Paolo Portoghesi
| Paolo Portoghesi | |
|---|---|
 Paolo Portoghesi (1970) | |
| Narození | 2. listopadu 1931 (91 let) Řím |
| Národnost | italská |
| Země |  Itálie |
| Alma mater | Univerzita La Sapienza |
| Povolání | architekt, scenárista, kunsthistorik a historik architektury |
| Zaměstnavatelé | Univerzita La Sapienza Technická univerzita v Miláně |
| Ocenění | rytíř Řádu čestné legie komandér Řádu umění a literatury |
| Příbuzní | Lucia Portoghesi (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Paolo Portoghesi (* 2. listopadu 1931, Řím) je italský architekt, teoretik, historik a profesor architektury na Univerzitě Univerzitě La Sapienza v Římě.
Život[editovat | editovat zdroj]
Paolo Portoghesi studoval architekturu na Univerzitě La Sapienza v Římě, studium dokončil v roce 1957. V letech 1962 začal na stejné škole učit historii kritiky. Společně s inženýrem Vittoriem Gigliottim si v Římě v roce 1964 otevřel architektonickou kancelář. V letech 1968-78 byl děkanem fakulty architektury na Politechnické univerzitě v Miláně. Mezi lety 1979 a 1992 byl prezidentem architektonické sekce Bienále v Benátkách. Od roku 1995 působí jako profesor na katedře architektury na Univerzitě La Sapienza.[1][2]
Vedl práce na Dizionario Enciclopedico di Architettura e Urbanistica (Encyklopedický slovník architektury a urbanismu, 1968). V roce 1966 založil časopis Controspazio, jehož šéfredaktorem zůstal až do roku 1983. Vedl časopis Eupalino (1985-90), v současnosti vede časopisy Materia (od roku 1990) a Abitare la Terra (od roku 2001).[2]
Paolo Portoghesi se specializuje na výuku a výzkum tradiční, zejména barokní architektury, zvláště Francesca Borrominiho, ale také Michelangela. Počátkem 60. let vytvořil projekt Casa Baldi, který předjímal témata postmoderní architektury, které se stal Portoghesi čelným představitelem v Itálii.[3] V současné architektuře, podobně jako jeho kolega z Říma, Bruno Zevi, prosazuje více organické formy modernismu, známé například z prací Victora Horty a Franka Lloyda Wrighta, v Itálii v neorealismu a Neo-stylu Liberty. V posledních letech zaměřuje Paolo Portoghesi svoji pozornost na „humanistickou“ architekturu, která splňuje sedm klíčových kritérií: učit se od přírody, být konfrontován s místem, poučit se z historie a zapojit ji do inovací, dbát na udržitelnost, chránit rovnováhu přírody a přispět ke snížení spotřeby. Na toto téma publikoval v roce 2005 esej Geoarchitettura a zájem o studium přírody vyústil i v napsání knihy Architettura e natura (Architektura a příroda, 2000). V jeho tvorbě je patrný zájem o islámskou architekturu, je autorem několika mešit.[2]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Výběr projektů[editovat | editovat zdroj]
- Casa Baldi, Řím (1959)
- Casa Andreis, Scandriglia (1964)
- Casa Bevilacqua, Řím (1964)
- Divadlo Cagliari (1965)
- Casa Papanice, Řím (1966)
- Kostel Sacra Famiglia, Salerno (1969)
- Grand Hotel, Chartúm, Súdán (1972-73)
- Královský dvůr, Ammán, Jordánsko (1973)
- Velká mešita v Římě, Parioli (1974)
- Academie umění, L'aquila (1978-82)
- ENEL Condominium, Tarquinia (1981)
- Centola Palinuro (Salerno, Itálie), plán města (Piano Regolatore) (1984)
- Rezidence Tegel, IBA Berlín, Německo (1984-88)
- Le terme di Montecatini, Pistoia (1987)
- Divadlo Politeama, Catanzaro (1988)
- Zahrada a knihovna, Calcata (1990)
- Náměstí Leon Battista Alberti, Rimini (1990)
- Kostel Santa Maria della Pace, Terni (1997)
- Velká mešita, Štrasburk, Francie (2000)
- obytný komplex Rinascimento v Talenti parco, Řím (2001)
- Zahrady v Montpellier (Lattes), Francie
- Středoamerický parlament, Esquipulas, Guatemala
- Primavera restaurace, Moskva, Rusko
- Radnice na náměstí, Pirmasens, Německo.
- Sídlo Royalties Institute, St. Peter's College, Oxford, Velká Británie
- Náměstí, Šanghaj, Čína (2006)
- Mešita Štrasburk, 2010
- Cimitero Nuovo Cesena, 2011
Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Paolo Portoghesi, After modern architecture, New York, Rizoli, 1982
- Paolo Portoghesi, Nature and Architecture, Skira, Milan, 2000
- Paolo Portoghesi and Fulvio Irace (eds), Emilio Ambasz: A Technological Arcadia, Skira, Milan, 2005
Ocenění (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Čestný Doktorát technických věd z Univerzity v Lausanne, Švýcarsko
- Řád čestné legie, Francie
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Portoghesi na anglické Wikipedii.
- ↑ Enciclopedia Treccani [online]. Istituto della Enciclopedia Italiana [cit. 2020-02-19]. Heslo Portoghési, Paolo. Dostupné online. (italsky)
- ↑ a b c Biografie Paolo Portoghesi [online]. archimagasine [cit. 2017-02-08]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ MARINI, Davide. Casa Baldi. archidiap.com [online]. 2014-10-15 [cit. 2020-02-19]. Dostupné online. (italsky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Christian Norberg-Schulz, Alla ricerca dell'architettura perduta, Rome 1982
- G.C. Priori, L'architettura ritrovata, Rome 1985
- G.C. Priori, Paolo Portoghesi, Bologna 1985
- M. Pisani, Dialogo con Paolo Portoghesi, Rome 1989
- P. Zermani, Paolo Portoghesi a Palazzo Farnese, Parma 1990
- M. Pisani, Paolo Portoghesi, Milan 1992
- G.C. Argan et al., Il punto su Paolo Portoghesi, Rome 1993
- C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi designer, Rome 1998
- C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi architetto, Rome 1999
- Stanley J. Grenz, A Primer on Postmodernism, Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1996
- Benjamin Chavardés, "Paolo Portoghesi et la voie post-moderne : le débat architectural dans l'Italie de la seconde moitié du XXe siècle", Phd, Université de Montpellier III Paul Valéry, 2014
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Paolo Portoghesi na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Paolo Portoghesi
