Panevropská unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Paneuropa-Union)
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka Panevropské unie
Otto von Habsburg jako řečník u příležitosti propůjčení vyznamenání Panevropské unie německému kancléři Helmutu Kohlovi v roce 1991

Panevropská unie, něm. Paneuropa-Union je nejstarší, doposud existující, hnutí za sjednocení starého kontinentu.[zdroj?] Zastává myšlenku politického a hospodářského sjednocení evropských národů na demokratických a přátelských základech, s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Myšlenkový obsah tohoto hnutí formuloval Richard hrabě Coudenhove-Kalergi na svém panství Poběžovice na Domažlicku. Samotná Panevropská unie pak byla hrabětem Coudenhove-Kalergim založena roku 1922, respektive 1924, jako přímá reakce na hrůzy první světové války.

Mezi historické členy Panevropské unie patřili mimo jiné Albert Einstein, Thomas Mann, Edvard Beneš, Franz Werfel, Salvador de Madariaga, Otto von Habsburg, Charles de Gaulle, Aristide Briand, Konrad Adenauer, Franz Josef Strauss, Bruno Kreisky či Georges Pompidou. Od roku 1933 byla Panevropská unie v nacistickém Německu zakázána, po skončení druhé světové války byla v Západním Německu opět obnovena.

Předsedou mezinárodní Panevropské unie se po smrti Coudenhova-Kalergiho stal Otto von Habsburg, který tuto funkci zastával v letech 1973-2004. Po svém odstoupení zůstal až do své smrti v létě roku 2011 mezinárodním čestným předsedou unie. Jejím novým vrcholným představitelem je od roku 2004 předseda francouzské frakce Paneuropa-Union, Alain Terrenoire.

Od roku 1975 existuje též dceřiná organizace mládeže, Panevropská mládež.

Panevropské hnutí za nacismu[editovat | editovat zdroj]

Nacisté, kteří zakladatele Panevropského hnutí Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergi podle své ideologie označovali za rasového „křížence“ a také ho na základě politického obsahu jeho spisů roku 1938 donutili opustit vlast, Panevropskou unii roku 1933 zakázali. Na jedné straně rétorika jejích kritiků spočívala v tom, že spojení evropských států by vedlo ke smíchání ras. Na druhé straně byly požadavky Panevropanů škodlivé pro jejich nacionalistické představy a válečně-štvavou nepřátelskou propagandu.

Politika po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Socialisté od 50. let 20. století kritizovali Panevropské hnutí jako pravicově konzervativní nebo jako pravicově radikální. Důvodem je konzervativní, křesťanský směr, jeho částečné silné monarchistické tendence, jakož i v jejím všeobecně negativním postoji vůči socialismu a komunismu.

Panevropská unie v letech studené války[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce PU aktivně podporovala evropskou integraci. Současně vyslovovala kritiku na jednostranně ekonomické směřování a technokratický funkcionalismus nově vzniklých evropských institucí. Také její konzervativní křesťanský profil se názorově střetával s jinými proevropskými organizacemi. Roku 1965 došlo k názorovému rozdělení s Evropským hnutím, jelikož to se během prezidentské volební kampaně ve Francii otevřeně vyslovilo pro socialistického vyzyvatele Françoise Mitterranda, zatímco Panevropská unie podporovala konzervativce Charlese de Gaulla.

Během studené války zaujala PU ofenzivní postoj vůči socialistickým státům střední a východní Evropy a podporovala tamější opoziční hnutí. Vytvořily se podskupiny Panevropské unie, které v zemích východního bloku napomáhaly zhroucení komunistického systému.[1] Tak byla například založena ještě před sametovou revolucí Panevropská unie Čechy a Morava (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren) jejím dnešním předsedou Rudolfem Kučerou. Světovou pozornost vzbudilo také zorganizování panevropského pikniku u Šoproně, který 19. srpna 1989 umožnil 661 občanům tehdejší NDR vycestování přes maďarsko-rakouské hranice.

Program[editovat | editovat zdroj]

V Bamberském programu z roku 1996 byly stanoveny nové politické cíle pro Evropu. Poté se Panevropská unie zasazuje za sjednocování Evropy na základě práv národnostních skupin a menšin stejně jako za právo na vlast [2]. Taková Evropa má být nadále utvářena k „politické vnější i vnitřní jednotě se schopností jednat“, a „nebýt podřízena žádné jiné mocnosti“. Doporučuje „sebevědomé jednání Evropské unie v mezinárodní politice“ na základech vojensky jednotné Evropy, jež „na celém světě vystupuje na obranu svých zájmů a ideálů svobody a lidských práv“.

Dále Panevropská unie usiluje o Evropu postavenou na základech křesťanství a bojuje proti veškerým tendencím, které podkopávají duchovní a morální sílu Evropy, jako je nihilismus, ateismus a nemorální konsumismus. Ty konzervativní postoje se projevují i v definici rodiny coby přirozeného společenství, stejně jako odmítnutí interrupce, eutanazie a genetické manipulace.

Německá frakce „Paneuropa-Union“ má názorově blízko k bavorské politické straně Křesťansko-sociální unie Bavorska a k vyhnaneckým organizacím (Vertriebenenverband). Na rozdíl od některých jiných pravicově-konzervativních sdružení je odpůrcem nacionalismu, z čehož vyplývá, že chce zastupovat zájmy vysídlených lidí pokud možno v rámci evropského sjednocování.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. viz http://www.ronsperg.de/Coudenhove3.htm
  2. Všechny citáty v této části jsou převzaty z http://de.paneuropa.org/index.php/pan/content/download/70/262/file/bambprg.pdf

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Otto von Habsburg: Die Paneuropäische Idee. Eine Vision wird Wirklichkeit (Panevropská idea. Vize se stává skutečností). Vydavatelství Amalthea, Vídeň-Mnichov 1999, ISBN 3-85002-424-5
  • Anita Ziegerhofer-Prettenthaler: Botschafter Europas. Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi und die Paneuropa-Bewegung in den zwanziger und dreißiger Jahren (Evropský velvyslanec. Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi a Panevropské hnutí ve dvacátých a třicátých letech). 2004, ISBN 3-205-77217-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]