Oděv v antickém Římě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Jemné detaily změnily řecký chitón v tuniku, kterou nosili muži i ženy. Byla to všední košile nebo spodní šat. Tunika dostala svůj tradiční význam. Tunika oranžové barvy symbolizovala utrpení. Tuniku se širokým fialovým pruhem na hrudi nosili senátoři, ale naopak jezdci ji měli zdobenou úzkým pruhem. Na tuniku oblékali muži jako vrchní díl roucho tógu, která se stala národním šatem Římanů, tu však otroci, vyhnanci a cizinci nosit nesměli. Tóga neměla jednoduchý čtvercový střih, nýbrž kruhový a způsob řasení hodně napovídal o jejím nositeli, jeho vzdělání i kultuře. Pěkně řasená tóga byla výrazem vlastností svého nositele, který byl jejím prostřednictvím hodnocen. Tóga i tunika se dožily svého obnovení a to v gotické a italské renesanci. Nižší třídy se oblékaly do kratších pohodlnějších plášťů připomínajících řeckou chlamydu. Později je převzala i aristokracie. Spodní prádlo v dnešním slova smyslu nosily v Římě pouze ženy. Aristokratické ženy oblékaly přes tuniku i stolu, což byl druh širší sukně z jemného pláténka.

Šperk měl v Římě funkci praktickou, nejčastějším byla brož, jež sloužila k sepínání šatů. Dalším byl pak prsten, který byl používán k pečetění důležitých dokumentů. Jelikož Římané dobyli většinu Evropy, měli obrovskou dostupnost materiálu, ze kterých své výrobky zhotovovali. První ozdoby byly z bronzu, skla, perlí, kostí či zkamenělého dřeva. V následujících letech začali využívat zlato pro náhrdelníky, náramky, přívěšky či náušnice, i tak stále vyráběli brože, prsteny a spony.

Později si své šperky začali Římané zdobit diamanty, smaragdy, jantary i safíry, které byly ze Srí Lanky. Centrem zlatnických dílen se stal Řím, jelikož se šperkařství zde velice rychle rozvinulo. Obdobně jako v Řecku i v Římě používali šperky jako ochranu proti zlu. Ženy římského původu nosily o mnoho více šperků než muži. Pro ně bylo obvyklé zkrášlovat se prsteny či brožemi. Muži často nosívali více prstenů najednou, například na každém prstě jeden či pouze na jednom prstě více prstenů. Muži i ženy nosili prsteny s broušeným, leštěným a vyrytým drahokamem, jež používali jako razítko do pečetního vosku. Metoda pečetění za pomoci prstenu byla využívaná ve středověku a v dalších obdobích, kde ji využívali králové a šlechta. [[1] ]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JOHNOVÁ, Helena. Bratislava: Tatran, 1986. 342 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]