Ofión
| Ofión | |
|---|---|
| Synonyma | Ofioneus |
| Řecké jméno | Ὀφίων |
| Partnerka | Eurynomé |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Ofión (starořecky Ὀφίων), též Ofioneus (Ὀφιονεύς) je řecká mytická postava nepříliš jasné povahy a funkce. Nejucelenější zmínka o Ofiónovi se objevuje v eposu Argonautika z 3. století př. n. l., sepsaného Apollóniem Rhódským, který shrnuje Orfeovu píseň o stvoření světa:
Zpíval o tom, jak nebe, země a moře byly kdysi nerozlišené jedno, a teprve po úporném zápase se rozdělily; také o tom, jak hvězdy a měsíc a slunce běh si navždy ponechaly své místo na obloze; a o tom, jak povstaly hory, a o tom, jak byly spolu s šumícími řekami a jejich nymfami stvořeni i všichni zeměplazi. Zpíval o tom jak jako první Ofión a Eurynomé, dcera Ókeanova, vládli sněžnému Olympu, jak je síla paží donutila předat své místo Kronovi a Rheie, jak padli do vln Ókeanu,...
Ofión se také objevuje v kosmogonii Ferekýda ze Syru, mytografa z 6. století př. n. l., která se však zachovala pouze ve zlomcích, podle které na počátku existovala trojice božstev Chronos, Zas a Chthonía. Podle Órigenova díla Proti Kelsovi Ferekýdés tvrdil, že proběhla válku o vládu na nebesích, během které proti sobě stál Ofioneus a Kronos[pozn. 1], přičemž Ofionea ztotožnil Órigenés s biblickým hadem z ráje. Mezi válčícími stranami byla uzavřena dohoda, podle které ta, jež spadne do Ókeanu, bude považována za poraženou, zatímco druhá získá vládu nad nebesy.[1] Historik Filón z Byblu, podle svědectví Eusébia z Kaisareie, prohlašoval, že Ferekýdés převzal Ofionea a Ofionidai „Ofiónovce“ od Féničanů.[2]
Mezi další torzovité zmínky náleží:
- Mythographus Primus uvádí, že filosofové ztotožňují Ofióna s Ókeanem
- Nonnos z Panopole ve své Dionýsiace také nejspíše ztotožňuje Ofióna s Ókeanem, ale také s Úranem[3]
- Ve zlomcích z Kallimachova díla Aitía je Ofión pravděpodobně ztotožněn s Úranem a Ofionidai s titány.[4]
- Lykofrón ve svém díle Alexandra tvrdí, že Diův trůn kdysi náležel Ofiónovi a že Rhea svrhla Eurynomé do Tartaru svými pěstmi.[5]
Interpretace[editovat | editovat zdroj]
Jméno Ofión vychází ze starořeckého ὄφῐς ofis „had“. Jeho hadí povaha nikde v pramenech explicitně zmiňována, ale odpovídá jí fakt, že Ofiónova partnerka Eurynomé byla ve Figeléii ctěna v podobě mořské panny. Martin L. West se domnívá, že Ofión a jeho děti Ofionidai, které snad zplodil s Euryonomé, mají přirozenost monster, a celou tuto rodinu přirovnává k Týfónovi a Echidně, včetně jejich nestvůrných dětí jako je Hydra, Kerberos nebo Chiméra, kteří jsou z řecké mytologie lépe známy. V širším kontextu je pak spojuje s dalšími rody s hadími rysy či příslušníky, kteří jsou protivníky bohů jako jsou severští jotunové, zarathuštrický Ahriman a jeho daévové nebo také mezopotámskou Tiámat a jejími potomky. V některých podáních navíc Týfón nebyl svržen do Tartaru či pod Etnu, ale do jezera či moře, podobně jako Ofión padl do Ókeanu.[2]
Původ Ofióna je nejasný, nemusel mít žádné rodiče, mohl se zrodit v Tartaru[6] nebo být synem Chrona a Chthónie, vzhledem k tomu že sám Chronos má v pozdních zdrojích hadí přirozenost.[7] Po svém zrození byl Ofión nejspíše velmi silný a vyhrožoval tím, že se stane králem nebes, či se jím skutečně stal – vzhledem k podáním, podle kterých Ofión vládl před Kronem.[pozn. 2] Podání o dohodě, podle které bojující strana, která spadne do Ókeanu, prohraje, připomíná spartský rituál, během kterého dvě skupiny chlapců zápasily na místě zvaném Platanistas a ta, která padla do příkopu, jenž ho obklopoval, byla považována za poraženou.[2]
Ztotožnění s Ókeanem jakožto Titánem i mořem-řekou obtékající svět kromě přímé identifikace a Ofiónova pádu do něj napovídají i jiné skutečnosti. Ókeanos je otcem Eurynomé, jež povila Diovyi Charitky, která může být totožná s Eurynomé zmiňovanou Apollóniem Rhodským jako Ofiónova družka, a taktéž je mu v pozdějších pramenech přisuzována hadí přirozenost. Řeky jsou obecně srovnávaná s hady a hadem obklopujícím svět je například také severský Jörmungand.[2]
Ofión se také objevuje v takzvaném pelasgickém mýtu o stvoření světa Roberta Gravese, který je však literárním dílem, nikoliv akademickou rekonstrukcí. Podle něj na počátku povstala z Chaosu bohyně Eurynomé. Protože nemohla najít oporu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Při tanci, kterým se pohybovala směrem k jihu, se za ní začal zvedat severní vítr, s kterým se dalo začít tvořit svět. Třením v dlaních stvořila z tohoto větru Ofióna, který se posléze začal ovíjet kolem božské Eurynomé a nakonec se s ní spojil. Z tohoto spojení vzniklo vejce všehomíra, které Eurynomé, změněná na holubici, vyseděla a které na její příkaz Ofión obtočil. Teprve pak vejce prasklo vedví a následně se z něj vylíhly všechny věci, které nás obklopují - slunce, měsíc, planety, hvězdy, hory, řeky, stromy, rostliny a živočichové. Oba dva se poté usadili na hoře Olympu, kde Ofión rozzlobil Eurynomé tvrzením, že celý svět je jeho dílem. Ta mu poté vykopla zuby, poranila ho patou na hlavě a zahnala do temných děr pod zemí.[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Kronem je nejspíše myšlen Chronos objevující se v dalších zlomcích Feredýkova mýtu.
- ↑ M. L. West přirovnává motiv Ofiónovy vlády před Kronem k zarathuštrickému motivu podle kterého devět tisíc let po stvoření vládl světu Ahriman.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Órigénes. Proti Kelsovi, Kniha VI, kapitola 42-43 [online]. New Advent [cit. 2019-12-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d WEST, Martin L. Three Presocratic Cosmologies. The Classical Quarterly. 1963, roč. 13, čís. 2, s. 154–176. Dostupné online.
- ↑ Nonnus z Panopole. Dionýsiaka, Kniha VIII.110, Kniha XII.43 [online]. Theoi [cit. 2019-12-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Kallimachos. Aitiá, fragment 177 [online]. Theoi [cit. 2019-12-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Lykofrón. Alexandra 1191 [online]. Theoi [cit. 2019-12-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SCHIBLI, Hermann S. Pherekydes of Syros. [s.l.]: Oxford: Clarendon Press, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-19-814383-3. S. 128-129.
- ↑ KIRK, Geoffrey S. The Presocratic Philosophers: A Critical History with a Selection of Texts. [s.l.]: Cambridge University Press, 1984. ISBN 978-0521274555. S. 48–72.
- ↑ GRAVES, Robert. Řecké mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2004. ISBN 80-7309-153-4. S. 21–22.
