Předovka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pistole předovka.

Předovka je palná zbraň nabíjená zepředu, tedy skrze ústí hlavně. Do skupiny předovek mohou patřit jak ruční zbraně, tedy podle současného pojmenování pistole a pušky, tak zbraně které byly používány na hradbách, vozech, nebo byly lafetované.

Řez nabitým historickým dělem. (1) Roznětná náplň (2) Hlavní výmetná náplň (3) Ucpávka (4) Střela (5) Ucpávka

Princip[editovat | editovat zdroj]

Zepředu nabíjená palná zbraň je v principu hlaveň, která je z jedné stany uzavřená. Otevřeným koncem se do hlavně vkládá výmetná náplň. ucpávka, střela a další ucpávka. Úlohou ucpávek je omezit únik plynů vznikajících při hoření výmetné náplně. Energie těchto plynů vystřelí projektil z hlavně. Pokud střela netěsní dochází k velkým ztrátám. Druhá ucpávka slouží také k tomu, aby se střela před výstřelem v hlavni nepohnula.

Nevýhody předovek[editovat | editovat zdroj]

Obsluha předovek byla relativně nebezpečná. Při nabíjení je nutno otočit zbraň a vkládat do hlavně výmetnou náplň, ucpávky a střelu. V začátcích bylo mimo to nutné odměřovat i správnou dávku prachu. Pokud je požadováno zbraň používat opakovaně v krátké době, je potřeba vložit střelný prach do hlavně která je horká a obsahuje povýstřelové zplodiny. Tím se nabíjení komplikuje.

Střelu je nutno protlačit celým vývrtem hlavně. Tojde tím obtížněji, čím je střela v hlavni těsnější. To je ale v rozporu s požadavkem na maximální účinnost střelby. Následně je nutno střelu v hlavni upěchovat.

Celý proces nabíjení je realtivně komplikovaný a z toho důvodu i pomalý.


Histirický kanón nabíjený zepředu
Pušky nabíjené zepředu.

Použití předovek[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem ke konstrukční jednoduchosti byly nejstarší palné zbraně většinou předovky. Zbývající nevýznamná část zbraní byla založena na reaktivním principu, který byl ale později na dlouhá léta opuštěn.

Při výstřelu palné zbraně vznikají v hlavni velké tlaky a proto byly nejstarší zbraně na tomto principu většinou těžká děla. S rozvojem technologie a metalurgie bylo možno vyrábět lehčí zbraně. Tyto zbraně měly různé názvy. Například píšťala, hákovnice, arkebuza, mušketa a další. Jako výmetná náplň náplň předovek se používal černý střelný prach. Od 15. století byly vyráběny i hlavně s drážkovaným vývrtem, který zlepšovaly přesnost střelby. Zajímavým paradoxem je, že znalost fyzikálního principu proč je střelba z drážkované hlavně přesnější nebyla úplně známá. [1] Vzhledem k technologicky komplikované výrobě se vyráběly dlouhou dobu vedle drážkovaných vývrtů stále i vývrty hladké. S rozvojem technologie se drážkované vývrty uplatňovaly stále častěji. Aby střela získala v drážkovaném vývrtu rotaci je potřeba aby byla velmi těsná a při průchodu hlavní se svým povrchem vtlačila do drážek hlavně. Nutnost protlačit střelu při nabíjení zepředu celou délkou vývrtu hlavně se ukazovala jako značná nevýhoda předovek.

Pro eliminaci uvedené nevýhody byly navrženy a používány následující přincipy:

  • deformace střely pěchováním na hraně nábojové komory měnšího průměru,
  • rozšíření střely pěchováním na trnu umístěném v nábojové komoře,
  • rozšíření střely vloženými klíny nebo vhodným tvarováním a následného působení tlaku plynů hořící výmetné náplně při výstřelu.

Od počátku 15. století byl znám a použit i princip zadovek, tedy zbraní nabíjených zezadu. Nabíjení zezadu bylo zpočátku používán jen u děl a navíc v omezeném měřítku. Technologická omezení doby a absence dalších souvisejících objevů udržely používání zbraní nabíjených zepředu až do 19. století.[2]

Střelba z minometu

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Ještě v jednadvacátém století se používají i v moderních armádách zbraně které jsou v principu předovkami. Jedná se o minomet, tedy konstrukčně relativně jednoduchou zbraň s malou hmotností. U minometů se podařilo vyřešit základní problémy historických předovek, tedy bezpečnost, spolehlivost za každého počasí i rychlost střelby.

Mimo uvedeného moderního použití je střílení z předovek používáno v rámci historických rekonstrukcí, divatelních představení a podobně. Je také provozováno jako druh hobby.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FAKTOR, Zdeněk; LANKAŠ, Karel. Rukověť loveckého střelectví. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1982. 280 s. 07-010-82. (česky)  
  2. ŽUK, Aleksandr Borisovič. Pušky&Samopaly. Praha : Naše Vojsko, 2015. ISBN 978-80-206-1548-0. (česky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]