprodeji, nabídka však zůstala bez odezvy. Další prototyp 20.16 již poháněl silnější motor Austro-Daimler o výkonu 200 k (147 kW). Nosný systém byl ještě vylepšen, horní křídlo se nacházelo přímo na trupu a díky tomu se zlepšil výhled pilota. Letové zkoušky, které proběhly v dubnu a květnu 1917, však odborníky z k.u.k. Luftfahrtruppen o dobrých výkonech stíhačky příliš nepřesvědčily. To bylo také důvodem, aby konstruktéři Phönixu definitivně opustili „jedapůlplošníkovou“ koncepci křídel. Prototyp 20.16 se tedy dočkal dalších změn nosných ploch, změnil se profil i počet žeber horního křídla, které již mělo pro další Phönixy typický centroplán s horizontálním chladičem kapaliny nad náběžnou hranou. Celkově byla konstrukce nosného systému ještě více zpevněna. Trup byl tvořen přepážkami, příčkami i podélníky ze dřeva, potažený třívrstvou lakovanou překližkou s výjimkou plechových motorových panelů a montážních krytek. Od prototypu 20.16 si instalace motorů Hiero vyžádala prodloužení přídě o 200 mm, zadní část byla prodloužena o 250 mm na celkovou délku 6,75 m. Dvounosníková křídla i ocasní plochy byly potaženy plátnem. Zvláštním znamení oproti následujícím typům Phönixů bylo uspořádání vzpěr, které se při pohledu zpředu sbíhaly šikmo od spodní nosné plochy směrem k horní - u dalších typů byly rovnoběžné. Negativně nakroucená křidélka, která se nacházela pouze na horním křídle, byla z tenkých ocelových trubek.

První testy upraveného prototypu se uskutečnily při osobní účasti velitele k.u.k. Luftfahrtruppen Emila Uzelace v srpnu 1917. Vlastnosti letounu ho natolik přesvědčily, že ihned nařídil sériovou výrobu typu D.I dle vzoru 20.16, takže předběžně podepsaná objednávka na 120 letounů z března 1917, mohla být konečně naplněna. V srpnu zahájená sériová výroba plánovala splnění dodávky do konce roku, avšak poslední letouny z kontraktu byly dodány teprve v květnu 1918.

Na frontě[editovat | editovat zdroj]

Prvních 11 stíhaček Phönix D.I se však objevilo u vojska již v říjnu 1917 i když na frontu se dostaly teprve v prosinci kvůli nedostatku kulometů pro jejich vyzbrojení. Všechny stroje byly vybaveny motorem Hiero o výkonu 200 k (147 kW), avšak podle třech výrobních sérií 128.01-.31, 228.01-.55 a 328.01-.34 vždy od jiného výrobce (dle uvedeného pořadí výrobci Hiero, Osterreichische Fiat Werke a Breitfeld, Daněk a spol.). Po srovnávacích testech s letouny Albatros D.III (Oeffag) a Aviatik D.I, které proběhly v září 1917, prokázal Phönix D.I schopnost dosahovat vyšší rychlosti i stoupavosti vůči Albatrosu, což bylo důležité v převážně hornaté oblasti a lepší ovladatelnost ve srovnání s Aviatikem. I německý inspektorát vojenského letectva Idflieg vysmekl Phönixu poklonu[1]:

…má úžasné vlastnosti, zvláště rychlé manévry a stabilita s ubraným plynem jsou předností. Pilot tak může prakticky na místě zastavit letadlo a klesnout o několik set metrů bez ztráty kontroly nad řízením…

Od počátku prosince 1917 byl D.I nasazován jako doprovod průzkumných letounů, některé stíhačky byly přestavěny na fotografický průzkum a z nich několik dostalo navíc silnější motor Hiero o výkonu 230 k (169 kW). O snadné ovladatelnosti nového Phönixu svědčili piloti, kteří neměli problém s přechodem na novou stíhačku z dvousedadlových cvičných strojů. Mezi další přednosti patřila pevná konstrukce nosných ploch, která umožnila bezpečný střemhlavý let, což byl naopak poměrně nebezpečný manévr u Aviatiků i Albatrosů. Díky těmto vlastnostem se Phönix D.I těšil oblibě zejména u začínajících pilotů.

Ozvaly se však i kritické hlasy. Hauptmann Adolf Heyrowsky například 10. ledna 1918 podal svému velitelství hlášení o sice dobré ovladatelnosti a stabilitě stroje, který se jistě osvědčil jako doprovodný letoun, nicméně za Oeffagy D.III série 153 i Aviatiky D.I z řady 138 zaostává a další výroba údajně není žádoucí. Kritikou na nedostatečnou rychlost, stoupavost a přehnanou stabilitu nešetřili také letci Flik 30J nebo piloti z elitní Flik 60J, kde s Phönixem létalo i rakousko-uherské stíhací eso Kurt Gruber (stroj 228.24)[2]. Jak se později ukázalo, Phönixy se přílišné stability na úkor obratnosti zbavily teprve u typu D.III, nicméně 1. srpna 1918 bylo ve výzbroji k.u.k. Luftfahrtruppen ještě 72 Phönixů D.I, což jistě svědčí o jeho nadprůměrných vlastnostech, zejména vzhledem k rakousko-uherským poměrům.

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Díky zkušenostem z operačního nasazení perspektivního stroje, konstruktéři Phönix Flugzeugwerke urychlili další vývoj jehož výsledkem byl prototyp 20.18. Snížená hmotnost nové stíhačky o 130 kg, změna tvaru VOP a zkrácení trupu, přispěly k dosažení vyšších výkonů. 19. prosince 1917 dosáhl prototyp 20.18 výšky 5000 metrů za 19 minut, což znamenalo velké zvýšení stoupavosti ve srovnání s 29 minutami, které k dosažení stejné výšky potřeboval standardní D.I. Na základě těchto testů byla zahájena sériová výroba nového typu D.II.

Phönix D.I v Československu[editovat | editovat zdroj]

Po osamostatnění Československa na podzim roku 1918, byly na území nového samostatného státu zabaveny čtyři stíhačky Phönix - tři verze D.I (228.48, 328.04, 328.21) a jedna D.II, všechny neschopné letu. Stroj 228.48 sloužil za války u Flik 63J a 43J, číslo 328.04 tamtéž a jako fotoprůzkumný navíc u Flik 37P, kde havaroval po útoku italského stíhače. I když byla původně plánována oprava strojů 228.48 a 328.21, nakonec z ní sešlo. V Československém Leteckém sboru tedy nelétal letoun tohoto typu.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Phönix D.I z druhé výrobní série.
  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,80 m
  • Délka: 6,75 m
  • Výška: 2,65 m
  • Nosná plocha: 25,00 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 716 kg
  • Vzletová hmotnost: 951 kg
  • Pohonná jednotka:řadový motor Hiero (výrobci Hiero, Fiat, Breitfeld, Daněk a spol.)
  • Výkon pohonné jednotky: 200 k (147 kW) nebo 230 k (169 kW)
  • Maximální rychlost: 178 km/h (při 110 kg provozních hmot a 150 kg užitečného zatížení)
  • Cestovní rychlost: 130 km/h
  • Dostup: 6000 m
  • Čas výstupu do výšky:
    • 1000 m ÷ 2 min 42 s
    • 3000 m ÷ 11 min 28 s
    • 5000 m ÷ 29 min 6 s
  • Vytrvalost: 2 hod.

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Zahálka, Mgr. Petr Aharon Tesa, Sigmund Tyrlik: Phönix D.I-D.III
  2. Christopher Chant: Austro Hungarian Aces of World War 1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Zahálka, Mgr. Petr Aharon Tesař, Sigmund Tyrlik: Phönix D.I-D.III. JaPo Publishing, Hradec Králové 2005
  • Jiří Hornát, Phönix D.1, rubrika „Letadla 1914–1918“ (L+K č. 24, ročník LXX)
  • Christopher Chant: Austro Hungarian Aces of World War 1. Osprey Publishing 2002, ISBN 1-84176-376-4
  • Hugh W. Cowin: German and Austrian Aviation of World War I. Osprey Publishing 2000, ISBN 1-84176-069-2
  • Zbyněk Válka: Stíhací letadla 1914-18 2. díl. Votobia 2001, ISBN 80-7198-485-X
  • О. Петровић; Војни аероплани Краљевине СХС/Југославије (Део I : 1918 – 1930.), Лет 2/2000. Београд, 2000.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]