Obergefell vs. Hodges

Obergefell vs. Hodges
Základní informace
Soud	Nejvyšší soud Spojených států amerických
Celý název	James Obergefell, et al., Petitioners vs. Richard Hodges, Director, Ohio Department of Health, et al.
Datum rozhodnutí	26. června 2015
Rozsudek
Čtrnáctý dodatek Ústavy Spojených států amerických zavazuje státy k tomu, aby povolovaly manželství dvou osob stejného pohlaví a aby uznávaly taková manželství uzavřená platně mimo územní státu.

Obergefell vs. Hodges, 567 U.S. 644 (2015) je přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických, které stejnopohlavním párům přiznalo právo na manželství. Soud v rozhodnutí stanovil, že základní právo na manželství je párům stejného pohlaví garantováno na základě čtrnáctého dodatku Ústavy spojených států amerických, konkrétně na základě klauzule o řádném soudním procesu a klauzule o stejné ochraně zákona obsažených v dodatku. Dle tohoto rozhodnutí musí všech 50 států, Washington, D.C., i ostrovní teritoria Spojených států amerických povolovat a uznávat sňatky párů stejného pohlaví za stejných podmínek jako sňatky párů různopohlavních a vyvozovat z nich stejná práva a povinnosti. Před tímto rozhodnutím bylo stejnopohlavní manželství legální v celkem 36 amerických státech, Washingtonu, D.C., a v Guamu, a to na základě zákona, soudního rozhodnutí nebo referenda.

V období mezi lednem 2012 a únorem 2014 podalo hned několik žalobců ze států Michigan, Ohio, Kentucky a Tennessee žaloby u federálních obvodních soudů, které nakonec vyústily v řízení známé jako Obergefell vs. Hodges. Obvodní soudy rozhodly ve prospěch žalobců, nicméně proti těmto rozhodnutím byla podána odvolání k Odvolacímu soudu Spojených států amerických pro šestý okruh. V listopadu 2014 tento soud shledal, že je vázán rozhodnutím ve věci Baker vs. Nelson z roku 1971, dle kterého je zákaz stejnopohlavního manželství plně v souladu s ústavou. Tento závěr stál nicméně v přímém rozporu s celou řadou rozhodnutí, která krátce předtím vydaly odvolací soudy pro ostatní okruhy, dle kterých jsou státní zákazy stejnopohlavního manželství protiústavní. Tento rozpor vedl k přezkumu Nejvyšším soudem Spojených států amerických. Ten dne 26. června 2015 ve věci Obergefell vs. Hodges rozhodl tak, že rozhodnutí ve věci Baker vs. Nelson se zrušuje a že státy mají povinnost povolit stejnopohlavní manželství a uznávat manželství stejnopohlavních párů uzavřená v jiných jurisdikcích. Tím bylo manželství pro všechny legalizováno na celém území Spojených států i jejich teritorií. Jednalo se o rozhodnutí značně kontroverzní, které prošlo jen těsnou většinou hlasů (5 soudců pro, 4 proti). V textu rozhodnutí – většinovém stanovisku – který vypracoval soudce Anthony Kennedy, zkoumá soud povahu základních práv garantovaných všem osobám ústavou, újmu způsobenou jednotlivcům zpožděním při uplatňování těchto práv prostřednictvím běžného demokratického procesu, a měnící se chápání diskriminace a nerovnosti, které se od vydání rozhodnutí ve věci Baker vs. Nelson značně vyvinulo.

Řízení u obvodních soudů

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Obergefell vs. Hodges není vyvrcholením pouze jednoho samostatného řízení. Ve skutečnosti se jednalo o celkem šest případů ze států Michigan, Ohio, Kentucky a Tennessee spojených do jedné věci, ve kterých na straně žalobců stálo celkem 16 stejnopohlavních párů, sedm jejich dětí, jeden vdovec, adopční centrum a pohřební zřízenec.

DeBoer vs. Snyder (Michigan)

April DeBoer a Jayne Rowse spolu vychovávaly celkem tři děti, nicméně michiganské právo umožnovalo adopci pouze sezdanému páru nebo jednotlivci a zároveň nepovolovalo stejnopohlavní manželství. Každé z jejich dětí tedy mohlo mít pouze jednu z partnerek jako svou matku, zatímco na tu druhou právo vůbec nenahlíželo jako na rodiče. Pár podal žalobu dne 23. ledna 2012. Dne 21. března 2014 obvodní soud rozhodl, že stát neprokázal žádný převažující legitimní zájem na zákazu stejnopohlavního manželství.

Obergefell vs. Kasich (Ohio)

Ohijské právo nepovolovalo, aby byl James Obergefell zapsán na úmrtní list svého manžela Johna Arthura jako přeživší manžel, přestože byli platně sezdáni v Marylandu. Témuž zacházení čelil i David Michener, jehož manželství s Williamem Ivesem bylo platně uzavřeno podle delawarského práva, ale který po smrti svého manžela rovněž nebyl zapsán na jeho úmrtní list. Obergefell podal žalobu dne 19. července 2013 a Michener do řízení vstoupil 3. září téhož roku. Obvodní soud dne 23. prosince 2014 rozhodl, že Ohio musí uznávat stejnopohlavní manželství uzavřená v jiných jurisdikcích na úmrtních listech zemřelých manželů.

Případ byl v rámci řízení přejmenován na Obergefell vs. Wymyslo, později Obergefell vs. Himes a nakonec Obergefell vs. Hodges.

Henry vs. Wymyslo (Ohio)

Třem ženským párům (Georgia Nicole Yorksmith a Pamela Yorksmith, Kelly Noe a Kelly McCraken, Brittani Henry a Brittni Rogers) sezdaným platně podle kalifornského, massachuttského a newyorského práva se měly během roku 2014 narodit děti, zatímco jeden mužský pár (Joseph J. Vitale a Robert Talmas) platně sezdaný podle newyorského práva adoptoval v roce 2014 syna. Ohijské právo nicméně neumožňovalo, aby na rodné listy těchto dětí byli zapsáni oba partneři jako rodiče. Tyto páry podaly dne 10. února 2014 žalobu k obvodnímu soudu, který dne 14. dubna 2014 rozhodl, že Ohio musí uznávat stejnopohlavní manželství uzavřená v jiných jurisdikcích.

Případ byl v rámci řízení později přejmenován na Henry vs. Himes.

Bourke vs. Beshear (Kentucky)

Čtyři stejnopohlavní páry (Gregory Bourke a Michael DeLeon, Randell Johnson a Paul Campion, Jimmy Meade a Luther Barlowe, Kimberly Franklin a Tamera Boyd), jejichž manželství bylo platně uzavřeno podle kanadského, kalifornského, iowského a connecticutského práva, se přestěhovaly do Kentucky, kde ovšem jejich manželství nebylo uznáváno jako manželství. První z párů podal žalobu dne 23. července 2013, ostatní páry do řízení vstoupily během následujících měsíců. Dne 12. února 2014 obvodní soud rozhodl, že neuznání stejnopohlavních manželství platně uzavřených v jiném státě je protiústavní.

Love vs. Beshear (Kentucky)

Dva mužské páry z Kentucky (Maurice Blanchard a Dominique James, Timothy Love a Lawrence Ysunza) toužily vstoupit do manželství a požádaly o vydání licence k uzavření manželství, nicméně úředníci na příslušném úřadě jim licenci – v souladu s kentuckým právem – odmítli vydat, druhému páru dokonce opakovaně. Páry dne 14. února 2014 požádaly o vstup do řízení ve věci Bourke vs. Beshear, což obvodní soud povolil, ale později věci rozdělil do dvou samostatných řízení. Dne 1. června 2014 poté rozhodl, že zákaz stejnopohlavního manželství státu Kentucky je v rozporu s klauzulí o stejné ochraně zákona čtrnáctého dodatku ústavy a že stejnopohlavní páry jsou terčem diskriminace.

Tanco vs. Haslam (Tennesee)

Čtyři stejnopohlavní páry (Joy „Johno“ Espejo a Matthew Mansell, Kellie Miller a Vanessa DeVillez, Ijpe DeKoe a Thomas Kostura, Valeria Tanco a Sophia Jesty) platně vstoupily do manželství podle kalifornského (první pár) a newyorského (ostatní tři páry) práva. Když se ale později přestěhovaly do Tennessee, jejich manželství zde nebylo uznáno. Tyto páry podaly žalobu dne 21. října 2013, přičemž jeden z nich ji později stáhl. Obvodní soud vydal dne 10. března 2014 předběžný příkaz, že manželství žalujících párů se uznává, přičemž ale tento příkaz platí pouze ve vztahu k žalobcům a nepovede k povolení manželství pro všechny v celém Tennessee.

Rozhodnutí Odvolacího soudu Spojených států amerických pro šestý okruh

V každém ze šesti uvedených případů rozhodly obvodní soudy ve prospěch žalobců, tj. že zákaz stejnopohlavního manželství je protiústavní a že státy mají tato manželství povolovat či alespoň uznávat. Žalovaní (zástupci jednotlivých států, resp. jejich orgánů) se nicméně ve všech šesti případech odvolali k Odvolacímu soudu Spojených států amerických pro šestý okruh. Tento soud sloučil oba ohijské případy do jedné věci pod názvem Obergefell vs. Himes, později Obergefell vs. Hodges, a oba kentucké případy do jedné věci pod názvem Bourke vs. Beshear. Pro všechny čtyři případy vydal poté dne 6. listopadu 2014 společné rozhodnutí, dle kterého zákazy stejnopohlavního manželství v jednotlivých státech nejsou protiústavní. Soud dodal, že je vázán rozhodnutím ve věci Baker vs. Nelson z roku 1971 a zamítl argumenty předložené žalobci.

Nejvyšší soud Spojených států amerických

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci opravný prostředek k Nejvyššímu soudu Spojených států amerických a požadovali tzv. certiorati, tj. přezkum rozhodnutí. Nejvyšší soud dne 16. ledna 2015 sloučil všechny čtyři projednávané případy do jedné věci pod názvem Obergefell vs. Hodges a v rámci přezkumu se zabýval následujícími otázkami:

1. Vyplývá ze čtrnáctého dodatku ústavy povinnost států povolovat manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví?
2. Vyplývá ze čtrnáctého dodatku ústavy povinnost států uznávat manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví, které bylo platně uzavřeno mimo území státu?

Ústní jednání ve věci se konalo dne 28. dubna 2015.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických

Dne 26. června 2015 vydal Nejvyšší soud Spojených států amerických rozhodnutí, že čtrnáctý dodatek ústavy vyžaduje po všech státech, aby povolily stejnopohlavní manželství a uznávaly stejnopohlavní manželství uzavřená v jiných státech. Tímto soud zrušil své předchozí rozhodnutí ve věci Baker vs. Nelson, kterého se odvolací soud dovolával jako precedentu.

Rozhodnutí ve věci Obergefell vs. Hodges bylo vydáno k druhému výročí rozhodnutí United States vs. Windsor (Spojené státy vs. Windsorová), které kvůli rozporu s ústavou zrušilo ustanovení zákona na ochranu manželství (Defense of Marriage Act, DOMA), dle kterého se stejnopohlavní manželství neuznávala na federální úrovni. Rovněž bylo vydáno ke dvanáctému výročí rozhodnutí ve věci Lawrence vs. Texas, které zrušilo zákony o tzv. sodomii ve třinácti různých státech. Rozhodnutí ve věci Obergefell vs. Hodges bylo vydáno předposlední den funkčního období soudu.

Postoje soudců v případu Obergefell vs. Hodges odpovídaly jejich názorovému rozložení v případu United States vs. Windsor z roku 2013, který zrušil ustanovení zákona na ochranu manželství, dle kterého se pro účely federálního práva uznávala pouze manželství různopohlavních párů. V obou případech to byl soudce Kennedy, kdo vypracoval text rozhodnutí a jehož hlas byl v případu rozhodující.

Předseda soudu Roberts a soudci Scalia, Thomas a Alito, kteří byli nakonec v menšině, vypracovali každý svoje odlišné stanovisko k věci – disent. Předseda soudu dokonce část svého disentu přečetl při ústním vyhlašování rozhodnutí, k čemuž došlo poprvé od roku 2005.

Většinové stanovisko

Většinové stanovisko vypracoval soudce Anthony Kennedy a připojili se k němu soudkyně Ruth Bader Ginsburg, Sonia Sotomayor, Elena Kagan a soudce Stephen Breyer. Rozhodnutí znělo, že státní zákazy stejnopohlavního manželství jsou v rozporu s klauzulí o řádném procesu a o stejné ochraně zákona čtrnáctého dodatku Ústavy Spojených států amerických.

Soud potvrdil, že základní práva chráněná klauzulí o řádném procesu „se vztahují na řadu osobních voleb, které jsou zásadní pro důstojnost a autonomii jedince, a to včetně intimních voleb definujících osobní identitu a přesvědčení“, ale že určení toho, která přesně všechna práva to jsou, a ochrana těchto základních práv „nebyly podřízeny žádnému vzorci“. A jak vyplývá z dřívějších rozhodnutí soudu ve věci Lovingovi vs. Virginie, Zablocki vs. Redhail nebo Turner vs. Safley, takovým právem je i základní právo na manželství.

Argumentaci států, že se jedná o otázku nikoli práva na manželství, ale o otázku jakéhosi nového „práva na stejnopohlavní manželství“, soud odmítl. Ve své argumentaci vyjmenoval celkem čtyři samostatné důvody, proč se právo na manželství uplatní na stejnopohlavní páry stejně jako na různopohlavní, a pro podporu svých argumentů průběžně odkazoval na rozhodnutí ve věci United States vs. Windsor. Zaprvé, „právo na osobní volbu ohledně manželství je neodmyslitelnou součástí pojmu individuální autonomie“. Zadruhé, „právo na manželství je základním právem, protože svým významem pro zavázané osoby zdaleka přesahuje jakýkoli jiný způsob formalizace vztahu dvou osob“, což platí i pro stejnopohlavní páry. Zatřetí, základní právo na manželství „poskytuje ochranu dětem a rodinám a svůj význam tedy vyvozuje rovněž ze souvisejících práv na reprodukci a na výchovu a vzdělání dětí“, a jelikož stejnopohlavní páry také mají děti a rodiny, tuto ochranu si zaslouží také – ačkoli právo na manželství ve Spojených státech nikdy nebylo podmíněno plozením potomků. A začtvrté, „manželství je základním kamenem společnosti“ a „mezi stejnopohlavními a různopohlavními páry není ve vztahu k tomuto principu žádný rozdíl“, a tedy když státy nedovolují stejnopohlavním párům vstoupit do manželství, staví je tím do rozporu se společností, upírají jím nespočet výhod, které s sebou manželství přináší, a bez oprávněného důvodu vnáší do jejich vztahů nestabilitu.

Soud rovněž zohlednil vztah mezi svobodou vyplývající z klauzule o řádném procesu a rovností obsaženou v klauzuli o stejné ochraně zákona a dospěl k závěru, že státní zákazy stejnopohlavního manželství jsou i v rozporu s klauzulí o stejné ochraně zákona. Soud tedy rozhodl, že zákony zakazující stejnopohlavním párům vstoupit do manželství se ruší a že páry stejného pohlaví mohou uplatnit své právo na manželství ve všech 50 státech „za stejných podmínek jako různopohlavní páry“. Zároveň soud stanovil, že všechny státy musí uznávat stejnopohlavní manželství platně uzavřená v jiných státech.

V reakci na protiargumenty žalovaných států soud zdůraznil, že ačkoli demokratický proces je možná vhodnějším prostředkem, jak vyřešit otázku stejnopohlavního manželství, jednotlivec musí mít i další možnosti uplatnění svých základních práv. „Jednotlivec se může dovolávat svého práva na ústavní ochranu, pokud je mu působena újma, i když s tím široká veřejnost nesouhlasí nebo když zákonodárný sbor odmítá jednat“, jelikož „o základních právech se nehlasuje a tato práva nejsou závislá na výsledcích žádných voleb“. Soud dále odmítl jako nerealistickou myšlenku, že povolení stejnopohlavního manželství povede ke snížení počtu různopohlavních manželství a naopak prohlásil, že „sezdané stejnopohlavní páry nepředstavují žádné riziko újmy pro sebe ani pro třetí strany“. Soud také připomněl, že první dodatek Ústavy Spojených států amerických poskytuje ochranu komukoli, kdo by s manželstvím pro všechny nesouhlasil.

Odlišná stanoviska

Disentující soudci ve svých odlišných stanoviskách uvedli jako hlavní protiargumenty k většinovému stanovisku zneužití klauzule o řádném soudním procesu, kterou dle nich nelze vykládat způsobem, jakým to udělali soudci ve většinovém stanovisku, a názor, že soudcovská většina svým rozhodnutím nahradila zákonodárný proces. Tyto dva argumenty prosazoval především soudce Antonin Scalia, jehož disent byl vůči většinovému stanovisku velmi ostře kritický.

Soudce Clarence Thomas dále rozporoval přesvědčení většiny, že možnost vstoupit do manželství přiznává svazkům stejnopohlavních párů důstojnost. Dle jeho názoru je důstojnost přirozeným právem vlastním každému člověku, o které člověk nepřichází ani tehdy, upadne-li do otroctví nebo je uvězněn v internačním táboře.

Předseda soudu John Roberts a soudce Samuel Alito zdůrazňovali definici manželství jako svazku muže a ženy založenou na jejich schopnosti zplodit potomky. Soudce Alito dále vyjádřil přesvědčení, že většinové stanovisko soudu povede k diskriminaci lidí, kteří nesouhlasí se stejnopohlavním manželství.

Následná legislativa

Respect for Marriage Act (2022) – zákon o respektování manželství

V červenci 2022 byl po revizích, zahrnujících nyní i ochranu mezirasových manželství, Kongresu znovu předložen zákon o respektování manželství (Respect for Marriage Act, RFMA). Důvodem byly obavy z vyjádření soudce Thomase ve věci Dobbs vs. Jackson Women’s Health Organization. V tomto případu z roku 2022 došlo ke zrušení precedentu Roe vs. Wade z roku 1973, který zakotvoval právo na potrat. Soudce Thomas se v rámci projednání tohoto případu nechal slyšet, že by soud měl rovněž znovu rozhodnout ve věci Obergefell vs. Hodges.

Zákon o respektování manželství vyžaduje po všech amerických státech a teritoriích, aby uznávaly stejnopohlavní a mezirasová manželství uzavřená platně v jurisdikcích, která taková manželství povolují. Zákon oficiálně zrušil přechozí zákon na ochranu manželství a uznávání platných stejnopohlavních a mezirasových manželství vyžaduje i od federální vlády. Tím zákon kodifikuje části rozhodnutí Obergefell vs. Hodges z roku 2015, United States vs. Windsor z roku 2013 a Lovingovi vs. Virginie z roku 1967 (případ se týkal se mezirasových manželství).

Zákon prošel Sněmovnou reprezentantů dne 19. června 2022 a Senátem dne 29. listopadu 2022. Prezident Biden zákon podepsal dne 13. prosince 2022, čímž vstoupil v platnost.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Obergefell_v._Hodges na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Obergefell vs. Hodges na Wikimedia Commons