Otakar Kunstovný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Otakar Kunstovný
Narození 13. července 1884
Jindřichův Hradec Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. května 1945 (ve věku 60 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vzdělání filozofická fakulta Karlovy univerzity
Povolání překladatel, pedagog
Hnutí Volná myšlenka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Otakar Kunstovný: Práce (Státní nakladatelství Praha, 1929)
Náhrobek Otakara Kunstovného, Praha–Košíře

Otakar Kunstovný, též Otakar T. Kunstovný (13. července 1884, Jindřichův Hradec[1]9. května 1945, Praha), byl český pedagog, překladatel z francouzštiny a němčiny, zabit za Pražského povstání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a rodina[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině Václava Kunstovného, učitele na národní chlapecké škole v Jindřichově Hradci, a jeho manželky Karoliny, rozené Pavlečkové.[1] Vystudoval jindřichohradecké gymnázium, kde maturoval v roce 1902. Na filozofické fakultě Karlovy univerzity studoval němčinu a francouzštinu. Dva semestry studoval ve Francii, na Faculté des lettres na pařížské Sorbonně. Univerzitní studia ukončil v roce 1907.[2]

Jeho bratranci byli Arnošt Kvasnička (1898–1947, spolumajitel nakladatelství Kvasnička a Hampl) a architekt Vilém Kvasnička (1885–1969). Pedagog, divadelník a malíř Jan Křtitel Kunstovný (1854–1942)[3] působící v Ústí nad Orlicí byl strýc Otakara Kunstovného i jeho bratranců Arnošta a Viléma.

Pedagogická dráha[editovat | editovat zdroj]

Jako profesor reálky v Táboře aktivně propagoval abstinenci.[4] V roce 1910 se stal suplentem na reálce v Karlíně.[5]

Již v roce 1911 přestoupil z římskokatolické církve ke starokatolické;[1] byl aktivní v hnutí v české sekci antiklerikálního ateistického hnutí Volná myšlenka a přispíval do jeho stejnojmenného časopisu.[6] S tímto hnutím se rozešel v roce 1926.[7]

První světovou válku strávil v armádě, od roku 1920 přešel na reálné gymnázium na Žižkově.[2]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

S manželkou Vandou žil Otakar Kunstovný ve 30. letech 20. století v Košířích, ulici Václavka 309 (dnes Musílkova).[8] Manželé Kunstovní vystoupili z církve roku 1919,[9] měli děti Přemysla, Vandu a nejmladší Daruši (*1921).[10][p 1]

Násilná smrt[editovat | editovat zdroj]

V roce 1941 byl předčasně penzionován a pracoval v úřadovně pražského magistrátu v Košířích.[2] Dne 9. května 1945 měl být v úřadovně zadržen a při převádění na policejní stanici davem ubit a zastřelen.[11]

Dobový tisk charakterizoval jeho smrt jako „…oběť revolučního kvasu…“; nekrolog hovořil o Kunstovném pozitivně a žádné podezření ze spolupráce s okupanty neuvedl.[12] Otakar Štorch-Marien ve svých pamětech uvedl, že Kunstovný zaštítil svým jménem vydání knih Praha, kamenný sen (1940) a Praha v záři baroka (1941) rakouského spisovatele Ervina Weila (vyšlo pod krycím jménem Augustin Vojtěch, Erwin Weil zahynul v koncentračním táboře v roce 1942).[13]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Stvoření slunce (indiánská legenda, autor Bruno Traven; V Praze, Kruh, nedatováno)
  • Mont-Oriol (autor Guy de Maupassant, ilustroval Ferdinand Bac; V Praze, Jos. R. Vilímek, 1912 a 1933)
  • Štěstí v nás (autor Jean Finot; V Praze, Volná myšlenka československá, po r. 1918)
  • I.N.R.I. (radostná zvěst ubohého hříšníka, autor Petr Kettenfeier Rosegger; Praha, Zmatlík a Palička, 1919]
  • O Ježíši Nazaretském (rozpory v evangeliích, španělsky naps. N. Simón; Praha, Volná myšlenka čsl., 1920)
  • Štěstí základem mravnosti (autor Jean Finot; V Praze, Volná myšlenka československá, 1920)
  • Práce (autor Emile Zola; Praha, A. Kvasnička, 1921 a Státní nakladatelství Praha, 1923)
  • Kultura lidství (ethická revue; V Pardubicích, Československá ethická společnost "Legie světla", 1922–1924)
  • Neznámý host (autor Maurice Maeterlinck; V Praze, Volná myšlenka československá, 1922 Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Germinal (autor Emile Zola, ilustroval F. Horník; V Praze, Jos.R. Vilímek, 1923 a 1932, novodobé vydání Dobrovský, 2015)
  • Dějiny umění, Díl I. Umění starověké, Díl II. Umění středověké, Díl III. Umění renaissanční, Díl V. Umění tvarů (autor Elie Faure; Praha, Aventinum, 1927–1928)
  • Monsunová Asie, Část první, Všeobecný popis. Čína. Japonsko, Část druhá, Přední a Zadní Indie. Indické souostroví (autor Jules Sion; Praha, Aventinum, 1930–1931)
  • Svobodní zednáři (autor Eugen Lennhoff, překlad z angličtiny; Praha, Aventinum, 1931; novodobé vydání Petrklíč, 1993)
  • Překlady citátů uvedených v díle Vladimíra Hoppe (Přirozené a duchovní základy světa a života s úvodním článkem Nikolaje O. Losského; krátký nástin filosofie profesora V. Hoppe ; citáty přeložili Pavla Moudrá (anglické a německé), O. T. Kunstovný (francouzské); V Praze, Kruh přátel filosofie, Vladimíra Hoppe, Knihkupectví Miloše Procházky – distributor, 1933)
  • Malá přítelkyně (román dvanáctileté, autor Ernst Lothar; V Praze, nakladatelství Kruh, 1937) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Nosáčkova dobrodružství (Pinocchio) (Autor Carlo Lorenzi Collodi ilustrace J. Burjanek; V Červeném Kostelci, nakladatel Doležal, 1941, novodobé vydání pod tituleme Pinocchiova dobrodružství Dobrovský, 2016))

Jazykovědné publikace a učebnice (vlastní díla)[editovat | editovat zdroj]

  • Rukověť francouzské výslovnosti a pravopisu (Dle nejlepš. pramenů i na zákl. vlast. pozorov. sestav. Otakar T. Kunstovný; Praha, Springer, 1906)
  • O českém pravopise a jeho opravě (Praha : Děd. Komenského, 1914)
  • Říhova Německá mluvnice a čítanka pro školy občanské, pro I., II. a III. tř. (Přeprac. Otakar T. Kunstovný; Praha, Unie, 1921–1922, 1923–1924)
  • Učebnice jazyka francouzského pro školy občanské se zvláštním zřetelem k správné výslovnosti a potřebám denního hovoru (Díl první pro I. třídu; Čes. Budějovice, K. Ausobský, 1925)
  • Francouzština pro každého (V Praze : Masarykův lidovýchovný ústav, 1932)
  • Kurs těsnopisu podle soustavy Trnkovy (za součinnosti autora soustavy Bohumila Trnky sestavil Otakar T. Kunstovný; V Praze, První pražský spolek stenografů československých, 1938)

Jiné (vlastní díla)[editovat | editovat zdroj]

  • Co jsme a co chceme? (zásady a cíle Volné myšlenky československé; Praha, Volná myšlenka československá, 1920)
  • Narození, sňatek a pohřeb volného myslitele (připojeny vzorce proslovů a pojednání o osobních jménech; Praha, Volná myšlenka, 1920)
  • Úvod do filosofie (každému srozumitelný výklad základních otázek filosofických; Praha, Volná myšlenka československá, 1922)
  • Buďme dobří i štastni! (Praha, Státní nakladatelství, 1923)
  • Co má dělati volný myslitel? (nástin činnosti místních sdružení Volné Myšlenky a úkolů volného myslitele vůbec; Praha, Volná myšlenka československá, 1923)
  • O elberfeldských koních (o koních, kteří počítali a mluvili; Praha, Sfinx, 1923)
  • Náboženství dnešního člověka (Praha, Volná myšlenka československá, 1924) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Na cestu životem (Kniha pro dospívající mládež; Praha, Ústředí odboru soc. péče Volné myšlenky čsl., 1925) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Práce (V Praze, Státní nakladatelství, 1929)

Často přispíval do časopisu Volná myšlenka.[14]

Umělý jazyk serve[editovat | editovat zdroj]

Filologické znalosti Kunstovného byly obdivuhodné, ovládal nejen němčinu, francouzštinu (ze kterých překládal), ale i italštinu, španělštinu, angličtinu, polštinu, ruštinu a hebrejštinu; měl i částečné znalosti japonštiny a maďarštiny. Tyto znalosti mu umožnily sestavení umělého jazyka serve. Vypracoval slovník a učebnice tohoto jazyka a přednášel o něm.[15][16] Jazyk měl mít pouze 19 hlásek a měl se obejít bez mluvnice. Tisk o novém jazyce informoval v roce 1928.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Prozatím nenalezen matriční záznam prokazující, zda Františka Kunstovná (1887–1979), uložená v hrobě s Otakarem Kunstovným, byla též jeho manželkou. Podle data narození (3. 10. 1887) se pravděpodobně jedná o Františku Teinitzerovou, narozenou též v Jindřichově Hradci, která přestoupila z církve římskokatolické k církvi starokatolické ve stejný den, jako Otakar Kunstovný.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Matrika narozených, Jindřichův Hradec, 1881–1886, Záznam o narození a křtu, Otakar Kunstovný
  2. a b c SKALICKÁ, Vlasta. Otakar Kunstovný. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0469-6. Svazek 2/II. K–L. S. 1060-1061.
  3. Osobnosti regionu: Jan Křtitel Kunstovný
  4. Abstinenti čeští!. Národní listy. 2. 4. 1908, s. 3. Dostupné online. 
  5. Jmenování na středních školách. Národní listy. 3. 7. 1910, s. 1. Dostupné online. 
  6. Moravská zemská knihovna: Volná myšlenka (digitalizované výtisky)
  7. K vystoupení dra. Bartoška a jeho 15 přátel. Volná myšlenka. 14. 3. 1926, s. 92-93. Dostupné online. 
  8. Pražský adresář 1937–1938, s. 730
  9. Výstupy z církve. Volná myšlenka. 19. 9. 1919, s. 7. Dostupné online. 
  10. Rodinná kronika. Nová myšlenka. 26. 6. 1921, s. 8. Dostupné online. 
  11. David Vondráček: Kdo před 70 lety zabíjel na Bořislavce?. G.cs. 7. 5. 2015. Dostupné online. 
  12. Otakar Kunstovný zemřel. Svobodné noviny. 3. 6. 1945, s. 3. Dostupné online. ISSN 1802-6273. 
  13. ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Tma a co bylo potom. Praha: Československý spisovatel, 1972. S. 221. 
  14. Volná myšlenka: vyhledávání "kunstovný"
  15. Přednášky. Národní politiky. 3. 5. 1928, s. 8. Dostupné online. 
  16. Masarykův ústav: Osobní fondy/Kunstovný Otakar
  17. „Serve“ – nová mezinárodní dorozumívací řeč. Národní listy. 22. 3. 1928, s. 1. Dostupné online. 

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]