Noční svítící oblak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Noční svítící oblak nad finským jezerem Saimaa

Noční svítící oblak, známý také jako polární mezosférický oblak nebo noctilucent (zkratky NLC, NSO), je úkaz v horní části atmosféry viditelný při soumraku či rozbřesku. Je tvořen krystalky zmrzlé vody. Jméno oblaku pochází z latinského nox (gen. noctis) = „noc“ a lucere = „svítit“. Většinou jej lze pozorovat v letních měsících v zeměpisné šířce mezi 50 ° a 70 ° severně či jižně od rovníku.

Jde o nejvýše vyskytující se oblak v zemské atmosféře, který nesouvisí s výskytem běžné oblačnosti. Noční svítící oblaka se vyskytují v mezosféře ve výšce 80–85 kilometrů.[1][2] Za normálních podmínek je příliš slabý a tedy nepozorovatelný. Je možno jej spatřit pouze, když je ozářen slunečním svitem zpoza horizontu, zatímco spodní vrstvy atmosféry jsou v zemském stínu. Právě proto lze sledovat tato oblaka jen v určitých zeměpisných šířkách a v určitou roční dobu.

Vznik a výskyt[editovat | editovat zdroj]

Noční svítící oblaka pozorované z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS)

Noční svítící oblaka se skládají z malých ledových krystalků o průměru cca 0,2 μm, která vznikají desublimací vodní páry na jádrech ze sopečného či meteoritického prachu o průměru asi 0,05 μm.[2] K této krystalizaci dochází za specifických podmínek v nejchladnější části atmosféry – mezopauze. Teploty zde běžně dosahují −80 až −90 °C. [1] [2]

Noční svítící oblaka se vyskytují podstatně výše než perleťová oblaka (ta se nacházejí ve výšce do 30 km).

Objev[editovat | editovat zdroj]

Tento druh oblaku není stále dokonale prozkoumán. Jde o nedávný meteorologický objev. Nejstarší zmínky o jeho pozorování pocházejí z roku 1885, první pozorovaný výskyt zřejmě souvisel s výbuchem sopky Krakatoa v roce 1883.[2] Úkaz se často opakoval po výbuších jiných sopek, popř. po dopadech meteoritů. (Např. v letech 1908 a 1947.) Logicky se výskyt oblak začal spojovat se sopečným a meteoritickým prachem.[2] Později bylo zjištěno, že oblaka jsou tvořena ledovými krystaly. Vzhledem k významnému nárůstu pozorování během 20. a 21. století se uvažuje o souvislosti výskytu nočních svítících oblak s globální změnou klimatu.[1] Uvažuje se i o souvislosti se sluneční aktivitou.[1]

Pozorování[editovat | editovat zdroj]

Noční svítící oblaka v Estonsku

Noční svítící oblaka jsou pro svůj zvláštní vzhled s oblibou pozorována a fotografována. Oblaka nejvíce připomínají řídkou cirrovitou oblačnost.[2] Nacházejí se těsně nad obzorem, nejvýše 15 °–20 °, mohou být však velmi široké. Od cirrů je odlišuje výrazný stříbřitý nádech (oblaka září) a velice jemná struktura.[1] Oblaka mohou mít různé barvy – od hnědé, červené a zlatavé, pokud jsou těsně nad obzorem; přes modrobílou až po šedomodrá oblaka, která se nacházejí nejvýše.[2] Někdy mohou mít až purpurovou barvu.[2]

Oblaka se podle tvaru dělí na základní 4 skupiny:[1]

  • Typ I – závoje (bez struktury)
  • Typ II – pruhy (táhnoucí se pásy)
  • Typ III – vlny – nejčastější forma
  • Typ IV – víry (háčky a oblouky)

Pozorování v Česku[editovat | editovat zdroj]

Mezi prvními (a to i celosvětově), kdo oblaka sledoval, byl český geofyzik Václav Láska – 10. června 1885.[1] Nejstarší dochované fotografie pozorování úkazu na území Česka pocházejí z 2.–3. července 1956 z Plzně. Od té doby byla oblaka mnohokrát pozorována a vyfotografována.[3] Vzhledem k poloze na jižním okraji pásu, kde se dá úkaz pozorovat, jsou oblaka v Česku sledována většinou jen 10× za rok – vždy od začátku června do konce července.[3][2] Pro ideální pozorování je důležitá lokalita s nerušeným výhledem na severozápadní či severovýchodní horizont – jasné nebe bez světelného znečištění.[1] Úkaz bývá nejviditelnější cca 1–2 hodiny po západu nebo před východem Slunce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h TRŽICKÝ, Tomáš. Noční svítící oblaky [online]. Česká astronomická společnost [cit. 2016-06-10]. Dostupné online. (čeština) 
  2. a b c d e f g h i HÄCKEL, Hans. Atlas oblaků. Překlad Monika Žárská. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2009. 190 s. ISBN 978-80-200-1783-3. S. 149, 150. (čeština) 
  3. a b TRŽICKÝ, Tomáš. Noční svítící oblaky [online]. Česká astronomická společnost [cit. 2016-06-10]. Dostupné online. (čeština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÄCKEL, Hans. Atlas oblaků. Překlad Monika Žárská. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2009. 190 s. ISBN 978-80-200-1783-3. (čeština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]