Otakar Rytíř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Otakar Rytíř
Narození 26. června 1913
Vysoké Mýto
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 6. května 1979 (ve věku 65 let)
Ostrava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Otakar Rytíř (původním příjmením Richter; 26. června 1913 Vysoké Mýto - 6. května 1979 Ostrava) byl československý voják, náčelník generálního štábu, armádní generál.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval gymnázium ve Vysokém Mýtě, kde maturoval 3. června 1932. Následně se přihlásil ke studiu na právnické fakultě UK v Praze. Studií práv zanechal po třech semestrech.[1]

Vojenská kariéra za První republiky[editovat | editovat zdroj]

1. října 1935 nastoupil vojenskou prezenční službu u děl. pluku 101  v Praze – Ruzyni. Již 4. října byl vyslán do školy pro důstojníky hrubého dělostřelectva v záloze do Olomouce. Po jejím absolvování byl 31.5. 1936 zařazen do praktického výcviku jako svobodník aspirant u děl. pluku 103 v Terezíně. 30. září 1936 byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Dne 29. srpna 1937 byl jmenován poručíkem dělostřelectva a přidělen k horskému dělostřeleckému pluku 201 v Ružomberoku, kde velel baterii. Na přelomu let 1937-38 sloužil u baterie 7/201 v Kežmaroku. Za mobilizace v září 1938 byl velitelem nejprve baterie 4/203 a posléze až do 25.12. 1938 velitelem baterie 5/201. 25. března 1939 je propuštěn do civilu.[2][1]

V odboji 1939-45[editovat | editovat zdroj]

Po okupaci zbytku republiky a vzniku protektorátu Čechy a Morava odešel do Polska, kde byl zařazen 24. 8. do československé exilové armády. Po porážce Polska byl od 22. září internován v zajateckém táboře sovětské NKVD v SSSR. Po vzniku čs. vojenské jednotky v SSSR, byl v únoru 1942 jmenován nadporučíkem dělostřelectva a stal se velitelem roty kanónů proti útočné vozbě. 15. 7. 1942 se stal příslušníkem I. čs. polního praporu s funkcí pobočníka velitele tohoto praporu. 11. září 1943 byl povýšen na kapitána.  13. ledna 1943 byl ustanoven náčelníkem štábu I. polního praporu s nímž se účastnil bojů na frontě mj. i v bitvě u Sokolova.[3] Od 8. července 1943 byl ustanoven velitelem I. oddílu 1. dělostřeleckého pluku 1. Čs. samostatné brigády. 10. června 1944 byl povýšen na štábního kapitána. Od 5. února 1945 zastává funkci náčelníka štábu dělostřelectva I. Československého armádního sboru v SSSR. Po povýšení na majora 7. března 1945 byl následující měsíc ustanoven náčelníkem štábu Velitelství dělostřelectva hlavního štábu.[2]

Vojákem po válce[editovat | editovat zdroj]

10. května 1945 je jmenován podplukovníkem dělostřelectva. Zůstává v činné službě a to ve funkci náčelníka dělostřelectva československé branné moci. 1. dubna 1946 byl vyslán ke studiu Nejvyšší vojenské akademie K. M. Vorošilova v Moskvě, kterou ukončil 30. dubna následujícího roku. 3. května 1946 si změnil příjmení na Rytíř. Plukovníkem generálního štábu se stává 1. října 1946. 15. května 1947 byl ustanoven náčelníkem štábu Velitelství dělostřelectva MNO. 30. dubna 1947 byl jmenován náčelníkem stolice dělostřelectva Vysoké školy válečné v Praze. 15. května 1949 byl ustanoven zástupcem velitele13. Brigády v Karlových Varech. Brigádním generálem se stává 1. října 1950. Od 15. října téhož roku se stává velitelem 3. Armádního sboru v Plzni. 15. července 1951 je náčelníkem štábu 1. Vojenského okruhu v Praze. Od konce ledna 1952 působí jako zástupce velitele 1. VO v Praze. 1. března 1952 byl povýšen na divizního generála a od 12. listopadu byl pověřen vedním 1. VO v Praze, velitelem 1. VO se stává 27. dubna 1953. 4. června 1956 byl jmenován náměstkem ministra národní obrany. 28. července se stává náčelníkem Generálního štábu ČSLA. Na generálplukovníka je povýšen 5. září 1959. Armádním generálem se stal 1. května 1966. 30. dubna 1968 byl odvolán z funkce náčelníka Generálního štábu ČSLA a 7. června nastoupil jako samostatný vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze. Po sovětské okupaci v roce 1968 byl 25. července 1969 jmenován zmocněncem vlády  pro otázky dočasného pobytu Sovětských vojsk v Československu. Následně se stal předsedou ústředního výboru Svazarmu.[4] Do výslužby odešel na konci července 1977.[1]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

[3][1]

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

V letech 1962 až 1976 byl kandidátem Ústředního výboru KSČ. V roce 1963 obdržel Řád práce.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Kolektiv autorů. Vojenské osobnosti Československého odboje. první. vyd. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9. S. 252. 
  2. a b TOMEK, Prokop; PEJČOCH, Ivo. Černá kniha sovětské okupace. první. vyd. Praha: Svět křídel, 2015. 383 s. ISBN 978-80-87567-73-9. S. 366-367. 
  3. a b BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. první. vyd. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 350 s. ISBN 80-7278-205-3. S. 254. 
  4. MASKALÍK, Alex. Elita Armády. první. vyd. Košice: HSWK, s r.o., 2012. 1030 s. ISBN 978-80-970941-0-2. S. 519. 
  5. Válka.cz, Sokolovská pamětní medaile
  6. BROŽ, Miroslav. Válečné dokumenty vypovídají. Praha: MV ČR - AVIS, 2007. 319 s. ISBN 978-80-7278-419-6. S. 14. (česky) 
  7. Válka.cz, Medaile Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941–1945
  8. Kolektiv autorů. Malá Československá encyklopedie. prvni. vyd. Praha: Academia, 1987. 998 s. S. 443.