Petr Příhoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
O českém soudci pojednává článek Petr Příhoda (právník).
MUDr. Petr Příhoda
Narození 17. ledna 1939
Netolice
Úmrtí 14. září 2014 (ve věku 75 let)
Praha
Ocenění Cena Ferdinanda Peroutky (2012)
Cena ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva (2014)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Příhoda (17. ledna 1939 Netolice[1]14. září 2014 Praha[2]) byl křesťanský pedagog a publicista, původním povoláním psychiatr a psychoanalytik[3]. Od roku 1992 přednášel lékařskou etiku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde řadu let vedl Ústav lékařské etiky. Působil také jako externí komentátor Českého rozhlasu 6 a redaktor Perspektiv, přílohy Katolického týdeníku.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Otec byl důstojníkem československého letectva, matka byla učitelka, dcera kastelána zámku Kratochvíle. Po obsazení země nacisty se otec snažil odejít do Anglie, ale byl zadržen, odsouzen a věznění nepřežil. Zemřel ve věznici v saském Waldheimu, když byly Příhodovi tři roky.

Matka jej pak coby žena velezrádce kvůli obtížným pracovním podmínkám nemohla mít u sebe a jeho výchovy se tak ujala bezdětná teta z Ostravy. Po zahájení náletů na Ostravu si jej k sobě do jižních Čech vzali prarodiče z otcovy strany. Byli to evangelíci, zatímco příbuzní matky byli katolíci, v obou případech ovšem „nábožensky vlažní”.[4]

Rok po válce se matka znovu provdala. Vzala si opět důstojníka, kterého Příhoda charakterizoval jako „komunistu stalinského typu”, jenž se k němu nicméně choval vždy velkoryse. „V únorovém převratu, který obojí prarodiče vnímali jako katastrofu, viděl vítězství.”[4]

Rodina se poté přestěhovala do Varšavy, kde nevlastní otec pracoval na ambasádě v pozici vojenského atašé. V polské metropoli navštěvoval sovětskou základní školu, do níž chodily děti ruských funkcionářů nebo místních prominentů.

Základní školu dokončil v Kolíně, kde vystudoval i gymnázium. Nevlastní otec se zde stal posádkovým velitelem a rodina bydlela ve vile vyvlastněného továrníka. Ve stejné době byli prarodiče jeho vlastního otce „nemilosrdně rozkulačováni a poslouchali západní rozhlas. „Trápila mě otázka, kam vlastně patřím,” říká o tomto období Příhoda.[4]

Poté začal studovat psychiatrii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také našel cestu k víře v Boha.

Činnost za komunistického režimu[editovat | editovat zdroj]

Po studiích nastoupil do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. V době pražského jara v ní zakládal organizaci Československé strany socialistické. Stal se i členem ústředního výboru strany v Praze. Po srpnu 1968 z něj musel odejít.

Do hledáčku StB se dostal už o tři roky dříve, kdy se ho její příslušníci při výsleších vyptávali na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty. Pak znova v době normalizace.[4]

V roce 1970 podal v Beřkovicích výpověď a stal se ambulantním psychiatrem v Praze 4. Pohyboval se v „podzemní” církvi v okruhu kolem teologa Oty Mádra, byl činný v samizdatu, psal do Tigridova Svědectví, stýkal se s Petrem Pithartem a Jiřinou Šiklovou a působil v tehdy nelegální pražské psychoanalytické skupině.[5]

Mezi myslitele, kteří jej inspirovali v psaní i v životě, počítal např. německého filosofa Romano Guardiniho, katolického kněze Dominika Pecku, jezuitu Adolfa Kajpra či Josepha Ratzingera, jehož texty sledoval dlouho před zvolením papežem.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po změně režimu v roce 1989 začal přispívat do časopisu Přítomnost, do Literárních novin, Českého rozhlasu 6 i deníků.

Poté, co se Petr Pithart stal v roce 1990 českým premiérem, vybral si jej jako svého poradce a tiskového tajemníka. O rok později zvítězil ve výběrovém řízení na místo vedoucího Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Patřil k členům Bioetické komise při Radě vlády ČR, koordinační rady Diskusního česko-německého fóra, zřízeného Ministerstvem zahraničí ČR a Etické komise Syndikátu novinářů.[6][7]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Estébáci mě naučili ponechat v soutěsce běh věcí na Pánu Bohu.
(O výsleších StB:) Předvolaný byl často šokován, jako kdyby spatřil hlavu Medúzinu. Dojem, že oni vědí všechno, byl sugestivní. Navíc odborně manipulovali s úzkostí. Zejména když měli čím vydírat, což naštěstí nebyl můj případ.
— Petr Příhoda[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • PŘÍHODA, Petr, PAULAS, Jan: To ostatní nechávám na Pánu Bohu (Výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010, ISBN 978-80-7195-467-5
  • PODIVEN (PŘÍHODA, Petr, PITHART, Petr, OTÁHAL, Milan): Češi v dějinách nové doby (1848-1939), Academia Praha, 2003, ISBN 80-200-1143-9
  • PŘÍHODA, Petr: Inventura dospělosti, Academia Praha, 2000, ISBN 80-200-0247-2
  • PŘÍHODA, Petr (pod pseudonymem JEDERMANN, František): Ztracené dějiny, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1991

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MUDr. Petr Příhoda - netolický rodák, Městská knihovna Prachatice
  2. JEMELKA, František. Odešel Petr Příhoda. Tiskové středisko České biskupské konference [online]. 2014-09-15 [cit. 2014-09-15]. Dostupné online. 
  3. KRUPČÍK, Ondřej. Psychoanalýza dnes [online]. 2016-09-06 [cit. 2017-01-12]. Dostupné online. 
  4. a b c d e PŘÍHODA, Petr, PAULAS, Jan: To ostatní nechávám na Pánu Bohu (Výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010, ISBN 978-80-7195-467-5
  5. KALINA, Kamil. MUDr. Petr Příhoda, 17.1.1939 – 14.9.2014 [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné online. 
  6. PLZÁKOVÁ, Elen: O depresi s Petrem Příhodou (rozhovor), ceskybratr.evangnet.cz
  7. Stránky Ústavu lékařské etiky
  8. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2014 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2014 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]