Paul Kray von Krajova und Topollya

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Paul Kray von Krajova)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Paul Kray von Krajova und Topollya
Pal Kray.jpg
Narození 5. února 1735
Kežmarok
Úmrtí 19. ledna 1804 (ve věku 68 let)
Budapešť
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul Kray svobodný pán von Krajova und Topollya, maďarsky též Pál Kray (5. února 1735, Kežmarok19. ledna 1804, Pešť) byl rakouský vojevůdce a polní zbrojmistr.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny vojenského kapitána. Již od mala se vojensky vzdělával, v 18 letech nastoupil jako kadet k pěšímu pluku č. 31. Účastnil se bojů sedmileté války. V roce 1778 byl nejprve povýšen na majora a v následujících letech se stal podplukovníkem 2. pluku szekelských hraničářů a poté plukovníkem 1. pluku valašských hraničářů. Za rakousko-turecké války podnikal hluboké nájezdy do tureckého území. Roku 1790 byl povýšen na generálmajora a získal Vojenský řád Marie Terezie. S řádem se pojil i šlechtický titul svobodného pána, predikát von Krajova získal díky jednomu ze svých nájezdů na toto dnes rumunské území.

V roce 1793 byl poslán do rakouského Nizozemí, kde se měl utkat s francouzskými revolučními armádami. Dne 30. října 1793 obsadil město Marchiennes, kde se mu vzdalo pět praporů nepřítele. Velel v bitvách u Famars, Courtrai a Meninu, za což obdržel komandérský kříž tereziánského řádu. V letech 1794 a 1795 bojoval u Charleroi, Landrecy a Fleurus. V roce 1796 již jako podmaršálek, sloužil pod arcivévodou Karlem v Německu. Příštího roku se kvůli obvinění z velitelské neschopnosti dostal spolu s podmaršálkem von Werneck před vojenský soud, avšak po dvoutýdenní vazbě byl osvobozen.

Za tzv. války druhé koalice byl roku 1799 pověřen velením v Itálii. V bitvě u Magnana drtivě porazil francouzského generála Schérera, za což byl povýšen na polního zbrojmistra. Poté oblehl a dobyl Mantovu. Následně převzal od arcivévody Karla velení nad armádou v jižním Německu, se kterou měl zastavit francouzský postup k Vídni. Byl poražen v bitvách u Engenu a Mosskirchu. Navíc se dostal do rozporu s Dvorní válečnou radou a po uzavření Parsdorfského příměří byl odvolán a odešel do výslužby.

Literatura[editovat | editovat zdroj]