Oskar Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o vědci. Možná hledáte: Oskar Fischer (politik).
Oskar Fischer

Oskar Fischer
Narození 12. dubna 1876
Slaný
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 28. února 1942 (ve věku 65 let)
Malá pevnost v Terezíně
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oskar Fischer (12. dubna 1876 Slaný[1]28. února 1942 Malá pevnost v Terezíně) byl český vědec, psychiatr a neuropatolog německo-židovského původu, který popsal Alzheimerovu demenci ve stejném roce jako Alois Alzheimer.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Fischer se narodil v židovské německojazyčné rodině ve Slaném 12. dubna 1876. Základní a střední školu absolvoval ve Slaném, poté navštěvoval lékařskou fakultu na Německé univerzitě v Praze a univerzitě ve Štrasburku. Pražskou fakultu absolvoval v roce 1900.

Odborné působení[editovat | editovat zdroj]

Svoji odbornou praxi Fischer zahájil na katedře patologie Německé univerzity v Praze. V roce 1902 nastoupil na oddělení psychiatrie na téže univerzitě a působil zde až do roku 1919. V letech 1. světové války působil jako přednosta oddělení neurologie a psychiatrie vojenské nemocnice v Praze a ošetřoval mnoho vojáků, kteří trpěli duševními potížemi v důsledku bojů na východní frontě. Po Halbhuberově aféře byl Fischer převelen do nemocnice v Pardubicích, kde pracoval až do konce války. V Pardubicích se seznámil se svojí budoucí ženou, která byla dobrovolnou zdravotní sestrou u Červeného kříže. Později se jim narodily dvě děti, dvojčata Lotte a Heinz. Ve 30. letech vedl Fischer se svým společníkem úspěšné psychiatrické sanatorium ve Veleslavíně. Mezi jeho pacienty patřila např. i Charlotte Masaryková.

Studie o Alzheimerově chorobě[editovat | editovat zdroj]

Fischer byl od svých studií na německé univerzitě členem Pražské neuropatologické školy v čele a Arnoldem Pickem. Tato škola byla jednou ze dvou neuropatologickými škol (druhou vedl v Mnichově Emil Kraepelin a zde pracoval i Alois Alzheimer), které studovaly Alzheimerovu demenci prostřednictvím empirických zkoumání. Ve skutečnosti spolu tyto školy soupeřily, což vedlo nakonec i k tomu, že psychiatr Emil Kraepelin ve své publikaci z roku 1910 onemocnění označil jako "Alzheimerovu chorobu". Fischer ovšem ve stejném roce jako Alois Alzheimer (1907) popsal tzv. senilní plaky, které jsou vedle neurofibrilárních smotků dodnes přijímány jako hlavní příznaky onemocnění. Zatímco Alzheimer vycházel ze vzorku jediné pacientky Augusty Deterové, Fischer publikoval 12 pozitivních nálezů z 16 případů senilní demence a porovnal je s 10 zdravými kontrolami, 10 nálezy u psychotických pacientů a 45 nálezy u pacientů s diagnózou neurosyfilis (u těchto kontrolních vzorků nebyly plaky přítomny). [2]

Fischerův objev upadl v zapomenutí. Až v souvislosti se stým výročím popsání Alzheimerovy nemoci objevil Michel Goedert z Laboratoře molekulární biologie na univerzitě v Cambridge v archivu Univerzity Karlovy v Praze zapomenuté Fischerovy studie a informoval o nich v odborném zahraničním tisku. Důvodem, proč se na Fischera zapomnělo, bylo nacionalistické napětí před 2. světovou válkou a antisemitismus, jakož i konkurence mezi neuropatology v Praze a Mnichově.

Politické aspekty Fischerova působení[editovat | editovat zdroj]

V tzv. Halbhuberově aféře se střetl s rakouským psychiatrem Halbhuberem, který používal sadistické prostředky elektroterapie na vojáky trpící válečnou psychózou. Halbhuber byl napojen na pražské německé nacionalistické kruhy. [3] Ve 20. letech se Oskar Fischer angažoval v politice a kandidoval za Německou liberální stranu do pražského zastupitelstva.

V roce 1941 byl Oskar Fischer zatčen gestapem a uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Zemřel zde údajně na infarkt ve věku 65 let dne 28. února 1942.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a obřízce
  2. http://www.hoschl.cz/?text=4080&lang=cz
  3. http://brain.oxfordjournals.org/content/132/4/1102.full

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]