Oreláníkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxOreláníkovité
alternativní popis obrázku chybí
Cochlospermum vitifolium
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád slézotvaré (Malvales)
Čeleď oreláníkovité (Bixaceae)
Kunth, 1822
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oreláníkovité (Bixaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu slézotvaré (Malvales). Jsou to dřeviny s nápadnými květy, rostoucí v tropech. Oreláník barvířský je zdrojem červeného barviva hojně používaného jihoamerickými indiány.

Amazonští indiáni ozdobení barvou urucú z oreláníku barvířského

Popis[editovat | editovat zdroj]

Oreláníkovité jsou stromy, keře a polokeře, často ronící červenou nebo oranžovou šťávu. Odění je z jednoduchých nebo štítnatých chlupů. Listy jsou jednoduché, střídavé, s dlanitou žilnatinou. Čepel listů je celistvá nebo dlanitě laločnatá. Květy jsou nápadné, pravidelné nebo lehce dvoustranně souměrné, pětičetné, v koncových květenstvích. Kališní i korunní lístky jsou volné, koruna je bílá, růžová nebo žlutá. Tyčinek je mnoho a jsou volné. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů, s vrcholovou čnělkou a mnoha vajíčky v každém plodolistu. Plodem je mnohasemenná tobolka.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď oreláníkovité zahrnuje 21 druhů ve 4 rodech. Největší rod je kochlospermum (Cochlospermum, 12 druhů).[2] Oreláníkovité se vyskytují v tropech po celém světě, jejich areál je ale mezerovitý. Rod kochlospermum (Cochlospermum) je pantropický, zastoupený v Asii, Africe, Austrálii i tropické Americe. Oreláník (Bixa) roste v tropické Americe, rod Amoreuxia je rozšířen v Americe od jihozápadních USA po severozápad Jižní Ameriky, monotypický rod Diegodendron roste na Madagaskaru.[1] Většina druhů roste v nížinných oblastech tropů se suchou periodou. Některé druhy jsou díky rychlému růstu a množství semen běžnou součástí sekundární vegetace.[1]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Mnoho zástupců této čeledi rozkvétá během suchého období a často v bezlistém stavu. Jsou opylovány pravděpodobně včelami.[1]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V tradičních systémech byly stávající rody čeledi oreláníkovité řazeny až do 3 samostatných čeledí: Bixaceae, Cochlospermaceae a Diegodendraceae. Tyto čeledi byly nejčastěji kladeny do příbuzenstva čeledi cistovité (Cistaceae).[1] Příbuzenské vztahy k ostatním čeledím řádu slézotvaré (Malvales) jsou dosud nejasné.[2]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Oreláník barvířský (Bixa orellana) byl pěstován jihoamerickými Indiány jako zdroj jasně červeného barviva dávno před příchodem Evropanů. Barvivo je známo jako urucú. V současnosti je používáno např. do rtěnek a k barvení potravin. Oreláník je využíván také v domorodé medicíně při léčení epilepsie, horečky, průjmů, nádorů, ledvinových a pohlavních chorobách a proti střevním parazitům.[1] Některé druhy rodu kochlospermum jsou v tropech pěstovány jako okrasné rostliny nápadné velkými žlutými květy.[1]

Přehled rodů[editovat | editovat zdroj]

Amoreuxia, Bixa, Cochlospermum, Diegodendron[4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. 
  2. a b STEVENS, P.F. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: Dostupné online. (anglicky) 
  3. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. (česky) 
  4. HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  5. BYNG, James W. et al. An update of the Angiosperm Phylogeny Group classification for the orders and families of flowering plants: APG IV. Botanical Journal of the Linnean Society. 2016 Čís. 181 Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]