Případek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tabulka Aristotelových kategorií
podstata (οὐσία úsiá)
kvantita (πόσον poson) případky
kvalita (ποῖον poion)
vztah (πρὸς τι pros ti)
kde? (ποῦ )
kdy (πότε pote)
poloha (κεῖσθαι keisthai)
habitus (ἔχειν echein)
činnost (ποιεῖν poiein)
trpnost (πάσχειν paschein)

Případek čili akcident nebo akcidens (z latinského accidere udát se, uskutečnit se) je filozofický pojem, který označuje kontingentní, proměnné, nepodstatné a náhodné vlastnosti jsoucna, které je možné abstrahovat, aniž by došlo ke změně podstaty jsoucna. V dějinách filozofie má tento pojem původ v teorii a pojmosloví Aristotelově a scholastiky, zvláště jejího nejvýznamnějšího představitele, Tomáše Akvinského.

Případky, kterými je jsoucno či předmět nadáno, mají nesamostatné bytí, neexistují samy o sobě, ale jsou pouze na něčem dalším, totiž na podstatě či v podstatě (ens in alio). Zároveň však tyto případky uskutečňují možnosti, v níž je podstata, a proto je od podstaty nelze oddělovat, jejich vzájemný vztah je dialektický.

Tomáš Akvinský rozlišuje[1] dva druhy případků:

  1. případky vnější, které k podstatě přicházejí jakoby zvnější, avšak jsou pro esenci podstaty libovolné. Pro esenci člověka je například zcela nahodilé, je-li blondýn či brunet, Čech či Irčan, svobodný či ženatý apod.
  2. vlastnosti (lat. propria) jsou ty případky, které vyplývají ze samotné podstaty a v tomto smyslu ukazují na esenci věci; podstata se v těchto vlastnostech projevuje. Mezi vlastnosti člověka lze považovat např. schopnost smát se, společenskost (zóon politikon), sexualita, technické, umělecké a kulturní schopnosti apod.

Toto rozlišení mezi vnějšími případky a vlastnostmi je klíčové pro otázku, jak se v případcích (jevech) ukazuje esence jsoucna (podstata), která nikdy není dána bezprostředně, nýbrž zprostředkovaně v závislosti na případcích. Tato znalost je zkušenostní, avšak procesem poznávání se stává zřejmým, která určení jsou nahodilá a která podstatná (tj. vlastnosti).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Summa theologiae, I, 77, 6.

Související články[editovat | editovat zdroj]