Petr Příhoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O českém soudci pojednává článek Petr Příhoda (právník).
MUDr. Petr Příhoda
Narození 17. ledna 1939
Netolice
Úmrtí 14. září 2014 (ve věku 75 let)
Praha
Ocenění Cena ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Příhoda (17. ledna 1939 Netolice[1]14. září 2014 Praha[2]) byl křesťanský pedagog a publicista, původním povoláním psychiatr a psychoanalytik[3]. Od roku 1992 přednášel lékařskou etiku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde řadu let vedl Ústav lékařské etiky. Působil také jako externí komentátor Českého rozhlasu 6 a redaktor Perspektiv, přílohy Katolického týdeníku.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Otec byl důstojníkem československého letectva, matka byla učitelka, dcera kastelána zámku Kratochvíle. Po obsazení země nacisty se otec snažil odejít do Anglie, ale byl zadržen, odsouzen a věznění nepřežil. Zemřel ve věznici v saském Waldheimu, když byly Příhodovi tři roky.

Matka jej pak coby žena velezrádce kvůli obtížným pracovním podmínkám nemohla mít u sebe a jeho výchovy se tak ujala bezdětná teta z Ostravy. Po zahájení náletů na Ostravu si jej k sobě do jižních Čech vzali prarodiče z otcovy strany. Byli to evangelíci, zatímco příbuzní matky byli katolíci, v obou případech ovšem „nábožensky vlažní”.[4]

Rok po válce se matka znovu provdala. Vzala si opět důstojníka, kterého Příhoda charakterizoval jako „komunistu stalinského typu”, jenž se k němu nicméně choval vždy velkoryse. „V únorovém převratu, který obojí prarodiče vnímali jako katastrofu, viděl vítězství.”[4]

Rodina se poté přestěhovala do Varšavy, kde nevlastní otec pracoval na ambasádě v pozici vojenského atašé. V polské metropoli navštěvoval sovětskou základní školu, do níž chodily děti ruských funkcionářů nebo místních prominentů.

Základní školu dokončil v Kolíně, kde vystudoval i gymnázium. Nevlastní otec se zde stal posádkovým velitelem a rodina bydlela ve vile vyvlastněného továrníka. Ve stejné době byli prarodiče jeho vlastního otce „nemilosrdně rozkulačováni a poslouchali západní rozhlas. „Trápila mě otázka, kam vlastně patřím,” říká o tomto období Příhoda.[4]

Poté začal studovat psychiatrii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také našel cestu k víře v Boha.

Činnost za komunistického režimu[editovat | editovat zdroj]

Po studiích nastoupil do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. V době Pražského jara v ní zakládal organizaci Československé strany socialistické. Stal se i členem ústředního výboru strany v Praze. Po srpnu 1968 z něj musel odejít.

Do hledáčku StB se dostal už o tři roky dříve, kdy se ho její příslušníci při výsleších vyptávali na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty. Pak znova v době normalizace.[4]

V roce 1970 podal v Beřkovicích výpověď a stal se ambulantním psychiatrem v Praze 4. Pohyboval se v „podzemní” církvi v okruhu kolem teologa Oty Mádra, byl činný v samizdatu, psal do Tigridova Svědectví, stýkal se s Petrem Pithartem a Jiřinou Šiklovou a působil v tehdy nelegální pražské psychoanalytické skupině.[5]

Mezi myslitele, kteří jej inspirovali v psaní i v životě, počítal např. německého filosofa Romano Guardiniho, katolického kněze Dominika Pecku, jezuitu Adolfa Kajpra či Josepha Ratzingera, jehož texty sledoval dlouho před zvolením papežem.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po změně režimu v roce 1989 začal přispívat do časopisu Přítomnost, do Literárních novin, Českého rozhlasu 6 i deníků.

Poté, co se Petr Pithart stal v roce 1990 českým premiérem, vybral si jej jako svého poradce a tiskového tajemníka. O rok později zvítězil ve výběrovém řízení na místo vedoucího Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Patřil k členům Bioetické komise při Radě vlády ČR, koordinační rady Diskusního česko-německého fóra, zřízeného Ministerstvem zahraničí ČR a Etické komise Syndikátu novinářů.[6][7]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Estébáci mě naučili ponechat v soutěsce běh věcí na Pánu Bohu.
(O výsleších StB:) Předvolaný byl často šokován, jako kdyby spatřil hlavu Medúzinu. Dojem, že oni vědí všechno, byl sugestivní. Navíc odborně manipulovali s úzkostí. Zejména když měli čím vydírat, což naštěstí nebyl můj případ.
— Petr Příhoda[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • PŘÍHODA, Petr, PAULAS, Jan: To ostatní nechávám na Pánu Bohu (Výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010, ISBN 978-80-7195-467-5
  • PODIVEN (PŘÍHODA, Petr, PITHART, Petr, OTÁHAL, Milan): Češi v dějinách nové doby (1848-1939), Academia Praha, 2003, ISBN 80-200-1143-9
  • PŘÍHODA, Petr: Inventura dospělosti, Academia Praha, 2000, ISBN 80-200-0247-2
  • PŘÍHODA, Petr (pod pseudonymem JEDERMANN, František): Ztracené dějiny, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1991

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MUDr. Petr Příhoda - netolický rodák, Městská knihovna Prachatice
  2. JEMELKA, František. Odešel Petr Příhoda. Tiskové středisko České biskupské konference [online]. 2014-09-15 [cit. 2014-09-15]. Dostupné online.  
  3. KRUPČÍK, Ondřej. Psychoanalýza dnes [online]. 2016-09-06, [cit. 2017-01-12]. Dostupné online.  
  4. a b c d e PŘÍHODA, Petr, PAULAS, Jan: To ostatní nechávám na Pánu Bohu (Výběr z textů a rozhovor s Janem Paulasem), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010, ISBN 978-80-7195-467-5
  5. KALINA, Kamil. MUDr. Petr Příhoda, 17.1.1939 – 14.9.2014 [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné online.  
  6. PLZÁKOVÁ, Elen: O depresi s Petrem Příhodou (rozhovor), ceskybratr.evangnet.cz
  7. Stránky Ústavu lékařské etiky
  8. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2014 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2014, [cit. 2017-06-04]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]