Pabuk jižní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxPabuk jižní
alternativní popis obrázku chybí
Pabuk jižní (Nothofagus antarctica)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbukotvaré (Fagales)
Čeleďpabukovité (Nothofagaceae)
Rodpabuk (Nothofagus)
Binomické jméno
Nothofagus antarctica
(G. Forst.) Oerst., 1871
Synonyma
  • pabuk antarktický
  • bukovec antarktický
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pabuk jižní na větrném místě poblíž nejjižnějšího města světa Ushuaia
Listy
Samčí květy

Pabuk jižní (Nothofagus antarctica) je listnatý, opadavý, jednodomý strom pocházející z jižních oblastí Jižní Ameriky, jeden z asi 35 druhů rodu pabuk. Občas je jeho vědecké jméno mylně do češtiny překládáno jako "pabuk antarktický". V minulosti byl rod pabuk součástí rodu buk a po rozdělení se po krátkou dobu pro něj používal název "bukovec".[2][3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Areál původního výskytu se nachází na jihu Chile a Argentiny, na jižním okraji Jižní Ameriky. Je rozšířenější v Chile, kde jeho místa výskytu sahají od 36° po 55° jižní zeměpisné šířky. Na severu areálu obvykle roste jako součást deštných lesů mírného pásma a směrem na jih se jeho výška postupně zmenšuje, až přechází v keře. V Andách vystupuje až do nadmořské výšky 2000 m, kde již po dlouhou dobu leží sníh a les tam svou horní hranicí přechází v pásmo kleče. Nejjižněji roste na chilském ostrově Hoste (součásti souostroví Ohňová země), kde svou polohou na 55° 15' jižní šířky je pokládán za celosvětově nejjižněji rostoucí strom, i když v tamních těžkých podmínkách přežívá jen v keřovité formě. Pabuk jižní bývá pro svůj zvláštní vzhled a odolnost vysazován jako dekorativní dřevina v městských parcích v mnoha zemích Evropy i ve Spojených státech a ze semenáčů se tvarují exotické bonsaje.

Přestože je druhem dobře snášejícím klima střední Evropy, je v České republice tradičně velmi vzácný. Jeho starší exempláře se vyskytují jen na několika málo místech, v arboretechKostelci nad Černými lesy, Křtinách, Žampachu a v Botanické zahradě Mendelovy univerzity, velmi málo jich bylo v předešlých stoletích vysázeno do parků a zámeckých zahrad.[2][4][5]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Pabuk jižní je světlomilná dřevina rostoucí nejlépe na hlubokých hlinitopísčitých půdách, které jsou kyselé a obsahují dostatek humusu. Nesnáší půdy zásadité a příliš vysýchavé, vyhovuje mu roční úhrn srážek v rozsahu 400 až 1200 mm (neškodí ani 3000 mm) a průběžně vysoká vzdušná vlhkost. Mladé semenáče mohou mít i hlubší zastínění, s přibývajícím věkem však u nich přibývá nároků na světlo, přesto někdy jejich koruny vytvářejí druhé stromové patro v lesích s vyšším blahočetem čilským. Je dřevinou snášející mrazy až do -30 °C, spíše ji poškozuje opožděný pokles teplot při rašení.

Nejvyšší evropský pabuk jižní roste ve Velké Británii, v roce 1984 měl výšku přes 26 m a obvod kmene téměř 220 cm. K nejmohutnějším dále patří jedinec rostoucí v parku města Clavier v Belgii, v roce 1997 měl obvod kmene 252 cm. Stromy tohoto druhu se dožívají asi 250 roků, začínají kvést přibližně v 15 letech a bývají jen velmi ojediněle napadány škůdci.[2][3][4][6][7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Opadavá dřevina dorůstá obvykle do výšky 20 až 25 m a mívá průměr kmene 0,7 až 1,2 m, někdy roste keřovitě. Vzrůst a tvar bývá variabilní, v optimálních podmínkách roste stromovitě, v neperiodicky zaplavovaných lužních lesích bývá řídce větvená a ve vyšších hornatých a chladných polohách se vyskytuje ve tvaru kleče, někdy vznikají jedinci s více kmeny. Vyrůstá ze silně rozvinutého kořenového systému s mohutným hlavním svazčitým kořenem zajišťujícím pevné ukotvení i v nepevné půdě. Kmen je poměrně krátký, koruna stromu je rozložitá, má vejčitý tvar a je poměrně řídká. Kůra u mladých jedinců je šedavě hnědá až červenohnědá a hladká, u starších exemplářů je šupinatá. Letorosty jsou hustě plstnaté, mladé větve jsou olysalé a mají hnědou barvu se světlými lenticelami. Pupeny jsou hnědočervené a na vrcholu zaoblené. Listy s krátkým řapíkem jsou tmavě zelené, jednoduché, celistvé, vyrůstají střídavě ve dvou řadách a v mládí vydávají slabou příjemnou vůni. Jejich symetrická čepel je 2 až 3 cm dlouhá a 1 až 2 cm široká, vejčitá až trojúhelníkovitá, u báze je uťatá anebo srdčitá, na vrcholu zaoblená, po obvodě vroubkovaná až mělce laločnatá, má tři až čtyři páry žilek zpeřené žilnatiny a na rubové straně je světlejší. Palisty jsou velmi drobné. S příchodem podzimu před opadem nabývají listy dekorativního zabarvení, mění barvu od žluté přes načervenalou a oranžovou až po hnědou.

Až po olistění se vyvíjejí drobné, jednopohlavné, žlutavé či narůžovělé květy. Samčí květy rostou na krátkých převislých stopkách po třech v paždí listů, květ je zvonkovitý a má okvětí složeno z pěti až šesti nazelenalých či nažloutlých lístků asi 5 mm dlouhých. V květu bývá 5 až 13 tyčinek se 6 mm dlouhými nitkami a 4 mm velkými žlutými či červenými prašníky. Samičí květy jsou přisedlé a vyrůstají jednotlivě až po třech, květ je číškovitý a má okvětí tvořeno třemi lístky.

Plod je čtyřchlopňová, šupinatá, zvrásněná, ve zralosti pukající číška velká asi 5 mm, která obsahuje tři ostře trojhranné nažky (semena) asi 0,3 mm velké, které jsou na hranách křídlaté.[2][3][4][7][8]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo stromu je rozlišeno na jádro a běl, výrazně oddělené jádro je světle hnědé až hnědočervené, běl je světle krémová. Dřevo je středně těžké (680 kg/m³), průměrně tvrdé a běžně odolné proti hnilobě a hmyzu. Jeho letokruhy jsou velmi zřetelné, dobře se opracovává, soustruží i lepí. Vyskytuje se v něm hojně suků a časté jsou i trhliny. Čerstvé obsahuje hojně vlhkosti, proto se doporučuje těžit mimo vegetační období a pomalu sušit, aby nedocházelo k prasklinám. Používá se k výrobě nábytku a různých konstrukcí, od podlah přes parkety, okna, dveře, na dekorativní předměty, hračky apod. Jádrové dřevo lze využívat v interiéru i exteriéru, kde je ale nutné lakování či tlaková impregnace. Původní indiáni jej používali na výrobu luků a z kůry zhotovovali kánoe. Nejčastější využití dřeva pabuku jižního je však na topení, je to dáno hlavně špatnou dostupností pro těžkou techniku na svoz kmenů.[2][6][8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.2. 4. září 2021. Dostupné online. [cit. 2021-10-06]
  2. a b c d e ÚRADNÍČEK, Luboš. Pabuk jižní. S. 50–51. Lesnická práce [online]. Lesnická práce, s. r. o., Kostelec nad Černými lesy, 01.2014 [cit. 03.10.2018]. Roč. 93, čís. 01, s. 50–51. Dostupné online. ISSN 0322-9254. (česky) 
  3. a b c BEAN, W. J. Nothofagus antarctica [online]. Department of Plant Sciences, University of Oxford, UK, rev. 1976 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c Dendrologie.cz: Pabuk jižní [online]. Petr Horáček a J. Mencl, rev. 31.12.2006 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (česky) 
  5. GOVAERTS, Rafaël. Catalogue of Life: Nothofagus antarctica [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2017 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b FORD, K. A.; HEENAN, P. B.; SMISSEN, R. D. Flora of New Zealand, Seed plants 3, Nothofagaceae [online]. New Zealand Flora, rev. 2016 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. ISBN 978-0-947525-00-2. (anglicky) 
  7. a b Nothofagus antarctica [online]. Llifle, Encyclopedias of living forms, Provo, UT, USA [cit. 2018-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-04. (anglicky) 
  8. a b Nothofagus antarctica [online]. Van den Berk, VH Sint Oedenrode, Nederland, rev. 2016 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (nizozemsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]