Nina Berberová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nina Berberová
Hodasevich Berberova.jpg
Narození 26. červencejul. / 8. srpna 1901greg.
Petrohrad
Úmrtí 26. září 1993 (ve věku 92 let)
Filadelfie
Příčina úmrtí pád
Povolání spisovatelka, básnířka, kritička a publicistka
Témata poezie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nina Berberová, rusky Нина Николаевна Берберова (8. srpna 1901 Petrohrad26. září 1993 Filadelfie) byla ruská prozaička a básnířka, která své dílo vytvářela v emigraci, nejprve ve Francii, později v USA. Život a osud ruské emigrace bylo hlavní téma jejích próz.

Život[editovat | editovat zdroj]

Otec byl Armén, matka Ruska. Berberová byla od časného mládí rozhodnutá stát se literátkou. V roce 1915 poznala Alexandra Bloka a Annu Achmatovovou, roku 1921 se účastnila jednání básnického sdružení Znějící lastura, které založil Nikolaj Gumiljov.[1] Téhož roku, ještě v Rusku, publikovala první verše, již za rok však emigrovala, spolu se spisovatelem Vladislavem Chodasevičem, který se stal později jejím manželem. Po určitou dobu žili i v Československu,[2] také u Maxima Gorkého v Německu a Itálii, nakonec se ale usadili roku 1925 v Paříži. Zde Berberová přispívala do exulantských periodik (Poslednije novosti, Novy dom, Ruskaja mysl) a začala vydávat romány (Poslední a první, Velitelka, Bez západu). V roce 1932 se s manželem rozešla, protože navázala známost s malířem Nikolajem Makejevem.[3] Úspěšná byla její biografie Čajkovskij, již vydala roku 1936. Z beletrie vzbudila největší zájem poválečná novela Zmírnění údělu (1949).

V roce 1950 odešla do Spojených států amerických. Zde dále přispívala do ruskojazyčných exulantských periodik (např. Mosty), pracovala pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky a později učila na Yaleské univerzitě (1958–63) a v Princetonu (1963–71), kde se stala profesorkou literatury. Z literárních prací největšího úspěchu dosáhla její autobiografie, jež vyšla nejprve v angličtině roku 1969 a jmenovala se Psáno kurzivou (The Italics Are Mine). V emigrantských kruzích, jež vylíčila dosti bez příkras, kniha vyvolala mnoho sporů, ale zajistila autorce úspěch u amerických čtenářů i u těch ruských, když za Gorbačovovy perestrojky mohla vyjít na konci 80. let v Sovětském svazu.[4] Se zájmen byl přijatý i její životopis Ocelová žena z roku 1981, jehož námětem jsou životní osudy špiónky Moury Budberg (1893–1974). V roce 1989 navštívila rodný Petrohrad.[5] Po celý život také překládala, do ruštiny přeložila díla Romaina Rollanda, Konstantinose Kavafise či Thomase Stearnse Eliota. Do francouzštiny převedla některé Dostojevského texty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Praha: Humanitarian Technologies, 2000. 237 s. ISBN 80-8639-807-2. Kapitola Tolstoj, Ivan, Ta, která nečekala na Godota, s. 233.  (Dále jen Tolstoj 2000)
  2. Nina Berberova | Biography & Books. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Biografie na encyclopedia.com přístup 9. 3. 2019
  4. Berberovová, Nina. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2019-03-09]. Dostupné online. 
  5. Tolstoj 2000, s. 237.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]