Převodní ceny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Převodní ceny (anglicky „transfer pricing“) je termín, který se používá při obchodování mezi dvěma navzájem propojenými subjekty, spojenými osobami. Ve většině případů se jedná o kapitálovou propojenost, kdy mateřská společnost fakturuje zboží a služby své dceřiné společnosti. Dle Zákona o daních z příjmů, §23 odst. 7,[1] který tuto problematiku upravuje, se převodní ceny týkají i jinak spojených osob, například osob blízkých. Problematika převodních cen se nejčastěji řeší u větších a nadnárodních společností, vyskytuje se ale i v případě čistě tuzemských transakcí.

Kvůli rostoucí globalizaci je problematika převodních cen stále diskutovanějším tématem, a to především díky tomu, že některé transakce na úrovni spojených osob probíhají pouze za účelem zvýšení nákladů a přesunu zisků do zemí s nižším zdaněním. Problematika převodních cen u nadnárodních společností tak v zájmu daňové optimalizace nabádá k obcházení platných předpisů. Z toho důvodu jsou převodní ceny velice aktuální téma a stávají terčem daňových kontrol prováděných finančními úřady, které doměřují firmám vysoké nedoplatky na dani z příjmů, neboť správce daně často shledává porušení v aplikaci principu tržního odstupu, po němž následuje úprava základu daně a doměření daňové povinnosti.

Právní úprava převodních cen[editovat | editovat zdroj]

Směrnice OECD[editovat | editovat zdroj]

Logo OECD

Za základní dokument, ze kterého vychází a od kterého se odráží právní úprava převodních cen vesměs po celém světě, je považována Směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy.

Směrnice OECD o převodních cenách má za úkol sjednotit postup daňových správ a sdružených podniků při řešení případů převodních cen, minimalizovat konflikty mezi nimi a předcházet nákladným soudním sporům. Dále by také měla napomáhat při uplatňování odstavce 2 Článku 9 Modelové smlouvy OECD týkajícího se následné úpravy zisků pro daňové účely, tzv. zrcadlové narovnání.

Ve Směrnici OECD o převodních cenách lze nalézt definici principu tržního odstupu, charakteristiku metod převodních cen a pravidla jejich užití, ale také náležitosti, které je vhodné dodržovat při tvorbě dokumentace k převodním cenám. Směrnice rovněž uvádí postupy a modelové příklady při sestavování cen mezi spojenými subjekty, zejména postup při provádění srovnávací analýzy, která je důležitá v rámci prokázání aplikace principu tržního odstupu.

Smlouvy o zamezení dvojího zdanění[editovat | editovat zdroj]

Pro omezení daňových úniků prostřednictvím převodních cen na nadnárodní úrovni se používají dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, kterými je Česká republika vázána asi s 90 státy světa. Organizace OECD spolu se Směrnicí o převodních cenách vydala i Modelovou smlouvu OECD. Ta je určena členským státům pro tvorbu smluv o zamezení dvojího zdanění s ostatními státy. Z Modelové smlouvy OECD je pro problematiku převodních cen důležitý Článek 9 – Sdružené podniky[2], který obsahuje úpravu o přehodnocování dopadů transakcí mezi sdruženými podniky do základu daně.

Článek 9 je v Modelové smlouvě OECD rozdělen do dvou odstavců. V prvním odstavci je stanoveno, že orgány vykonávající daňovou správu v určitém smluvním státě mohou upravit výsledek hospodaření sdružené společnosti, pokud nezobrazuje skutečný zisk vznikající v daném státě (Sojka a kol., 2017)[3].

Druhý odstavec Modelové smlouvy OECD informuje o tzv. corresponding adjustment, neboli zrcadlovém narovnání základu daně. K tomuto kroku se přistoupí v situaci, kdy dle odstavce 1, Článku 9 Modelové smlouvy provede správce daně úpravu základu daně u subjektu v jednom smluvním státě. V ten moment je druhý stát zavázán provést zrcadlové narovnání základu daně u druhého zúčastněného subjektu, pokud souhlasí s úpravou provedenou v prvním smluvním státě. Toto opatření je uvedeno z důvodu, aby nedocházelo k dvojímu zdanění, protože se část základu daně zdaněná v druhém smluvním státě zahrne do základu daně subjektu v prvním státě a následně zdaní.

V určitých smlouvách o zamezení dvojího zdanění se nachází i třetí odstavec, který ukládá daňovým poplatníkům a daňovým správám povinnost zrcadlového narovnání základu daně u druhých subjektů pouze za předpokladu, že subjekty jednaly v dobré víře a nedopustily se podvodu (Nerudová a Šimáčková 2009)[4].

Zákon o daních z příjmů[editovat | editovat zdroj]

Symbol §

V České republice je problematika převodních cen zakotvena v zákonu o daních z příjmů, kde apeluje především na dodržení principu tržního odstupu. Ustanovení zmíněné v Zákonu č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, § 23, odst. 7.[5] vymezuje kapitálově a jinak spojené osoby a ukládá, aby došlo k úpravě základu daně, pokud se ceny sjednané mezi spojenými osobami, vymezenými v rámci § 23, odst. 7, liší od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vtazích.

V rámci tuzemské úpravy se problematikou převodních cen zabývají rovněž i Pokyny Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství č. D-332, D-333, D-334, D-10

Metody stanovení převodních cen[editovat | editovat zdroj]

Existují dvě základní skupiny metod pro stanovení převodních cen. Jsou jimi tradiční transakční metody a ziskové transakční metody. Výběru vhodné metody pro stanovení převodní ceny předchází provedení srovnávací a funkční analýzy, aby došlo k odhalení povahy transakce.

Tradiční transakční metody[editovat | editovat zdroj]

představují přímý prostředek pro určení skutečnosti, že obchodní podmínky uzavřené mezi sdruženými podniky odpovídají principu tržního odstupu. Vychází se při tom z porovnání cen srovnatelných produktů, případně marží při transakcích u spřízněných společností s transakcemi mezi nezávislými podniky. Do této skupiny patří:

  • Metoda srovnatelné nezávislé ceny (CUP)
  • Metoda ceny při opětovném prodeji (RPM, R-)
  • Metoda nákladů a přirážky (COST+)

Ziskové transakční metody[editovat | editovat zdroj]

Tradiční ziskové metody se používají u obchodních transakcí, kde často neexistuje externí trh vhodný ke srovnání. V případě ziskových metod se tedy nejedná o porovnání ceny nebo marže jednoho produktu, ale o porovnání čistého zisku celého podniku. Aplikace metod může představovat problém ve zvolení správného ukazatele ziskovosti, protože v různých zemích se používá jiné členění nákladů a je i jinak definována hrubá marže (OECD, 2017)[6] Do skupiny ziskových metod patří:

  • Transakční metoda čistého rozpětí (TNMM)
  • Metoda rozdělení zisku (PSM)

Dokumentace k převodním cenám[editovat | editovat zdroj]

Ne každý stát má v zákonech specifické ustanovení, které by ukládalo povinnost daňovému subjektu vést dokumentaci k převodním cenám, příkladem může být Česká republika. Avšak na základě ustanovení § 92, odst. 3 a 4 Zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,[7] které říká, že daňový subjekt by měl prokázat všechny skutečnosti, které uvádí v daňovém tvrzení, může správce daně požadovat i po českém poplatníkovi zdůvodnění a doložení dokumentace použité ke správnému stanovení převodní ceny v návaznosti na důkaz toho, že byl dodržen princip tržního odstupu.

Vzhledem ke vznikajícím odlišnostem v tvorbě dokumentace k převodním cenám napříč státy, OECD pro tento účel uvádí ve své Směrnici k převodním cenám postup a náležitosti, jakými by se daňový subjekt měl řídit při sestavování Dokumentace k převodním cenám. Z tohoto postupu vychází rovněž i pokyn Ministerstva financí D-334, kterým se může řídit český daňový subjekt.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, § 23.
  2. OECD. Model Tax Convention on Income and on Capital: Condensed Version 2017 [online]. Paris: OECD Publishing, 2017. Dostupné online. 
  3. SOJKA, Vlastimil; BARTOŠOVÁ, Monika; FEKAR, Pavel; MAŠEK, Jan; NEŠLEHA, Matěj; VAŇOUSOVÁ, Ivana. Mezinárodní zdanění příjmů. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zákon o daních z příjmů. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017. 360 s. ISBN 978-80-7552-688-5. Kapitola 5, s. 203–215. 
  4. NERUDOVÁ, Danuše; ŠIMÁČKOVÁ, Kristýna. Modelová smlouva o zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku stručná verze: 17. července 2008. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 452 s. ISBN 978-80-7357-480-2. 
  5. Zákon č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, § 23.
  6. OECD. OECD Transfer Pricing Guidelines for Multinational Enterprises and Tax Administrations 2017 [online]. Paris: OECD Publishing. Dostupné online. 
  7. Zákon č. 280/2009 Sb, daňový řád, § 92.