Otto Smik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Otto Smik
Bronzová busta generálmajora Otto Smika
Narození 20. ledna 1922
Vlajka Gruzínské sovětské socialistické republiky Bordžomi, Gruzínská sovětská socialistická republika
Úmrtí 28. listopadu 1944 (ve věku 22 let)
Nizozemsko Zwolle, Nizozemsko
Civilní činnost úředník
Vojenská kariéra
Hodnost Squadron Leader[p 1]/podporučík let. v zál.
(generálmajor in memoriam)
Doba služby 1940-1944†
Sloužil Československo Československé státní zřízení v exilu
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Složka Vlajka Royal Air Force Royal Air Force
Jednotka 312. (československá) peruť RAF
310. (československá) peruť RAF
131. peruť RAF
122. peruť RAF
222. peruť RAF
Velel letka „B“ 312. (československé) peruti RAF
127. peruť RAF
Války druhá světová válka
Bitvy bitva o Normandii
západní fronta
Vyznamenání Stužka čsl. válečného kříže 1939 se snítkami za pětinásobné udělení Československý válečný kříž 1939
Stužka čsl. medaile Za chrabrost před nepřítelem Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
Stužka Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítky F a VB Pamětní medaile československé armády v zahraničí
Stužka Řádu M. R. Štefánika 3. třídy Řád Milana Rastislava Štefánika 3. tř. (i. m.)
Stužka Záslužného leteckého kříže Záslužný letecký kříž
Stužka Hvězdy 1939-1945 Hvězda 1939-1945
Stužka Evropské hvězdy leteckých osádek Evropská hvězda leteckých osádek
Stužka Croix de guerre (1939-1945) s palmou Francouzský válečný kříž 1939-1945

Otto Smik (20. ledna 1922, Bordžomi, Gruzínská SSR28. listopadu 1944 nedaleko Zwolle, Nizozemsko) byl československý stíhací pilot slovensko-židovského původu. Působil ve službách britské RAF a je pokládán za letecké eso.

Život[editovat | editovat zdroj]

Otto Smik se narodil v lázeňském městě Bordžomi (Gruzínská sovětská socialistická republika, pozdější Sovětský svaz), kde také prožil prvních dvanáct let života. Jeho otec Rudolf, pocházející z Tisovce, tam byl zajat během první světové války. Po válce se zde oženil s gruzínskou Židovkou. Návrat na rodné Slovensko s celou rodinou mu byl umožněn až v roce 1934.

Otto už od dětství projevoval zájem o létání. V roce 1937, jako student obchodní školy, nastoupil na plachtařský kurs Masarykovy letecké ligy v Bratislavě, zde absolvoval první krátké lety v nízkých výškách. V létě roku 1939 začal létat na Straníku u Žiliny, kde kurs pravděpodobně i úspěšně dokončil.

I přes ekonomické vzdělání přijal původně místo na letišti ve Vajnorech. Po rozpadu Československa a vypuknutí druhé světové války se rozhodl připojit k zahraničnímu odboji.

18. března 1940, krátce po vzniku Slovenského státu, Otto Smik ilegálně odešel ze Slovenska ve věku 18 let. Přes Jugoslávii (kde byl vězněn), Řecko, Turecko a Írán se dostal do Francie. Zde měl projít leteckým výcvikem v československé letecké skupině. Francie však v bleskové válce padla a Otto Smik odplul 24. června 1940 do Anglie.

Stal se jedním z přibližně 250 Slováků, kteří po roce 1939 vstoupili do služeb RAF. Svoji zdejší kariéru započal jako důstojnický sluha. Základní letecký výcvik zahájil až v září 1941. Pokračovací výcvik začal v lednu 1942 v Kanadě, kde získal výborná hodnocení. 5. ledna 1943 byl zařazen k operační peruti (312. československá stíhací peruť RAF). V československých perutích měl problémy se svými hodnostmi (měl anglickou důstojnickou, ale v československé armádě měl jen hodnost desátníka). Na vlastní žádost byl převelen k anglické peruti.

V 122. stíhací peruti létal na tehdy nejnovější verzi Supermarine Spitfire – F. Mk. IX. Hlavním úkolem perutě byl doprovod bombardérů nad cíle v severní Francii, Belgii a Holandsku. První vzdušné vítězství zaznamenal 13. března 1943. V souboji s Messerschmitty Bf 109G a Focke-Wulfy Fw 190 sestřelil jeden Bf 109G. Nejdříve byl sestřel zaznamenán jako pravděpodobný, ale později byl potvrzen.

Později sloužil v 222. stíhací peruti. Zde také 18. října 1943 dolétal svůj první letecký „turnus“, po kterém nastoupil na dovolenou. V roce 1943 získal 7 a 1/2 potvrzených vzdušných vítězství, čímž se stal nejúspěšnějším československým stíhačem v tomto roce. 20. října 1943 mu britské velení udělilo vysoké vyznamenání – Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross). K 28. října 1943 byl povýšen do československé hodnosti podporučíka letectva v záloze.[1]

Do začátku druhého operačního turnusu v březnu 1944 působil jako střelecký instruktor. 15. března 1944 nastoupil na druhý turnus v 310. čs. stíhací peruti, která se v té době připravovala na vylodění v Normandii. Od 6. června 1944 se stala hlavním úkolem perutě ochrana invazních pláží a útoky na německou dopravu v Normandii.

Hrob Otto Smika v Slávičom údolí

Peruť jako součást 134. wingu byla 3. července 1944 vyčleněna na obranu Británie, kterou v této době začaly trápit střely V-1. Největších úspěchů proti V-1 dosáhl právě on sám. Dne 8. července 1944 zničil tři V-1 a dostalo se mu uznání i v britském tisku. 11. července 1943 stal velitelem letky „B“ 312. (československé) peruti RAF a současně byl povýšen do hodnosti Royal Air Force Flight Lieutenant.[1][p 2]

3. září doprovázely 310. a 312. peruť bombardéry Halifax při náletu na letiště v Soesterbergu. Na cestě zpět zaútočil se svým rojem na letiště Gilze-Rijen. Jemu samotnému se podařilo na zemi zničit dva bombardéry Junkers Ju 88. Jeho Spitfire byl však sestřelen protiletadlovou obranou. Přežil nouzové přistání a díky příslušníkům holandského odboje se mu podařilo několik týdnů skrývat před Němci v různých vesnicích a ve městě Breda. Ještě v září se dostal zpět do Anglie.

V listopadu 1944 se stal velitelem 127. stíhací perutě, opět anglické.[p 3] Peruť se podílela na letecké podpoře britských jednotek, doprovodech bombardérů a podnikala útoky na německou dopravu. Útoky na pozemní cíle byly kvůli silné protiletecké ochraně obzvlášť nebezpečné a 28. listopadu 1944 při útoku na železniční stanici v Zwolle protiletecká obrana (flak) jeho letadlo těžce poškodila. Při pokusu o přistání havaroval a byl na místě mrtev. Zahynul ve věku 22 let. Během své služby zaznamenal 9 sestřelů, další 2 ve spolupráci a 1 letadlo pravděpodobně. Sestřelil také 3 střely V-1.

Jeho tělo bylo identifikováno až v roce 1963. Následně bylo převezeno do belgického Evére a později do Gentu, kde bylo pochováno na vojenském hřbitově. V roce 1994 byly jeho pozůstatky znovu exhumovány a slavnostně s poctami pochovány na bratislavském hřbitově Slávičie údolie. Převoz těla byl zaznamenán v dokumentárním filmu Stratený syn Slovenska scenáristy Drahoslava Machaly a režiséra Fedora Bartka.

Po válce byl in memoriam povýšen nejprve na poručíka letectva v záloze (1946), následně na nadporučíka (1947) a poté na plukovníka (1991),[1] a posléze na generálmajora letectva Armády SR (1994).[2]

Pamětní místa a jiné památky[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska s bustou na domě v ulici Ľudmily Podjavorinské v Bratislavě kde bydlel před svým odchodem do exilu, a pamětní deska u farmy Bloksteeg v Ittersumu u Zwolle kde zahynul.

Jeho jméno připomínají také Smikovy ulice v Praze 14[3] a Bratislavě,[1] jakož i Otto Smikstraat ve Zwolle, a nese jej i letecká základna Sliač a na ní sídlící taktické křídlo slovenských Vzdušných sil.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Odpovídá armádní hodnosti major.
  2. Odpovídá armádní hodnosti kapitán.
  3. Stal se tak třetím Čechoslovákem, který se stal velitelem jiné než československé perutě Royal Air Force. Dalšími byli František Fajtl (122. peruť RAF) a Jiří Maňák (198. peruť RAF).[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e RAJLICH, Jiří. SMIK Otto. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 263-264.
  2. ŠUMICHRAST, Peter. SMIK, Otto. In: CSÉFALVAY, František, a kol. Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939-1945. Bratislava: Vojenský historický ústav Bratislava, 2013. ISBN 978-80-89523-20-7. S. 217-218. (slovensky)
  3. Letci v názvech ulic: Otto Smik [online]. Praha 14 [cit. 2016-06-02]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]