Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj
| Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj | |
|---|---|
 | |
| Narození | 28. května 1972 (51 let) Luck |
| Alma mater | Lutsk National Technical University |
| Povolání | zpěvák, hudebník a moderátor |
| Ocenění | Vasyl Stus Prize |
| Webová stránka | sashko |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj (ukrajinsky Положинський Олександр Євгенович, * 28. května 1972 Luck) je ukrajinský zpěvák, moderátor, textař, hudebník a showman. Byl zpěvákem skupiny Tartak, založené v roce 1996. Dále byl členem kapel Boovyeah (2014) a Ol.Iv.'Yeh (2019) a moderátorem rádia NV.[1]
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se 28. května 1972 v Lucku. Zpívat začal velmi brzy, když vystupoval na slavnostních matiné. Jeho maminka zpívala ve sboru a brávala ho s sebou a Saško brzy překvapil své okolí, když se písně sboru naučil nazpaměť. Studoval na Luck School No. 15. V roce 1987 po absolvování 8. třídy nastoupil do vojenského internátu ve Lvově.[2] Zde dostal i jednu ze svých přezdívek „Komis“, odvozenou ze slov vojenský komisař.[3]
S rodiči udělal dohodu, že pokud jim přinese diplom z univerzity, nechají ho pak dělat to, co ho bude bavit. Následně Oleksandr vystudoval Ekonomickou fakultu Lucké technické univerzity se zaměřením na "podnikovou ekonomiku". V prvních letech univerzity studoval se špatným prospěchem, ale ve třetím ročníku se stal výborným studentem a začal se účastnit kulturních akcí a soutěží.
Umění[editovat | editovat zdroj]
Saško začal hrát s Luckou kapelou Mouchy v čaji, která hrála i několik jeho vlastních písní a se kterou debutoval na pódiu. Vstoupil do punkového projektu Makarov & Peterson, se kterým se zkoušel vystupovat i jako showman.[4] V roce 1996 se Oleksandr dozvěděl, že známý ukrajinský festival Červená routa /Červona ruta/ se bude odehrávat v jeho městě. Podmínkou účasti bylo mít kapelu a tři písničky a podat přihlášku. Saško neměl žádnou kapelu, ale měl název a čtyři písničky. Saško tedy poslal jednu přihlášku za skupinu Makarov & Peterson v kategorii rocková hudba a další přihlášku v kategorii moderní taneční hudba poslal za skupinu Tartak, která v té době ještě ani neexistovala. Členy pro nově vzniklou kapelu Tartak našel později a stal se jejím vedoucím a autorem většiny písní. Sám v kapele Tartak zastával většinu funkcí, do února 2020 uměleckým ředitelem, koproducentem, zpěvákem, showmanem, a také autorem většiny textů. Současně pracoval na částečný úvazek jako moderátor v televizi a rozhlase. V letech 2001–2002 moderoval varietní show Ruskie horky na kanálech ICTV a M1. V tomto pořadu jako moderátor satirizoval představitele ruského popu, které sám považuje za nezajímavé a někdy dokonce směšné. Ale tímto způsobem ruský showbyznys pomohl ukrajinské kapele natočit debutové album kapely Tartak Demografická exploze.[5] Dále byl Saško moderátorem pořadu Čerstvá krev na televizním kanálu M1. Pořad se zabýval vyhledáváním a podporou mladých talentovaných kapel. Saško se velmi aktivně účastnil a pomáhal nováčkům. Od 1. října 2007 spolu s Romanem Davydovem, Andrijem Kuzmenkem a Igorem Pelichem (do května 2009) moderoval ranní DSP Show na rádiu Evropa Plus. Spolu s Kuzmenkem /Kuzma/ měli rubriky Spánek do ruky, Sejf, Morning star, Se svým samovarem, Čistá píseň, Švirjaj-show a Zavolej příteli.[6] Od roku 2018 do 27. května 2020 moderoval na Rádiu HB svůj autorský pořad Zvuky pro.[1][7] Protože si přál zprostředkovat ukrajinský folklór mladým, spolupracoval Saško v roce 2006 s lidovou skupinou Huljajhorod, což vedlo k vytvoření stejnojmenného alba, ve kterém ukrajinské lidové umění získalo moderní zvuk. Dalším z projektů bylo společné natáčení alba PoNeDilOK s Orestem Krysou a Eduardem Prystupou, které bylo doprovázeno ukázkami ze známých děl ukrajinské klasiky.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- 2013 – Laureát ceny Vasyla Stuse[8]
- 2020 – Odmítl převzít Řád za zásluhy III. stupně, který mu udělil prezident Zelenskyj. V reakci na udělení řádu napsal prezidentovi Zelenskému, že řád odmítá a vyjádřil přesvědčení, že řádem by měli být oceněni jeho kolega Andrij Antoněnko, lékařka Julie Kuzmenko a zdravotní sestra Jana Dugar, kteří byli křivě obviněni v případě vraždy novináře Pavlo Šeremeta.[9]
Veřejné postoje a činnost[editovat | editovat zdroj]
Oleksandr je známý svým vlasteneckým postojem, který opakovaně dává najevo v textech svých písní a během svých veřejných projevů. Zejména je to znát v písni Ja ne choču/Nechci z alba Hudební dopisy z Lucku, která se stala neoficiální hymnou Oranžové revoluce. A dále v písni Ne kažuči nikomu/Neříkej nikomu, kterou napsal ve spolupráci s Andrejem Pidlužným a která je jednou z mála skladeb, věnovaných ukrajinským rebelům. Byl i členem Rady lidového sdružení Majdan. Dále byl jedním z organizátorů akce 14 hudebních festivalů a interaktivních koncertů Nebuďte lhostejní, které se na podporu ukrajinského jazyka konaly v různých městech střední Ukrajiny. V rádiu Luck se účastnil projektu Považuj se za Evropana – mluv ukrajinsky!. Spolu s dalšími hudebníky vystupoval na podporu vojáků Zbrojních sil Ukrajiny, kteří jsou v OSS (ATO). V roce 2015 společně s hudebníky ze skupiny Riffmaster vystoupili pro 3. samostatný pluk speciálních sil a 72. samostatnou mechanizovanou brigádu. Spolu s Ivanem Marunyčem vystupoval pro armádu ve Volnovaše, poté založili projekt Ol. Iv'E.. Spolu s Arsenem Mirzojanem vystoupili pro vojáky 128. OGŠBr a s kapelou Ukiez pro vojáky Národní gardy.
V roce 2020 se v médiích rozšířily fámy, že Položynskyj kandiduje na starostu Lucku. Oleksandr tyto fámy popřel a na své facebookové stránce napsal, že chce zůstat nezávislým a novináři by si měli ověřit informace z primárních zdrojů.
Vojenská služba[editovat | editovat zdroj]
V únoru 2022 chtěl Oleksandr Položynskyj podepsat smlouvu o vojenské službě v Teritoriální obraně Ukrajiny, nakazil se však covidem a následně kvůli administrativním průtahům čekal doma v Lucku na povolání do služby. Od května 2022 sloužil u 47. praporu Ozbrojených sil Ukrajiny, později 47. útočný pluk a nyní 47. samostatná útočná brigáda. V létě 2022 strávil nějaký čas na frontě. V současné době působí v týlu a pracuje pro vojenskou rozhlasovou stanici Armija FM a od ledna 2024 také jako reportér vojenské televizní stanice Armija TV. V roce 2023 odehrál několik koncertů v Kyjevě, kde v rámci své práce slouží v armádě.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Положинський Олександр Євгенович na ukrajinské Wikipedii.
- ↑ a b Радіо НВ - прямий ефір [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ 2019-02-15 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ Олександр Положинський відверто про те, як потрапив у фатальне ДТП, дружбу з Кузьмою та головну помилку своєї кар’єри [online]. 2018-08-17 [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-02-02. (ukrajinsky)
- ↑ ТАРТАК: 'Ми лишаємося чесними з собою' [online]. 2011-12-03 [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-23. (ukrajinsky)
- ↑ Антологія українського альбому. Тартак і "Демографічний вибух" [online]. 2022-01-21 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ Европа Плюс Украина - Новое утреннее шоу на Европе Плюс! [online]. 2007-11-28 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online.
- ↑ Радіо NV: програма Звуки про [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-02-02. (ukrajinsky)
- ↑ Руслана, Вакарчук і Положинський удостоєні премії ім. Василя Стуса [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-17. (ukrajinsky)
- ↑ ЗАМОК, Високий. Положинський відмовився від "нагороди Зеленського" — Високий Замок [online]. 2020-08-24 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj na Wikimedia Commons - Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj na Facebooku
- Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj na Instagramu
- Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj na YouTube
- https://x.com/SashkoPolo?t=6roJx3qW-Rhymo4RTUm1cQ&s=09 na Twitter
