Paul Riege

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Paul Riege
Paul Riege jako svědek u Norimberského procesu
Paul Riege jako svědek u Norimberského procesu
Narození 27. srpna 1888
Lüdingworth
Úmrtí 13. října 1980 (ve věku 92 let)
Buxtehude
Politická strana Národně socialistická německá dělnická strana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul Riege (27. dubna 1888 Lüdingworth[1]13. října 1980 Buxtehude[1]) byl německý SS-Gruppenführer a generál pořádkové policie (Ordnungspolizei, OrPo) ve třetí říši.[1] Byl též autorem příručky pro policisty a populárně vědeckých statí o historii policie, které byly publikovány v poválečném Německu v mnoha vydáních.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Před působením v Protektorátu Čechy a Morava[editovat | editovat zdroj]

Paul Riege (druhý zprava) při policejní přehlídce v Krakově v roce 1939

Za účast v bojích první světové války (v roce 1914) byl mimo jiné vyznamenán Řádem železného kříže I. třídy. Působil u pruské policie v Berlíně,[1] kde získal hodnost majora.[2] Po převzetí moci nacisty vstoupil do NSDAP (NSDAP-číslo člena: 2.658.727) a později též do SS[1] (SS-číslo člena: 323.872). Od dubna roku 1940 vykonával policejní funkce v okupovaném Norsku (v Oslo) a od října 1940 pak Polsku (v Krakově).[1] V srpnu roku 1941 byl ustanoven velitelem pořádkové policie OrPo (Ordnungspolizei) v Protektorátu Čechy a Morava (vystřídal generálmajora Otto von Oelhafena).[1]

V Protektorátu Čechy a Morava[editovat | editovat zdroj]

Paul Riege před rokem 1946

Služba Paula Riegeho v Praze byla poznamenána třenicemi mezi K. H. Frankem a Kurtem Daluegem, který byl jmenován zastupujícím říšským protektorem (tedy Heydrichovým nástupcem). Podle mínění K. H. Franka byl Paul Riege sice "dobrým policistou, ale velmi špatným politikem a politickým dítětem."[3] Paul Riege spoluorganizoval (a jemu podřízenými členy pořádkové policie podpořil) razie organizované v souvislosti s atentátem na R. Heydricha.[1] V září roku 1943 byl Paul Riege (v důsledku rozmíšek s K. H. Frankem) zbaven svého úřadu a nahrazen generálporučíkem policie Ernstem Hitzegradem.[3] Před svým odchodem do starobního důchodu se Paul Riege zúčastnil (8. července 1943) v Praze-Kobylisích na Kobyliské střelnici veřejné popravy čtyř protektorátních českých četníků (jednalo se o následující policisty: Josef Bojas, František Famfulík, Jan Jirásek a František Rajmon).[1]

Po skončení druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Žádný soud se nekonal[editovat | editovat zdroj]

V červnu roku 1946 byl SS-Gruppenführer (a generálporučík policie) Paul Riege předán československým úřadům. V roce 1948 bylo trestní řízení proti němu zastaveno.[1] Po skončení druhé světové války byl Paul Riege v roce 1947 několikrát vyslechnut během Norimberských procesů.[4] Před Norimberským tribunálem pro vyšetřování válečných zločinů stanul ale jen jako svědek (viz jeho fotografie).

Další poválečné aktivity[editovat | editovat zdroj]

Paul Riege žil v severním Dolním Sasku. V roce 1948 se stal předsedou technického výboru pro „policejní historii“ ve spolku sdružujícím policisty, kteří přišli o práci v důsledku věku, vyhnání či denacifikace. Vytvoření této komise expertů bylo pravděpodobně inspirováno bývalým vůdcem skupiny (SS-Gruppenführerem) a generálporučíkem pořádkové policie Adolfem von Bomhardem.[5] Svým dílem - Malou policejní historií (Kleinen Polizei-Geschichten) - (publikovanou v letech 1954 - 1966 nejméně ve třech vydáních)[6] se Paul Riege snažil vytvořit "očištěný obraz ochranné policie".[7] Společně s Karl Lautenschlägerem koncipoval Paul Riege příručku: "Ochrana, pořádek, bezpečnost - Služební rady pro policejního důstojníka ulice" (vydalo vydavatelství Kameradschaft, Berlin 1942). Toto dílo se ocitlo po skončení druhé světové války v sovětské okupační zóně na seznamu zakázané literatury .[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j ČVANČARA, Jaroslav. Struktura vedoucích osobností nacistické okupační moci v Čechách a na Moravě ke dni 27. 5. 1942 [online]. www.ustrcr.cz [cit. 2017-10-30]. Dostupné online. 
  2. Eric A. Johnson: Urbanization and crime: Germany 1871–1914. Cambridge University Press, Cambridge 1995, S. 21 und Fußnote 19. ISBN 0-521-47017-X.
  3. a b Jan Björn Potthast: Das jüdische Zentralmuseum der SS in Prag - Gegnerforschung und Völkermord im Nationalsozialismus. Campus-Verlag, Frankfurt am Main 2002, S. 248 und Fußnote 204. ISBN 3-593-37060-3.
  4. Records of the United States Nuernberg War Crimes trials Interrogations,1946-1949. Date Published: 1977 (PDF; 186 kB)
  5. Stefan Noethen: Alte Kameraden und neue Kollegen: Polizei in Nordrhein-westfalen 1945–1953. Klartext-Verlag, Essen 2003, S. 488. ISBN 3-89861-110-8.
  6. Paul Riege: Kleine Polizei-Geschichte. Verlag für Polizeiliches Fachschrifttum, Lübeck 1954. (Erneute und erweiterte Auflagen 1959 und 1966.)
  7. Dieter Schenk: Auf dem rechten Auge blind: die braunen Wurzeln des BKA. Kiepenheuer und Witsch, Köln 2001, S. 296. ISBN 3-462-03034-5.
  8. http://www.polunbi.de/bibliothek/1948-nslit-q.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]