Petiční výbor Věrni zůstaneme

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z PVVZ)
Skočit na: Navigace, Hledání
Pamětní deska odbojové
činnosti skupiny PVVZ
GPS: 50°04′38,9″ s. š., 14°26′15,1″ v. d.

Petiční výborVěrni zůstaneme“ (PVVZ, plně:Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme) byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 19391942, též známá jako odboráři.

Organizace sestávala převážně z nekomunistických levicových intelektuálů, svobodných zednářů, Ženské národní rady, odborových organizací zaměstnanců pošt a železnice.[1] V podzemí byl spíše znám jako „Národní revoluční výbor“.[zdroj?] Jeho členové se například účastnili práce ve výboru, který shromažďoval podpisy „na obranu republiky proti Hitlerovi.“

Založení[editovat | editovat zdroj]

Založení PVVZ předcházelo zveřejnění manifestu Věrni zůstaneme v roce 1938 skupinou levicových intelektuálů. Manifest si kladl za cíl mobilizovat veřejnost proti německé agresi. Původní název byl „Odkazu presidenta Masaryka věrni zůstaneme“.

Na utváření PVVZ se od počátku podíle členové řady společenských a zájmových organizací, např. legionářského časopisu Čin, Ústředního spolku čs. profesorů či zástupci železničářský a poštovních odborů, organizace YMCA či členové evangelické církve.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Krátce po okupaci byl pro řízení PVVZ využit aparát Dělnické akademie včetně desítek jejich poboček. Do května 1939 se podařilo ustanovit řídící strukturu PVVZ. Vedení PVVZ se skládalo ze dvou tzv. komisí, komise organizační a komise politické.

Organizační komise[editovat | editovat zdroj]

Do této komise patřili např. Karel Bondy, gen. Jaroslav Čihák, Josef Pešek, Bohumír Truksa či Alois Tomas. Její jednání navštěvovali i zástupci vojenského odboje z Obrany národa škpt. Václav Velínský a mjr. Hájíček.

Politická komise[editovat | editovat zdroj]

Politická komise řídila PVVZ koncepčně. Komise představila politickou programovou platformu, v níž se jednoznačně přihlásila k Edvardu Benešovi jako jedinému vůdci zahraničního odboje.

Strukturu (a to jak vertikální, tak horizontální) budoval PVVZ ještě v srpnu 1939. Ve své struktuře sdružoval i relativně samostatně pracující skupiny (např. železničářů, pošťáků, učitelů, ale i YMCA či Ženské národní rady). v mnoha případech docházelo i k velmi těsnému prolínání se strukturami Obrany národa, což mělo za následek ideové sbližování obou složek odboje.

Činnost[editovat | editovat zdroj]

Kroměříž, 1938, Protestní pochod

Po obsazení Československa nacistickým Německem začal PVVZ rozvíjet zpravodajskou činnost zaměřenou na sběr informací pro spojenecké armády, zajišťoval ilegální přechody do zahraničí, distribuoval ilegální tiskoviny a vyvíjel také sabotážní činnost.

PVVZ také úzce spolupracoval s Obranou národa. Vybudoval „koordinační centrum“, v němž měli být soustředěni zástupci většiny důležitých postů a zaměstnání, včetně zástupců církví.[zdroj?] Jelikož bylo v zimě na přelomu roku 1939 a 1940 gestapem zatčeno několik tisíc členů velitelského sboru Obrany národa a Politické ústředí bylo také rozbito, PVVZ se stal nejdůležitější složkou ÚVODu.[1] Vysílal exilové vládě do Londýna pomocí vysílaček Sparta.[1]

PVVZ zůstal ušetřen většího zatýkání až do podzimu roku 1941, až vyvstává podezření, že gestapo čekalo tak dlouho záměrně, aby mohlo celou organizaci důkladně poznat a rozdrtit jednou ranou.[zdroj?] Zbytky PVVZ poté zorganizoval Vladimír Krajina, který získané informace předával skupině Silver A pro radiostanici Libuše.[1]

Členkou výboru byla také dr. Milada Horáková.

Likvidace[editovat | editovat zdroj]

PVVZ byl zlikvidován gestapem roku 1942 během tzv. druhé heydrichiády.

Připomínka PVVZ[editovat | editovat zdroj]

V rohovém činžovním domě v Praze 2 na Vinohradech v ulici Anny Letenské 34/7 se za protektorátu odehrála řada schůzek členů PVVZ. Před svým odchodem do zahraniční v lednu 1940 se zde ukrýval generál Jaroslav Čihák. Na schůzkách se (v bytě Anny Pollertové) setkávali Jaroslav Šimsa, Volfgang Jankovec, JUDr. Karel Bondy, doc. PhDr. Josef Fischer a další. V domě měl ordinaci MUDr. Viktor Kaufmann.[2] Na začátku okupace tam probíhaly schůzky první garnitury vedení odbojové organizace PVVZ. Prostřednictvím profesora Dr. Vojtěcha Čížka v domě získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková. Zde se ukrývali hledaní pracovníci odboje.[3]

Na připomínku těchto aktivit je na domě umístěna pamětní deska[p 1] se jmény 26 odbojářů: [4]

Pamětní deska odbojové činnosti skupiny PVVZ
  V TOMTO DOMĚ SCHÁZELI SE K ODBOJOVÉ
ČINNOSTI ČLENOVÉ SKUPINY PVVZ.
ZA SVOBODU SVÉ VLASTI DALI ŽIVOT:
 
1 FRANTIŠEK ANDRŠT POPRAVEN V PRAZE 30. září 1941
2 RNDR. JIŘÍ BAUM † VE VARŠAVĚ R. 1944
3 JUDR. KAREL BONDY POPRAVEN V BRANDENBURGU 22. ledna 1945
4 GENERÁL JAROSLAV ČIHÁK † V EMIGRACI V LONDÝNĚ 30. dubna 1943
5 PROF. DR. VOJTĚCH ČÍŽEK † V MNICHOVĚ 26. června 1942
6 DOC. DR. JOSEF FISCHER POPRAVEN V BRANDENBURGU 19. února 1945
7 MILENA FISCHEROVÁ-BALCAROVÁ POPRAVENA V RAVENSBRÜCKU 9. března 1945
8 INŽ. JOSEF FRIEDL POPRAVEN V DRÁŽĎANECH 8. února 1945
9 INŽ. JOSEF HANUŠ POPRAVEN V BRANDENBURGU 13. prosince 1943
10 ADELA HEIDRICHOVÁ † V LIPSKU 23. listopadu 1942
11 GENERÁL JOSEF CHURAVÝ POPRAVEN V PRAZE 30. června 1942
12 PROF. VOLFGANG JANKOVEC POPRAVEN V DRÁŽĎANECH 20. prosince 1944
13 MUDR. VIKTOR KAUFMANN POPRAVEN V BRANDENBURGU 9. února 1945
14 JINDŘICH KRÁSA † V OSVĚČIMI 12. března 1943
15 BOHUMIL KUBELA † V OSVĚČIMI 20. února 1943
16 JUDR. RUDOLF MAREŠ POPRAVEN V PRAZE 20. října 1944
17 PH.DR. JAN MATZNER † V OSVĚČIMI 6. dubna 1943
18 JOSEF PEŠEK † V PRAZE 29. května 1945
19 PROF. JIŘINA PICKOVÁ ZASTŘELENA V OSVĚČIMI 16. listopadu 1943
20 JAROSLAV POHL POPRAVEN V BERLÍNĚ-PLÖTZENSEE 15. dubna 1943
21 ANNA POLLERTOVÁ POPRAVENA V BERLÍNĚ V LEDNU 1945
22 KPT. GEN. ŠTÁBU JAN SLAVÍK † NA MÍROVĚ 30. listopadu 1944
23 PH. DR. JAROSLAV ŠIMSA † V DACHAU 8. února 1945
24 ALOIS TOMAS POPRAVEN VE ŠTUTGARTU 31. srpna 1943
25 BOHUMÍR TRUKSA POPRAVEN VE ŠTUTGARTU 31. srpna 1943
26 INŽ. ANNA WILDOVÁ † V OSVĚČIMI 11. března 1943

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Text pamětní desky PVVZ neobsahuje pořadová čísla jednotlivých osob, která jsou umístěna v prvním (levém) sloupci tabulky. Čísla jsou zde přidána jen z důvodů zachování určitého stupně přehlednosti (a možnosti odkazování se na jednotlivé osoby uvedením jejich "pořadového čísla" (počítaného odshora). Pamětní deska PVVZ rovněž nerespektuje běžná pravidla psaní velkých a malých písmen zejména u titulů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Fidler, Jiří. Atentát 1942. Praha: Jota, 2002. S. 109, 120.
  2. KAUFMANNOVÁ, Heda. TRAKTÁT PRO JANA [online]. nakladatelství TRIÁDA, Prosinec 1968, [cit. 2014-09-16]. Dostupné online.  
  3. PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha : Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 335, 427, 577.  
  4. ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24, [cit. 2014-09-16]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku Národní fronty v domácím odboji - Vývoj odbojové organizace PVVZ na území Čech v letech 1939 - 1941. Praha : Univerzita Karlova, 1976. 160 s.  
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí koruny české (svazek XV.a). Litomyšl a Praha : Paseka, 2006. ISBN 80-7185-582-0. S. 623.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Petiční výbor "Věrni zůstaneme" [online]. Encyklopedie "Cojeco", 2000-03-14, rev. 2007-07-12, [cit. 2014-09-17]. Dostupné online.