Nostrifikace majetku
Nostrifikace majetku byla úprava právních a majetkových poměrů po skončení 1. světové války, kdy vznikla celá řada nových státních útvarů a celá řada z nich zanikla. Tato opatření byla postupně přijata ve všech nástupnických státech – Rumunsku, Polsku nebo Jugoslávii. V Československu byl přijat zákon, jímž Československá republika založila možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Šlo o jeden z prostředků posílení hospodářské samostatnosti nového státu.
Pojem – nostrifikační zákon
[editovat | editovat zdroj]Přídavné jméno nostrifikační vychází z pojmu nostrifikace, což je slovo spojené z latinského nostrae (naše) a ficatio (činnost), tedy činnost směřující k tomu, aby se objekt činnosti stal naším. V roce 1920 Československá republika založila možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Tato nostrifikace při vzniku Československa sehrála v hospodářství mimořádnou roli. Tento zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu; zákon č. 12/1920 Sb. je nazýván Nostrifikačním. Šlo o jeden z prostředků posílení hospodářské samostatnosti nového státu.[1]
Souvislosti
[editovat | editovat zdroj]Po rozpadu Rakouska-Uherska zůstala obzvláště ve Vídni a Budapešti ústředí mnoha velkých obchodních společností, které jinak působily na nově vzniklém československém území. Nostrifikace těchto společností byly v zájmu nejen československého státu, ale často i podniků samotných: Sídlo vedení měly v zahraničí, továrny na československém území. Takováto situace je uváděla do stavu právní nejistoty, a tím i možných hospodářských problémů.[2]
Před vydáním nostrifikačního zákona byly zájmy československého státu chráněny vládním nařízením č. 522/1919 Sb. z. a n., jež dávalo možnost ministru veřejných prací nařídit nad dotčeným podnikem nucenou správu[1].
Současně s nostrifikacemi podniků probíhala repatriace cenných papírů a pozemková reforma. Ve všech těchto třech úředních opatřeních se obrážela snaha o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů.[3]
Obsah
[editovat | editovat zdroj]Nostrifikační zákon založil jednotlivým resortním ministrům pravomoc nařídit, aby podnik provozující na československém území výrobu nebo dopravu, avšak mající sídlo mimo území československé republiky, přeložil své sídlo na československé území; dokonce ministrům dal možnost stanovit k přesunu lhůtu i budoucí sídlo přesunutého podniku. Zákon obsahoval sankci. Pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky v stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zapovězeno jeho podnikání na československém území. V původním návrhu zákona obsažená možnost uvalení nucené správy musela být opuštěna, neboť by se takovéto ustanovení dostalo do rozporu se souběžně uzavřenou mírovou smlouvou s Rakouskem.[4]
Řízení podle nostrifikačního zákona proběhla v letech 1921–1924, na Slovensku se tak dálo se zpožděním.[3]
Derogace
[editovat | editovat zdroj]Nostrifikační zákon byl zrušen až 1. ledna 2024 zákonem o zrušení obsoletních právních předpisů.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918 - 1938. 2. vyd. Praha: Libri, 2003. 571 s. ISBN 80-7277-195-7.
- ↑ Těsnopisecký záznam ze 70. schůze Národního shromáždění československého
- 1 2 MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2., upravené vyd. Praha : LINDE Praha, a. s., 1999. ISBN 80-7201-167-7
- ↑ Srov. předkládací zprávu.
- ↑ § 1 bod 379. Zákona 276/2023 Sb. ze dne 13. července 2023 o zrušení obsoletních právních předpisů [online]. [cit. 2024-12-13]. Dostupné online.
