Paolo Portoghesi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Paolo Portoghesi
Paolo Portoghesi 1970.jpg
Narození 2. listopadu 1931 (89 let) nebo 1931 (88–89 let)
Řím
Národnost italská
Země ItálieItálie Itálie
Alma mater Univerzita La Sapienza
Zaměstnavatelé Univerzita La Sapienza
Politecnico di Milano
Ocenění rytíř Čestné legie
komandér Řádu umění a literatury
Příbuzní Lucia Portoghesi (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paolo Portoghesi (* 2. listopadu 1931, Řím) je italský architekt, teoretik, historik a profesor architektury na Univerzitě Univerzitě La Sapienza v Římě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Paolo Portoghesi studoval architekturu na Univerzitě La Sapienza v Římě, studium dokončil v roce 1957. V letech 1962 začal na stejné škole učit historii kritiky. Společně s inženýrem Vittoriem Gigliottim si v Římě v roce 1964 otevřel architektonickou kancelář. V letech 1968-78 byl děkanem fakulty architektury na Politechnické univerzitě v Miláně. Mezi lety 1979 a 1992 býl prezidentem architektonické sekce Bienále v Benátkách. Od roku 1995 působí jako profesor na katedře architektury na Univerzitě La Sapienza.[1][2]

Vedl práce na Dizionario Enciclopedico di Architettura e Urbanistica (Encyklopedický slovník architektury a urbanismu, 1968). V roce 1966 založil časopis Controspazio, jehož šéfredaktorem zůstal až do roku 1983. Vedl časopis Eupalino (1985-90), v současnosti vede časopisy Materia (od roku 1990) a Abitare la Terra (od roku 2001).[2]

Paolo Portoghesi se specializuje na výuku a výzkum tradiční, zejména barokní architektury, zvláště Francesca Borrominiho, ale také Michelangela. Počátkem 60. let vytvořil projekt Casa Baldi, který předjímal témata postmoderní architektury, které se stal Portoghesi čelným představitelem v Itálii.[3] V současné architektuře, podobně jako jeho kolega z Říma, Bruno Zevi, prosazuje více organické formy modernismu, známé například z prací Victora Horty a Franka Lloyda Wrighta, v Itálii v neorealismu a Neo-stylu Liberty. V posledních letech zaměřuje Paolo Portoghesi svoji pozornost na „humanistickou“ architekturu, která splňuje sedm klíčových kritérií: učit se od přírody, být konfrontován s místem, poučit se z historie a zapojit ji do inovací, dbát na udržitelnost, chránit rovnováhu přírody a přispět ke snížení spotřeby. Na toto téma publikoval v roce 2005 esej Geoarchitettura a zájem o studium přírody vyústil i v napsání knihy Architettura e natura (Architektura a příroda, 2000). V jeho tvorbě je patrný zájem o islámskou architekturu, je autorem několika mešit.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Výběr projektů[editovat | editovat zdroj]

Interiér mešity (Grande Moschea di Roma) v Římě (1974)
Casa Papanice v současné době část z American University of Rome, Řím (asi 2012)
  • Casa Baldi, Řím (1959)
  • Casa Andreis, Scandriglia (1964)
  • Casa Bevilacqua, Řím (1964)
  • Divadlo Cagliari (1965)
  • Casa Papanice, Řím (1966)
  • Kostel Sacra Famiglia, Salerno (1969)
  • Grand Hotel, Chartúm, Súdán (1972-73)
  • Královský dvůr, Ammán, Jordánsko (1973)
  • Velká mešita v Římě, Parioli (1974)
  • Academie umění, L'aquila (1978-82)
  • ENEL Condominium, Tarquinia (1981)
  • Centola Palinuro (Salerno, Itálie), plán města (Piano Regolatore) (1984)
  • Rezidence Tegel, IBA Berlín, Německo (1984-88)
  • Le terme di Montecatini, Pistoia (1987)
  • Divadlo Politeama, Catanzaro (1988)
  • Zahrada a knihovna, Calcata (1990)
  • Náměstí Leon Battista Alberti, Rimini (1990)
  • Kostel Santa Maria della Pace, Terni (1997)
  • Velká mešita, Štrasburk, Francie (2000)
  • obytný komplex Rinascimento v Talenti parco, Řím (2001)
  • Zahrady v Montpellier (Lattes), Francie
  • Středoamerický parlament, Esquipulas, Guatemala
  • Primavera restaurace, Moskva, Rusko
  • Radnice na náměstí, Pirmasens, Německo.
  • Sídlo Royalties Institute, St. Peter's College, Oxford, Velká Británie
  • Náměstí, Šanghaj, Čína (2006)
  • Mešita Štrasburk, 2010
  • Cimitero Nuovo Cesena, 2011

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Paolo Portoghesi, After modern architecture, New York, Rizoli, 1982
  • Paolo Portoghesi, Nature and Architecture, Skira, Milan, 2000
  • Paolo Portoghesi and Fulvio Irace (eds), Emilio Ambasz: A Technological Arcadia, Skira, Milan, 2005

Ocenění (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Čestný Doktorát technických věd z Univerzity v Lausanne, Švýcarsko
  • Řád čestné legie, Francie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Portoghesi na anglické Wikipedii.

  1. Enciclopedia Treccani [online]. Istituto della Enciclopedia Italiana [cit. 2020-02-19]. Heslo Portoghési, Paolo. Dostupné online. (italsky) 
  2. a b c Biografie Paolo Portoghesi [online]. archimagasine [cit. 2017-02-08]. Dostupné online. (italsky) 
  3. MARINI, Davide. Casa Baldi. archidiap.com [online]. 2014-10-15 [cit. 2020-02-19]. Dostupné online. (italsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Christian Norberg-Schulz, Alla ricerca dell'architettura perduta, Rome 1982
  • G.C. Priori, L'architettura ritrovata, Rome 1985
  • G.C. Priori, Paolo Portoghesi, Bologna 1985
  • M. Pisani, Dialogo con Paolo Portoghesi, Rome 1989
  • P. Zermani, Paolo Portoghesi a Palazzo Farnese, Parma 1990
  • M. Pisani, Paolo Portoghesi, Milan 1992
  • G.C. Argan et al., Il punto su Paolo Portoghesi, Rome 1993
  • C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi designer, Rome 1998
  • C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi architetto, Rome 1999
  • Stanley J. Grenz, A Primer on Postmodernism, Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1996
  • Benjamin Chavardés, "Paolo Portoghesi et la voie post-moderne : le débat architectural dans l'Italie de la seconde moitié du XXe siècle", Phd, Université de Montpellier III Paul Valéry, 2014

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]