Parlamentní volby v Togu v roce 2002
Parlamentní volby v Togu se konaly 27. října 2002. Podobně jako předchozí parlamentní volby konané v roce 1999 byly i tyto volby bojkotovány devíti opozičními stranami, známými jako Koalice demokratických sil.[1] Vítězem voleb se stala vládnoucí Rassemblement du Peuple Togolais, která získala 72 z 81 křesel v Národním shromáždění. Podle oficiálních výsledků byla volební účast 67 %.[2]
Situace před volbami[editovat | editovat zdroj]
Kvůli bojkotu předešlých parlamentních voleb ze strany opozice ovládla v roce 1999 tožský parlament strana Rassemblement du Peuple Togolais (RPT) prezidenta Gnassingbé Eyadémy. Strana ve volbách obsadila 79 z 81 křesel. Poté se mezinárodní organizace stejně jako Evropská unie pokoušely o zprostředkování jednání mezi RPT a opozičními stranami. Z rozhovorů vzešla rámcová dohoda z Lomé o zřízení nezávislé volební komise (CENI) a brzy bylo rozhodnuto i o konání nových voleb.[3] Jejich konání však bylo vládní stranou odloženo. Změny ve volebních zákonech, které znemožňovaly kandidaturu politiků bez trvalého bydliště v Togu, vedly k novým neshodám. Také nahrazení volební komise CENI grémiem složeným ze sedmi soudců se setkalo s mezinárodním protestem.
Omezení, která přinesl nový zákon, a uvěznění vůdce hlavní opoziční strany, Comité d'Action pour le Renouveau, Yawoviho Agboyiby od září 2001 do dubna 2002 vedlo opozici k bránění preferovaného data pro konání parlamentních voleb. Předseda vlády Agbéyomé Kodjo, který byl z funkce odvolán na konci června 2002, ostře kritizoval Eyadémovu vládu. Jeho kritika směřovala proti připravované ústavní novele, která by úřadujícímu prezidentu umožnila setrvat v úřadu i v dalším funkčním období. Organizováním parlamentních voleb byl pověřen jeho nástupce Koffi Sama. Hlavní opoziční strany volby kvůli předchozím událostem bojkotovaly, ve volbách kandidovaly pouze menší opoziční strany.
Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]
Volební účast byla nízká. Oficiální data uvádí volební účast 67,43 %,[2] zatímco podle opozičních stran byla pouze 10 %.
Evropská unie podobně jako další mezinárodní organizace stáhly svou nabídku pomoci s volbami a nevyslaly ani své volební pozorovatele. I když 12. listopadu 2002 Ústavní soud Toga výsledky voleb potvrdil, USA a Evropská unie výsledky voleb neuznaly.
| Politická strana | Hlasy | % | Mandáty | */- |
|---|---|---|---|---|
| Rassemblement du Peuple Togolais | 72 | ▼7 | ||
| Shromáždění na podporu demokracie a rozvoje | 3 | ▲3 | ||
| Juvento | 2 | ▲2 | ||
| Unie pro demokracii a sociální pokrok | 2 | ▲2 | ||
| Hnutí věřících za rovnost a mír | 1 | ▲1 | ||
| nezávislí | 1 | ▼1 | ||
| Celkem | 100 % | 81 | ||
| Celkem hlasů | 1 915 875 | 100 % | ||
| Registrovaných voličů/volební účast | 2 841 079 | 67,43 % | . | |
Nová vláda[editovat | editovat zdroj]
Počátkem prosince 2002 jmenoval prezident Eyadéma novou vládu vedenou znovujmenovaným premiérem Koffim Samou. Vládní kabinet byl rozšířen na 21 ministrů.[4] Řada starých ministrů na důležitých ministerstvech byla vyměněna za nové tváře. Dlouholetého ministra zahraničí Koffiho Panoua nahradil tožský diplomat Roland Kpotsra a novým ministrem vnitra se stal Akila Esso Boko.
Harry Olympio z opoziční strany Shromáždění na podporu demokracie a rozvoje získal nevýznamný post ministra pro parlamentní záležitosti, kterého se musel v polovině roku 2003 vzdát.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků 2002 Togolese parliamentary election na anglické Wikipedii a Parlamentswahl in Togo 2002 na německé Wikipedii.
- ↑ TOGO: parliamentary elections Assembl�e nationale, 2002. archive.ipu.org [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné online.
- ↑ a b Elections in Togo. africanelections.tripod.com [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné online.
- ↑ Accord-Cadre de Lomé (ACL). web.archive.org [online]. [cit. 2022-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-06-21.
- ↑ Chiefs of State and Cabinet Members of Foreign Governments. web.archive.org [online]. [cit. 2022-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-13.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ENGLEBERT, Piere. Togo, Recent History. In: Africa south of the Sahara 2004. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 1-85743-183-9. S. 1142–1149.
