Obrazárna Pražského hradu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vstup (dále) do Obrazárny Pražského hradu

Obrazárna Pražského hradu na druhém hradním nádvoří, je součástí Pražského hradu. Z Hradčanského náměstí vede přístup branou gigantů na I. nádvoří, odtud průchodem na II. nádvoří. Z Prašného mostu je přístup branou přímo na druhé nádvoří.

Společně s klášterním sbírkami patří mezi nejstarší přeživší sbírky obrazů na území Česka. Jsou zde vystavena díla starých mistrů německé, italské a nizozemské renesance i manýrismu, obrazy středoevropského a holandského baroka.

Vznikla v Praze původně jako galerie císaře Rudolfa II. na konci 16. století, byla po jeho smrti opakovaně rozprodávána, vykrádána a doplňována. Těžištěm sbírek, které jen z části pochází veliké sbírky umění císaře, jsou dnes obrazy pocházející z období 15.18. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Arcimboldo: Rudolf II. jako Vertumnus, obraz uloupený Švédy
Hans von Aaachen: Marie Maxmiliána
Hans von Aachen: Císař Matyáš jako český král

Sbírky byly na Pražský hrad soustředěny koncem 16. století císařem Rudolfem II.[1] Nebyl však první panovník, kdo zde budoval uměleckou sbírku. Český místokrál Ferdinand Tyrolský v době svého působení v Praze (1548–1567) zde vybudoval uměleckou sbírku, kterou si při svém odchodu na zámek Ambras u Innsbrucku odvezl s sebou.[2]

Nový císař Rudolf II. hned po svém nástupu na trůn roku 1583 zvolil Prahu metropolí Svaté říše římské a Pražský hrad svým sídlem. Jako milovník umění budoval po 29 let sbírky umění, přírodnin a kuriozit. Základem těchto sbírek bylo dědictví po příbuzných ze Španělska, kde byl vychován a z Rakouska, které si vybral a přivezl. Na svůj dvůr postupně povolal mnoho malířů a sochařů, kteří pracoval na zakázku nebo podle své inspirace. Podle soupisu dvorských osob z roku 1600 zde dlouhodobě působili jako dvorští malíři Hans von Aachen[3], Bartoloměj Spranger, Dětřich Raffensteiner, Joseph Heintz z Švýcarska, Pieter Stevens a grafik Aegidius Sadeler. Záznamy svědčí i o dalších, kteří byli u dvora dříve, či jen krátce: Giuseppe Arcimboldo, Roelant Savery, Hans Vredeman de Vries, Matthäus Gundelach, Jeremiáš Günther, Daniel Fröschl a další. Měl své agenty jako byl Jacopo Strada, antikváře a po Evropě i starožitníky, kteří pro něj nakupovali umělecká díla. Zajímalo ho malířství italské, nizozemské, německé a shromažďoval i ukázky pražské školy.[4]

V roce 1585 byly sbírky natolik rozsáhlé (údajně největší v Evropě), že pro ně dal přestavět někdejší konírny. V letech 1598–1606 byly obrazy byly rozmístěny ve 2. patře Dlouhé chodby a ve Španělském sále. Bylo jich na 3000.[5] Zastoupeni tam byli téměř všichni významní italští, nizozemští a němečtí mistři minulosti i současnosti.[6] Dlouhá stavba či Chodbové stavení se nazývala Dlouhá proto, že její délka byla sto metrů. V přízemí měla sedlovnu, v prvním patře tzv. kunstkomoru a ve druhém patře byla hlavní část, tedy (Rudolfova) galerie. Na tyto prostory navázal roku 1598 dostavěný Španělský sál. Kolem roku 1600 obsahovala sbírka 1300 obrazů a tisíce dalších uměleckých předmětů.[7]Severní palác pak nechal propojit s ostatními částmi hradního komplexu u staré Bílé věže úzkým křídlem, spojujícím II. a III. hradní nádvoří.[8]

Postupný zánik[editovat | editovat zdroj]

V roce 1611 nastoupil místo nemocného Rudolfa II. císař Matyáš Habsburský. V lednu roku 1612 Rudolf zemřel, jeho umělecké i přírodovědné sbírky byly zapečetěny a následně proveden soupis a odhad ceny všech sbírek – 17 milionů zlatých.[9] Brzy poté nový císař první, menší část sbírek nechal odvést do Vídně, další část si odvezl na 1500 povozech po bitvě na Bílé hoře Maxmilián I. Bavorský[10], v roce 1630 následovalo ničení saským vojskem. V roce 1648 zbývající část sbírek vyrabovala švédská vojska[11] pro svou královnu Kristinu. Švédové tehdy část Prahy obsadili. Na hradě zbyly ze sbírky Rudolfa II. jen předměty poškozené nebo druhořadé. Část uloupené sbírky podlehla roku 1697 při požáru královského zámku v Stockholmu a zbytek byl rozprodán po Evropě.[12]

Další z císařů Ferdinand III. Habsburský v roce 1650 koupil a do prázdných prostor umístil sbírku lorda Buckinghama, pak koupil a nechal instalovat další obrazy z Vídně. Ovšem další císař Karel VI. část získaných obrazů nechal odvézt zpět do Vídně. V letech 1742 a 1749 byly některé obrazy prodány do Drážďan.

Schema hradu, obrazárna je vlevo nahoře pod číslem 25

V době panování císařovny Marie Terezie byl do Prahy povolán dvorní architekt Nicolò Pacassi, aby Pražský hrad přestavěl do barokní, více reprezentativní podoby. Zrušil obrazárnu, část obrazů dal odvézt do Vídně a zbytek podle svých představ dal instalovat do Nového paláce. Velikost pláten uzpůsobil dřevěným panelům na stěnách, zároveň je nechal odborně posoudit i zrestaurovat. Pacassi řadu vnitřních prostor hradu scelil.[13]

V reakci na postupnou likvidaci sbírek odvozy do Vídně byla založena několika českými aristokraty a vzdělanými měšťany roku 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění v Praze. Roku 1797 se jejich jménem hrabě František Šternberk obrátil s žádostí na vídeňský dvůr i hradního správce a zapůjčení pláten pro Obrazárnu Společnosti. Bylo mu vyhověno a tak obrazy z depozit Pražského hradu a z bytu císařských úředníků na dlouhý čas získal. V roce 1797 prvních 67 obrazů, v roce 1802 dalších 32. Protože Obrazárna Společnosti měla prostory omezené, od roku 1836 začala s jejich postupným vracením. Část vrácených obrazů putovala obratem do Vídně. V roce 1918 měla Společnost 30 obrazů převzatých z Hradu. Obrazárna Společnosti se stala základem dnešní Národní galerie.[14]

Obnovy obrazárny[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1918 Pražský hrad převzala do vlastnictví Československá republika. Byla zřízena Kancelář prezidenta republiky a postupně i několik odborných komisí k posouzení uměleckých sbírek státu. Komise v roce 1919 doporučila obrazy z hradu restaurovat, vyvěsit na reprezentativních místech a některé převést do galerie v Rudolfinu, kde byla obrazárna Společnosti, základ Národní galerie. Posuzování obrazů na Pražském hradě však nebylo v roce 1925 pečlivé. V roce 1930 bylo reparační komise jednala v Paříži s Rakouskem o navrácení sbírek do Prahy. Rakousko nabídlo pouze obrazy druhořadé, které náš stát odmítl převzít. V roce 1930 byl z Masarykova fondu zahájen nákup obrazů pro hrad. Kupována byla díla širokého spektra od starých mistrů českého baroka přes z 19. a počátek 20. století až po soudobé umění českých nebo s českými zeměmi souvisejících umělců. V letech okupace byly některé obrazy uloženy v Lánech, jiné na Hradš zůstaly. Německá správa považovala Prahu za svou a obrazy, jejichž hodnota nebyla známa, odvézt nepřikázala.[15]

Až šest let po skončení války bylo započato s prvními inventarizacemi uměleckých sbírek Pražského hradu, nebyly však ani odborné, ani důsledné. V letech 1960 a 1961 bylo prováděno na hradě množství stavebních prací. Národní kulturní komise dala řadu obrazů převést do Národní galerie a tehdy s ní spojeného Uměleckoprůmyslového muzea. V roce 1961 byly mnohé obrazy předány orgánům státní památkové péče a uskladněny v depozitáři státního zámku Opočno. Během přestavby hradu koordinované Kanceláří prezidenta republiky byla provedena restaurace obrazů, které se později měly na Hrad vrátit.[15]

Vchod ze 2. nádvoří, Bořek Šípek (1998)
  • V letech 1963–1965 byla vybudována nová Obrazárna Pražského hradu podle projektu Františka Cubra a Josefa Hrubého. Celou výstavní expozici vytvořil prof. dr. Jaromír Neumann za asistence začínající kunsthistoričky Elišky Fučíkové.[16] Zároveň s úpravami bylo provedeno odborné posouzení pravosti všech zachovalých obrazů a tyto z Opočna i Národní galérie vráceny zpět.

Obrazárnu tvořilo 6 sálů. Do prvního byla soustředěna díla rudolfinských umělců, do druhého obrazy získané po smrti císaře. Třetí místnost byla někdejší Ferdinandova konírna s italskými obrazy 16. a 17. století. Čtvrtou místností o patro výš byla Rudolfova konírna, později nazývaná Rudolfova galerie. Zde byly soustředěny nejvýznamnější obrazy – Tizian, Rubens, Veronese, Tintoretto. Do páté místnosti byly soustředěny obrazy německé, vlámské a českého baroka – Brandl, Kupecký. V šesté místnosti byly fotografie a dokumenty přibližující historii sbírky, restaurátorství, to vše doplněno několika originály.[17] V následujících desetiletích pokračoval systematický uměleckohistorický průzkum a restaurování obrazů. Když Kancelář prezidenta republiky roku 1993 ustavila organizaci Správa Pražského hradu, byla mimo jiné připravována nová expozice obrazárny.

  • V letech 19951998 byly zásadně technicky rekonstruovány všechny prostory podle moderních norem bezpečnosti a klimatizace. Dále byly podle projektu Bořka Šípka provedeny úpravy výstavních prostor, nové řešení vchodu a vybavení interiérů sedacími nábytkem. Podařilo se zakoupit několik obrazů z původní Rudolfovy sbírky.

Některá významná díla[editovat | editovat zdroj]

Lucas Cranach st.: Sv. Kateřina a sv. Barbora
Hans Holbein: Elizabeth Vaux
Rubens: Shromáždění olympských bohů
Leandro Bassano: Říjen

Sochy[editovat | editovat zdroj]

Obrazy českých mistrů baroka a rokoka[editovat | editovat zdroj]

Výstavní akce[editovat | editovat zdroj]

Obrazárna pořádá příležitostné výstavy spojené s komentovanými prohlídkami. Sbírka obrazů 19.–20. století z fondu TGM není součástí stálé expozice[20] a bývá vystavena mimo Obrazárnu, například v Konírně Pražského hradu.

Odrazy ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Obrazy na známkách[editovat | editovat zdroj]

Československá pošta vydala v rámci sérií Pražský hrad několik poštovních známek s obrazy z Pražského hradu. Například:

  • Tizian – Toaleta mladé ženy, vydáno 12. srpna 1965
  • Paolo Veronese – Svatá Kateřina, vydáno 28. září 1988
  • V. V. Reiner – Autoportrét, vydáno 9. května 1989

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NEUMANN, Jaromír. Obrazárna Pražského hradu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. Kapitola Povaha a historie, s. 14. 
  2. MATHESIUS, Vilém. Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha: Sfinx, 1940. Kapitola Dvůr Rudolfův, s. 143. 
  3. KREJČÍ, Milan; NEUBERT, Karel. Praha Setkání věků. Praha: Odeon, 1986. Kapitola Praha renesanční, s. 25. 
  4. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.15
  5. Archivovaná kopie. www.hrad.cz [online]. [cit. 2020-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-18. 
  6. DUDÁK; VLADISLAV. Pražský hrad - Hradčany. Praha: Baset, 1998. ISBN 80-901891-3-X. Kapitola Pražským hradem v procházce staletími, s. 38. 
  7. Co daly naše země lidstvu, str. 144
  8. Pražský hrad - Hradčany, str. 38
  9. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha a okolí. Praha: Svoboda, 1988. Kapitola Pražský hrad, s. 75. 
  10. Praha, Setkání věků, str. 37
  11. Pražský hrad - Hradčany, str. 39
  12. Co daly naše země lidstvu, str. 145
  13. Praha, Setkání věků, str. 28
  14. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.39
  15. a b Obrazárna Pražského hradu 1964, str.50
  16. a b Praha, Setkání věků, str. 56
  17. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.53
  18. Praha, Setkání věků, str. 38
  19. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.58
  20. Markéta Ježková-Jitka Šosová, TGM a sbírka umění pro Pražský hrad. Správa Pražského hradu: Praha 2018

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Vilém Štech, Z Obrazárny Pražského hradu, Pražské malířství XIX. století. Praha 1933
  • Jaromír Neumann, Obrazárna Pražského hradu. Soubor vybraných děl. Nakladatelství ČSAV Praha 1964, stran 254.
  • Jaromír Neumann, Průvodce Obrazárnou Pražského hradu. Orbis Praha 1964
  • Markéta Ježková-Jitka Šosová, TGM a sbírka umění pro Pražský hrad. Správa Pražského hradu: Praha 2018, ISBN 978-80-86161-89-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]