Oděv v antickém Řecku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sochy u Kleopatřina domu na Délu. Muž a žena mají na sobě plášť „himation“.

Antické Řecko můžeme zařadit do období kolem roku 800 před n. l. a jeho konec se datuje do doby rozmachu křesťanství. Poprvé v historii bylo lidské tělo podtrhováno jako dokonalé a výjimečné. Lidé v každém směru hledali řád, pořadí, kladli důraz na rozměry a vyváženost. V tomto smyslu se také vyráběl antický řecký oděv.

Jasné linie, jednoznačnost, honosné řasení, jemnost záhybů, pohodlnost při nošení a vzdušnost jsou typickými znaky této éry lidstva. Vzhledem k postavení lidského těla a jeho stavbě se i oděv snažil tyto rozměry doplnit, v žádném případě potlačit či odstranit, vždy působil jen jako soulad a symetrie.

Oděv byl dán šířkou tkalcovského stavu, na němž se utkala látka, která se nerozstříhávala ani nesešívala dohromady. Sešívané boční strany šatů se v Řecku zřídkakdy objevovaly, ale jednalo se spíše o ojedinělé případy. Byly jen vertikálně řaseny do záhybů, které připomínají řecké a to konkrétně dórské sloupy. Uspořádání šatů diktuje na jedné straně materiál, na druhé straně dobové módní předpisy. Střižený šat v dnešním slova smyslu řecký módní oděv neznal. Také proporce šatů jsou harmonicky vyváženy na heslo „všeho s mírou“, které se přísně dodržovalo. Nenosily se žádné módní výstřelky, které by narušily proporčnost a vyváženost. Symetrie oděvu je dána pravoúhlým kusem látky. Oblečení se podřizuje a respektuje přirozené linii těla, dodržovala se volnost. Dlouholetý vývoj antického šatu napovídá, že požadavky v materiálu byly pevně zakotveny. Šaty se nosily přímo na nahém těle.

Primární řecký oděv byl sestaven ze tří součástí – chitón, peplos a plášť. Tyto části dohromady spolu tvořily úplný vzhled a dávaly najevo o svém nositeli, jaké je jeho společenské postavení. Významnou roli hrál použitý materiál, barvy (například: bílá označuje aristokracii, černá, purpurová, tmavě zelená a šedá jsou barvy smutku, zelená, šedá a hnědá jsou barvy venkova), důležitým prvkem bylo řasení, přepych na šatech, prodloužený rozměr a ozdoby na oděvech.[1]

Tento primární oděv nosívali lidé skoro na všechny všední i nevšední příležitosti jak na doma, tak i na spaní, při práci, ale i v boji. Nejzákladnějším typem chitónu byla úzká, na jednom rameni sepnutá látka, která tak nebránila v pohybu. Proto byla velmi oblíbená u vojáků, chudých, pracujících lidí a mládeže. Dlouhý chitón pak upřednostňovali starci, ženy, veřejně činní muži a aristokracie.

Vrchní luxusní plášť, nošený přes chitón se nazýval faros – ten byl nošen aristokracií, prostější se jmenoval chlaina. V dalších letech se prodloužil. Tento delší řasnatější plášť se nazýval himation. Starší muži si jím přikrývali šíji a ramena a mladší jej nosili kratší, často přehozený jen přes jedno rameno. Ženy jej v nedobrých chvílích přetahovaly přes hlavu.

Dalo by se říci, že používali jedny šaty pro všechny příležitosti. Šaty byly vyrobeny z vlny či lnu, později bavlny a hedvábí. Dle slov filosofa Xenofóna: „ Je velmi krásné pozorovat obuv přesně seřazenou, i šaty rozdělené podle potřeb nositele.“ Látky byly tkané z hrubých nebo jemnějších přízí, byly buďto jednobarevné, nebo vzorované či vyšívané, s třásněmi.

Záhyby byly hluboké a pravidelné. Ženy využívaly šíři materiálu k přehození látky přes paže. V samotném chitónu se však ženy na veřejnosti nepohybovaly. Přes něj se zahalovaly peplem – čistě ženský řecký oděv, který se skládal z jednoho či dvou kusů látky a byl sepnut na ramenou a bocích, či pláštěm.

Peplos se od chitónu lišil tím, že se překládala látka v horní části na hrudi a zádech, přeložení látky se mohlo lišit v délce, počtu sepnutí a v množství dalšího visícího materiálu. Šíře látky byla v rozpětí tří metrů. Peplos se často vyráběl z hrubšího vlněného materiálu, kterými se daly vytvářet hluboké záhyby. Bohaté ženy preferovaly spíše jemnější tkaniny. Peplos byl často doplňován o zlaté pásky na bocích oděvů.

Ve všech obdobích řeckých dějin byly preferovány jiné druhy peplu – počínaje úzkým, nenařaseným s krátkým přeložením a přepásáním v pase přes bohatě nařasený na bocích až po peplos s hlubokým překládáním pod pás se stužkami do kříže přes hruď.

Posledním dílem tradičního řeckého oděvu byl plášť, jejž nosili ženy i muži. Plášť tvořil jediný kus látky zachycený sponou. Obměny vzhledu závisely na kvalitě i síle materiálu a způsobu, jakým lidé svůj oděv na sobě upravovali.

Plášť tak jako chitón byl vyroben v různých provedeních, barevném typu, různém vzoru a jakosti. Co se materiálu pro výrobu pláště týče, používal se tuhý, těžký, tmavě fialový, jemné plátěný nebo z ovčích vln. Využití pláště pro praktické účely bylo v zimních měsících, a také jako ochrana těla při nevlídném počasí.

V antice se spodní prádlo nenosilo. Jako pomůcky sloužily stužky, pásky či štoly ovinuté kolem těla, které sloužily jako podpůrné prostředky pro krásný vzhled, modelaci i tvarování křivek. Například ženy podpíraly svá ňadra látkou nebo kůží, tyto obepínací pruhy bránily v pohybu ňader při chůzi.

Mezi další z důležitých doplňků jsou boty, přestože lidé chodili nejraději bosí. Boty byly vyrobeny z kůže, která byla obarvena do odstínů tmavě červené, žluté nebo tmavě černé. Nejčastěji byly zdobeny ornamenty chránícími před zlem, kovovými či koženými ozdobami. Sandály byly nošené převážně v subtropickém podnebí, na zimu byly boty vykládány plstí nebo kožešinou. Jiným výrazným znakem byla úprava ženských vlasů, zdobená stužkami nebo čelenkami. Klobouky nebyly v tomto období nošeny, ženy si hlavu často zakrývaly svým oděvem.[2]

Šperk[editovat | editovat zdroj]

  • K módě patřily i doplňky a šperky, které dotvářely celkový postoj člověka. Krásné a jedinečné doplňky patřily ve starém Řecku k oblíbeným ozdobám. Jejich množství bylo nepřeberné. Tvořily je náušnice, brože, náhrdelníky, prsteny a náramky, vyrobené z různých materiálů, mezi které například patřily drahokamy, smalt, zlato, stříbro či bronz. Řecké šperkařství získalo věhlas především po skončení řecko-perských válek. Do té doby se vyráběly hladké prsteny bez zdobení, a poté se začaly používat pro ozdobu ryté kameny, které měly význam pro pečetění důležitých dokumentů.
  • Tyto šperky byly pro obyčejné obyvatelé velice drahé, ale i přesto se časem velmi rozšířily do všech společenských vrstev. Jelikož byl veliký zájem o šperky, vzniklo nové řemeslo, a to rytci drahokamů. Ti se postupem času více a více zdokonalovali ve svém povolání. Za preferovaný drahokam se považoval karneol a chalcedon. Za přijatelnou cenu se daly koupit jaspisy a acháty. V pozdějších letech začali Řekové pracovat i s perlami a granáty.
  • Šperky prošly mnoha stádii změn v Řecku, jelikož tato móda vždy závisela na situaci země. Tyto doplňky patřily k nejdůležitějším ozdobám v helenistickém období. Najdeme z této doby krásná umělecká díla. Šperky byly zdobené náboženskými motivy či scénami z každodenního života, které byly vryty do šperků. Korálky byly vyráběné z mušlí či slonoviny, kolem roku 1400 př. n. l. se začaly používat k výrobě šperků kousky zlata, stříbra, bronzu, nebo perly, polodrahokamy a drahokamy (ametysty, smaragdy, sardonyx) či sklo, smalt. Na počátku byly ozdoby provedením a vzory jednodušší než na jiných územích. Šperky byly nošené zejména při vystoupeních či oslavách nebo zvláštních příležitostech. Nositeli byly často ženy, aby ukázaly, jak jsou zámožné, či svou krásu, půvab nebo společenské postavení. Šperky byly nošeny i pro poskytnutí ochrany před zlem nositelkám nebo jako zprostředkovatel dodávající majitelce nadpřirozenou sílu. Šperky se často dávaly bohům.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MORANT, Henry de. Dějiny užitého umění: od nejstarších dob po současnost. Praha: Odeon, 1983. 573 s. 
  2. KYBALOVÁ, Ludmila. Starověk. Praha: Lidové noviny, 1998. 220 s. ISBN 80-7106-145-X. Kapitola Dějiny odívání. 
  3. SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. 741 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]