Pavel z Moravy

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pavel z Moravy OFM
kněz
Zasvěcený život
Institutfrantiškáni
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • provinční vikář českých františkánů (opakovaně v období 1471–1487)
  • kvardián kláštera u sv. Ambrože v Praze (1467, 1483)
  • kvardián kláštera ve Znojmě (od 1471)
  • papežský (apoštolský) kazatel
Osobní údaje
Datum narození15. století
Datum úmrtí19. březen 1491
Místo úmrtíBrno
Místo pohřbenífrantiškánský konvent sv. Bernardina v Brně
Národnostčeská
Povoláníteolog
Alma materPařížská univerzita
Významné díloTractatus super communione Eucharistiae
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel z Moravy OFM (? – 1491, Brno), též zvaný Bosák, byl český františkán, opakovaně jmenovaný vikář české františkánské provincie, apoštolský kazatel, „muž oblíbený u lidu, církevních hodnostářů i šlechty, znamenitý učenec, jenž podnikal s bludaři náboženské hádky, v nichž vždy býval vítězem.“[1] Honosil se titulem mistra teologie z univerzity v Paříži a před svým vstupem do řádu působil jako magister scholasticus při katedrálním kostele sv. Václava v Olomouci. Pod vlivem Kapistrána a jeho italských druhů se stal františkanem‑observantem a pohyboval se patrně přímo v okruhu Gabriela z Verony, prvního českého provinčního vikáře.[2] Působil jako kvardián františkánského konventu u sv. Ambrože v Praze (1467), současně byl jmenován definitorem českého františkánského-observantského vikariátu. Do této funkce je potvrdila řádová kapitula v Kozlí roku 1471, kde byl jmenován kvardiánem ve Znojmě. Český františkánský vikariát, jenž později získal status provincie, řídil jako provinční vikář v letech 1471–1474, 1477–1480 a 1486/1487. Do této funkce byl opakovaně vícekrát zvolen na řádových kapitulách.[3] I v mezidobí a posléze se podílel na řízení českého vikariátu jako člen jeho čtyřčlenného definitora.[4]

Papež Pavel II. jej nazval „apoštolem Čech“ pro jeho údajně úspěšný boj proti husitství.[5] V roce 1477 proslovil v Norimberku německé kázání na citát z Listu Římanům (11, 33) dochované v soudobém kodexu obsahujícího mystické traktáty Eckharta a J. Taulera.[6] Podobně jako další soudobí františkáni, například Gabriel Rangoni z Verony nebo o desetiletí později Jan Filipec, byl Pavel z Moravy motivován ziskem přízně panovníků pro františkánský řád, a tím zapojen do politického dění. Údajně podílel se roku 1479 podílel na olomoucké mírové smlouvě mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem.[7] Svým kazatelským uměním působil zejména proti husitům a z pověření papežského legáta Rudolfa z Rüdesheimu měl takto připravovat křížovou výpravu pro husitům. V roce 1483 papež Sixtus IV. pozval Pavla z Moravy, tehdy brněnského kvardiána, do Říma, aby mu vzdělaný františkán vysvětlil situaci v Českém království po pražském utrakvistickém povstání a osobně jej informoval „de rebus Bohemiae“. Za své zásluhy byl roku 1490 jmenován touž hlavou katolické církve apoštolským (papežským) kazatelem.[8] Měl se podílet na četných disputacích s husity a pikhardsky pojímanými tehdy za heretiky.[9] Jeho údajně největší zásluhou jako „neúnavného a velmi ostrého bojovníka proti heretikům“ bylo roku 1486 spálení čtyř knih od lékaře Jiřího z Cilia odkazující na chyby kritiků církve, poté co je odsoudili teologové vídeňské univerzity.[10] Podílel se na obrácení Viléma II. z Pernštejna na katolickou víru roku 1490 v brněnském františkánském klášteře sv. Bernardina.[11]

Je autorem apologického spisu Tractatus super communione Eucharistiae namířenému proti Janu Rokycanovi.[12] Jako svůj manuálník používal Pavel z Moravy kodex dochovaný v knihovním fondu chebských františkánů, kam si kromě opisů děl přepsal také vlastní korespondenci mj. pojednávající o studiích nebo politické situaci a adresované Matyáši Korvínovi nebo Janu Filipcovi.[13]

Zemřel 19. března 1491 v později zaniklém konventu Sv. Bernardina v Brně, kde byl „pod převelkým kamenem“ také pohřben.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkáni, vzdělanost a knižní kultura v 15./16. století. Theologická revue. 2001, roč. 72, čís. 1, s. 47–56, zde s. 48. ISSN 1211-7617. HLAVÁČEK, Petr. Zum (Anti)intellektualismus in Ostmitteleuropa im 15. und 16. Jahrhundert : Die böhmischen Franziskaner-Observanten und ihr Verhältnis zu Bildung und Büchern. In: Kirchen- und Kulturgeschichtsschreibung in Nordost- und Ostmitteleuropa. Berlin: [s.n.], 2006. ISBN 3-8258-6178-3. S. 31–58, zde s. 40.
  2. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkánští teologové na přelomu středověku a novověku. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova, 2012. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 103–113, zde s. 106–107.
  3. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1212-5. S. 163–154. 
  4. ↑ HLAVÁČEK, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku (cit.), s. 164. Definitorem byl v letech 1485/1486 a 1488-1491
  5. ↑ GREIDERER, Vigilius OFM. Germania Franciscana seu Chronicon Geographo-Historicum Ordinis S. P. Francisci in Germania. Tomus 1.. Oeniponte: [s.n.], 1777. S. 773. 
  6. ↑ Universitätsbibliothek Augsburg, Cod. Oettingen‑Wallerstein III. 1. 8° 42.
  7. ↑ „An. 1479 paci, inter Wladislaum Bohemiae, & Matthiam Hungariae Reges Olomucii sancitae, interfuit.“ Viz GREIDERER, Germania Franciscana... (cit.), s. 773.
  8. ↑ GONZAGA, Francesco OFM. De origine Seraphicae Religonis Franciscanae .... Romae: [s.n.], 1587. S. 456.  BECKOVSKÝ, Jan. Poselkyně starých příběhův českých. Díl 2., Sv. 2.. Praha: [s.n.], 1879. S. 127. 
  9. ↑ Eberhard Ablauff de Rheno. De novella plantatione... – Národní knihovna České republiky, signatura Cheb Ms. 157, fol. 292r.
  10. ↑ GONZAGA. De origine... (cit.), s. 456. Gonzaga, generální ministr řádu, jistě čerpal z materiálů v ústředí řádu, kam byly tyto informace listy nebo skrze kapituly hlášeny. Od něj informaci přebírá BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta. Tractatus II.. Pragae: [s.n.], 1777. S. 17–18.  Z českých provinčních archivů zase čerpal Eberhard Ablauff. De novella plantatione... (cit.) uvádějící událost podobnými slovy. Srov. též HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1212-5. S. s. 11, 101–102. 
  11. ↑ BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta. Tractatus II.. Pragae: [s.n.], 1777. S. 54.  BECKOVSKÝ, Poselkyně... (cit.).
  12. ↑ BALBÍN, Bohemia docta... (cit.)., s. 17–18
  13. ↑ Národní knihovna ČR, sign. Cheb MS, 6/18, adl. 1., ff. 48r-212v. Viz MAREK, Jindřich. Středověké latinské rukopisy z kláštera františkánů v Chebu, Studie o rukopisech 42, 2012, 63–144, č. 31, s. 117-123. Srov. též DŘÍMAL, Jaroslav. K brněnskému pobytu a filiačním listům Jana Kapistrána. Časopis Matice moravské f. 1940, roč. 63-64, s. s. 374nn.  Vč. reprodukce autografu Pavla z Moravy.
  14. ↑ Eberhard ABLAUFF. De novella plantatione... (cit.), fol. 292r („... Et sepultus est idem pater in loco sancti Bernhardi extra Brunam sub lapide.“). GONZAGA. De origine Seraphicae Religonis Franciscanae... (cit.), s. 455 („... Cuius denique corpus in huius loci ecclesia pregrandi lapide tegitur.“). GREIDERER, Germania Franciscana... (cit.), s. 733. BALBÍN, Bohemia docta... (cit.)., s. 17-18. MINAŘÍK, Klemens OFM. Vikáři české františkánské provincie od roku 1451 až do roku 1517. Sborník historického kroužku. 1915, roč. 16, s. 2. .
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_z_Moravy&oldid=22022176“