Přeskočit na obsah

Památník českých a moravských obětí šoa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Památník českých a moravských obětí šoa
Celkový pohled na stěnu se jmény
Celkový pohled na stěnu se jmény
Základní údaje
Rok vzniku1959
Datum odhalení6. března 1960
Připomínáholokaust
Umístění
UmístěníPinkasova synagoga
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Map
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Památník českých a moravských obětí šoa v Pinkasově synagoze v Praze 1 připomíná české a moravské oběti šoa prostřednictvím jejich jmen vypsaných na zdech synagogy. Monument vznikl v 50. letech 20. století z iniciativy Státního židovského muzea. Ačkoli byl v minulosti dlouhodobě uzavřen a několikrát poškozen, dnes díky péči Židovského muzea v Praze slouží svému účelu.

Okolnosti vzniku

[editovat | editovat zdroj]
Detailní pohled na vypsaná jména
Stěna s prázdným aron ha-kodeš a jmény ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů

Východiskem pro vznik památníku byly úvahy, jak využít Pinkasovu synagogu, která prošla v letech 19501954 rozsáhlou a komplikovanou rekonstrukcí. Za druhé světové války tato budova sloužila jako skladiště. Ačkoli se i tehdy v Židovském ústředním muzeu objevily návrhy přetvořit ji ve výstavní prostor, kroky, které by za tím účelem bylo nutné podniknout, byly vyhodnoceny jako příliš náročné. V 50. letech 20. století tedy vedení Státního židovského muzea rozhodlo, že příštím smyslem Pinkasovy synagogy bude připomínat české a moravské Židy, kteří se nevrátili z ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů. O podobě památníku se tehdejší ředitelka muzea Hana Volavková radila s odborníky a přáteli, avšak se základní ideou, že v památníku budou vypsána jména obětí, přišla zřejmě sama.[1][2] Profesor užité malby na Vysoké škole umělecko-průmyslové Josef Kaplický jí pak doporučil svého žáka Jiřího Johna, který si se svolením muzea vybral za spolupracovníka svého kolegu a přítele Václava Boštíka. Smlouva s oběma umělci byla uzavřena 20. listopadu 1954. Přípravné práce trvaly necelý rok. Podle dostupných písemných pramenů mohli oba umělci začít se zápisem jmen 5. září 1955.

Jména pocházela z oficiálních transportních listin a na stěny byla zapisována technikou al secco. Počet jmen postupně rostl, jak byly příslušné materiály zpracovávány, a také přispěním návštěvníků – nejstarší dokumenty uvádí číslo 77 282, často se lze setkat s číslem 77 297 či 77 298. V souladu s konečným návrhem byla jména uspořádána podle obcí, v nichž lidé původně bydleli, dále podle abecedního pořadí příjmení a s ohledem na příslušnost k určité rodině. Jména obcí byla vyvedena žlutě, příjmení a iniciály osobních jmen červeně, zbytek jmen, spolu s daty narození a deportace černě. Jednotlivé rodiny a celky obcí byly od sebe odděleny žlutou hvězdičkou.[3] Jména vyplňují naprostou většinu plochy stěn synagogy, kromě prvního patra a východní stěny, kde jsou po stranách prázdného svatostánku vypsány černým písmem ghetta a koncentrační tábory. Také pod okny v jižní stěně je vyvedena tradiční zkratka tesaná na hroby „Nechť jsou jejich duše přijaty do svazku živých...“ (formulace čerpá z I Sam 25:29[4]).[5]

Památník za komunistického režimu

[editovat | editovat zdroj]

Malířské práce trvaly téměř do konce roku 1959 a památník byl slavnostně otevřen 6. března 1960 u příležitosti tryzny za oběti šoa na výročí likvidace rodinného tábora v Auschwitz (noc z 8. na 9. března 1944). Přístupný památník zůstal pouze 8 let, poté byl uzavřen, údajně proto, aby mohl být upraven tak, aby ho nadále nepoškozovala spodní voda. S jejím nepříznivým vlivem se ovšem počítalo od začátku, i když s nadějí, že veškeré nápisy přetrvají aspoň jednu generaci. Níže položené a více ohrožené nápisy neměly být později obnovovány. Památník se tak měl připodobnit hřbitovu, kde poklesnuvší náhrobky také nebývají narovnávány.[2]

Někdy během prací a snad v souvislosti s nimi byla část nápisů odstraněna či zabílena. Záhy, ještě v roce 1968, stavebníci objevili starou studnu. S ohledem na tento nález byl zahájen archeologický průzkum, který odhalil další studnu a mikve. To vše slíbené opravy zkomplikovalo. Dobová zpráva v odborném tisku zmiňuje rovněž problémy se statikou.[6]

Doba uzavření památky se pravděpodobně neúměrně protáhla taktéž z politických důvodů, i když sílu vlivu tohoto faktoru nelze přesně určit. V reakci na šestidenní válku Československo v roce 1967 přerušilo diplomatické vztahy s Izraelem a rozběhla se „antisionistická“ či spíše obecně protižidovská kampaň, která se v případě památníku mohla projevit liknavým přístupem k objektivně nutné rekonstrukci.

Památník v současnosti

[editovat | editovat zdroj]

Památník zůstal uzavřen do Sametové revoluce, opravy v něm probíhaly ještě v letech 19901992 a obnova jmen pokračovala ještě další tři roky, již za běžného provozu. Oproti původnímu zpracování byl při novém zápisu kladen větší důraz na uspořádanost a jednotu stylu, přinejmenším dle názoru jednoho z autorů, Václava Boštíka[2] (Jiří John se obnovy nedožil kvůli chronickému onemocnění ledvin, k jehož rozvoji přispěla také léta práce v chladné a vlhké synagoze)[3]. Původní nápisy byly na dvou místech zachovány. Ani ne desetiletí po opravě však synagogu poškodila povodeň z roku 2002, která synagogu zaplavila do výše 1,5 m. Péče však musela být věnována spíše budově a zázemí, než samotným nápisům.[5]

Po této, zatím poslední rozsáhlé rekonstrukci se památník opět otevřel návštěvníkům. Každý rok se zde koná tryzna za české oběti šoa, a to 8. března, na výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Auschwitz.

Digitální rozšíření Pinkasovy synagogy

[editovat | editovat zdroj]

Digitální rozšíření expozice je dostupné prostřednictvím informačního kiosku uvnitř synagogy a webového rozhraní. Elektronická databáze obsahuje jména jednotlivých obětí včetně jejich portrétů, pokud jsou snímky muzeu k dispozici. Databáze rovněž umožňuje vyhledat polohu jmen jednotlivých obětí na zdech synagogy.[7]

  1. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012. S. 60, 70, 85–90 a 178–179. 
  2. a b c SLAVICKÁ, Milena (ed.). UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery, Gema Art a OSVU, 2006. S. 116–117. 
  3. a b BOŠTÍK, Martin; VOSYKA, Stanislav; ZEMINA, Jaromír. Václav Boštík (1913–2005): K stému výročí malířova narození. Řevnice: Arbor Vitae a Regionální muzeum v Litomyšli, 2013. S. 101–102. 
  4. 1Sam 25, 29 (Kral, ČEP)
  5. a b PAŘÍK, Arno. Český umělec v Pinkasově škole: Na památku Václava Boštíka. Roš chodeš [online]. Federace židovských obcí, listopad 2005 [cit. 2016-09-14]. Dostupné online. 
  6. JAROŠ, Miroslav. Památník obětem nacismu v Pinkasové synagóze. Staletá Praha. 1981, roč. XI, s. 85–86. 
  7. Pinkasova synagoga | Židovské muzeum v Praze. www.jewishmuseum.cz [online]. [cit. 2024-02-28]. Dostupné online.