Ibiškovec jedlý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Okra)
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Ibiškovec jedlý

alternativní popis obrázku chybí
Kvetoucí a plodná rostlina ibiškovce jedlého
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: slézotvaré (Malvales)
Čeleď: slézovité (Malvaceae)
Rod: ibiškovec (Abelmoschus)
Binomické jméno
Abelmoschus esculentus
Moench, 1794
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ibiškovec jedlý (Abelmoschus esculentus)[1] je rostlina z čeledi slézovité. Je znám též jako okra, ibišek jedlý nebo pod zavádějícím názvem proskurník jedlý. Je to jednoletá bylina s dlanitě laločnými listy a velkými žlutými květy. Ibiškovec jedlý je stará kulturní rostlina, pocházející pravděpodobně z Indie. Nezralé plody, okra, jsou zejména v Asii a Africe široce využívány jako zelenina. Rostlina poskytuje také vlákna podobná jutě.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Ibiškovec jedlý je 1 až 2 metry vysoká jednoletá bylina se střídavými listy. Téměř celá rostlina je řídce pokryta špičatými chlupy. Stonek je často dutý. Listy jsou dlanitě laločnaté se 3 až 7 laloky, s čepelí 10 až 30 cm v průměru a 7 až 15 cm dlouhým řapíkem. Okraj čepele je řídce zubatý.

Květy jsou jednotlivé, úžlabní, s 1 až 2 cm dlouhou stopkou. Kalich je zvonkovitý, 2 až 3 cm dlouhý, hustě hvězdovitě chlupatý, podepřený 7 až 10 nitkovitými listeny kalíšku. Koruna je žlutá nebo zlatožlutá nebo řidčeji bílá, se sytě purpurovým středem, a dosahuje velikosti 5 až 7 cm v průměru. Tobolka je 10 až 25 cm dlouhá a 1,5 až 2 cm široká, dlouze zobanitá, se 30 až 60 kulovitými šedými semeny.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rostlina pochází patrně z Indie nebo z Afriky. Dnes je rozšířena do tropických a subtropických oblastí celého světa.[3]

Plody ibiškovce jedlého

Význam[editovat | editovat zdroj]

Ibiškovec jedlý je stará kulturní rostlina a byl pěstován v Egyptě již 2000 let před naším letopočtem. Lusky jsou v některých částech světa, zejména v Asii a Africe, významnou zeleninou, známou jako okra. Sklízejí se nezralé, konzumují se syrové nebo různým způsobem tepelně upravené. Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku.[3][2]

Využití v kuchyni[editovat | editovat zdroj]

Vařené oplodí ibiškovce je mazlavé. Ačkoliv tak mnoha lidem chutná, bývá dávána přednost způsobu přípravy, který slizkost pokrmu minimalizuje. Toho lze dosáhnout, pokud se oplodí vaří vcelku a krátce. Je též možné plodinu rychle osmahnout nebo vařit s kyselými přísadami, jako jsou citrusy, rajčata nebo ocet. Obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Případně se plody nakrájí a vaří dlouhou dobu, díky čemuž se mazlavá hmota rozpustí – tímto způsobem se ibiškovec připravuje například v gumbu, kde slouží jako zahušťovadlo. Nezralé plody lze též sterilovat.

V Sýrii, Tunisku, Egyptě, Řecku, Íránu, Iráku, Jordánsku, Libanonu, Turecku, Jemenu a dalších částech východního Středomoří, včetně Kypru a Izraele, se ibiškovec běžně používá v dušených pokrmech (přípravou podobných českému guláši) se zeleninou a masem. Tato zelenina je také velmi oblíbená v západní Asii, severní Indii a Pákistánu. V Karibiku se ibiškovec podává ve formě polévky, často s rybou.

Dostupnost[editovat | editovat zdroj]

V České republice je možné zakoupit mražený ibiškovec ve specializovaných prodejnách asijských nebo arabských specialit, naložený ibiškovec v omáčce je k dostání v mezinárodní sekci velkých supermarketů a obchodech s arabskými nebo tureckými specialitami.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Okra na anglické Wikipedii.

  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha : Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. (česky)  
  2. a b TANG, Ya; GILBERT, Michael G.; DORR, Laurence J.. Flora of China: Abelmoschus esculentus [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]