Olovnatá běloba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Olovnatá běloba
Obecné
Systematický název Bazický uhličitan olovnatý
Triviální název olovnatá běloba
Anglický název White lead
Německý název Bleiweiß
Sumární vzorec 2 PbCO3 · Pb(OH)2
Vzhled bílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) 215-290-6
SMILES
InChI
Vlastnosti
Molární hmotnost 775,63 g/mol
Teplota tání 400 °C (rozklad)
Hustota 6,14 g/cm³
Bezpečnost
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
H-věty H360Df

H332 H302 H373 H410

Toxický
Toxický (T)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R61, R20/22, R33, R50/53, R62
S-věty S53, S45, S60, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Olovnatá běloba (lidově „plavajz“ - z něm. Bleiweiß) je zásaditý uhličitan olovnatý (směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého) - 2 PbCO3 · Pb(OH)2.

Je to v minulosti nejužívanější ze tří bílých pigmentů na bázi olova. Dále se používal síran olovnatý jako "olověná běloba". Nejméně se používal uhličitan olovnatý - (mletý cerusit).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Olovnatá běloba je jedovatý světlostálý pigment s vysokou kryvostí, který s vhodným pojivem vytváří výrazný lesk. Je vhodný pro olejová pojiva, neboť má výrazný sikativní účinek (urychlující zasychání). Navíc je v olejovém pojivu více chráněn před účinky vzdušného sirovodíku, který způsobuje tmavnutí vytvářením černého sulfidu olovnatého. Z téhož důvodu není vhodné jeho mísení s pigmenty obsahujícími síru. Pro svou toxicitu byla olovnatá běloba postupně nahrazena nejprve barytovou nebo zinkovou a později titanovou bělobou.

Olověný plech pokrytý vrstvou olovnaté běloby

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Olovnatá běloba je uměle vytvořený pigment. V přírodě se vyskytuje jako vzácný minerál hydrocerusit. Starodávný postup výroby se popisuje takto: Do skleněné nádoby se umístí kousky (nejlépe destičky) olova spolu s miskou octa. Nádoba se zakope do hnoje, kde se během několika týdnů olovo působením octových par a kysličníku uhličitého pokryje vrstvou bilého prášku. Také pozdější metody jsou založeny na principu reakce octanu olovnatého s kysličníkem uhličitým.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Pro uměleckou malbu se používá olovnatá běloba pouze při restaurování starých olejomaleb. Až do konce 20. století byla olovnatá běloba používána do základních nátěrů na dřevo a hlavně antikorozních nétěrů na čisté povrchy kovů. (Na zkorodované povrchy se používal stejně jedovatý olovnatý suřík.) Je nestálá v alkalickém prostředí - nehodí se na fresky. Pojená lněným olejem ve tmě žloutne.

Olovnatá běloba se prodávala pod různými názvy většinou dle místa vzniku: Kremžská běloba, Holandská běloba, Benátská běloba, Hamburská běloba, Kremnická běloba, nebo: břidlicová běloba, perlová běloba, sněhová běloba, stříbrná běloba, krycí běloba.

Právě různé odchylky ve složení výchozí suroviny a hlavně fakt, že olovo obsahuje řadu izotopů prvků, jejichž poměr je dán stářím olova, je rozbor olovnaté běloby nejdůležitější metodou určování stáří maleb a identifikace jejich falzifikátů.