Nikolaj Dolležal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nikolaj Dolležal
Narození 15.jul. / 27. října 1899greg.
Omelnyk
Úmrtí 20. listopadu 2000 (ve věku 101 let)
Moskva
Místo pohřbení Kozino
Alma mater Moskevská státní technická univerzita (1917–1923)
Zaměstnavatelé First Kyiv Machine-Building Plant (1935–1937)
SVERDNIIHIMMASH (od 1943)
Moskevská státní technická univerzita (od 1944)
Gidromash
Uralhimmash
NIKIET
Petrohradská státní polytechnická univerzita
Ocenění Řád rudého praporu práce (1945)
Řád rudé hvězdy (1945)
Stalinova cena (1949)
Leninův řád (1949)
Hrdina socialistické práce (1949)
… více na Wikidatech
Příbuzní Vladimir Dollezhal (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Nikolaj Antonovič Dolležal (rusky Николай Антонович Доллежа́ль; 15. říjnajul./ 27. října 1899greg.Omelnyku, Jekatěrinoslavská gubernie, Ruské impérium, dnes Záporožská oblast, Ukrajina – 20. listopadu 2000 (ve věku 101 let) v Moskvě, Rusko) byl sovětský vědec, energetik, profesor. Člen-korespondent AV SSSR od 1953, akademik od 1962.

Nositel tří Stalinových (1949, 1952, 1953), Leninovy (1957) a dvou Státních (1970, 1976) cen SSSR, hrdina socialistické práce (1949, 1984), nositel Řádu rudé hvězdy (1945), Řádu rudého praporu práce (1945), Leninova řádu (1949, 1956, 1959, 1969, 1979, 1984), Řádu říjnové revoluce (1975) a Řádu Za zásluhy o vlast (1999).

Hlavní konstruktor prvního ve světě jaderného reaktoru AM-1, jaderná elektrárna Obninsk. Hlavní konstruktor jaderného reaktoru RBMK.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 27. října 1899 v rodině zemského traťového inženýra Antona Ferdinandoviče Dolležala (původem z Čech) ve vsi Omelnyk. Od 1913 bydlel v Podolsku, tam se učil na reálce (která později byla pojmenována po Dolležalovi).

V 1917 nastoupil do Moskevského vysokého učení technického (MVTU) a v 1923 je absolvoval jako inženýr-mechanik. V 19251930 pracoval v projekčních kancelářích.

V 1929 stážoval v Evropě (Německo, Československo, Rakousko). Brzy po návratu, v říjnu 1930, byl zatčen OGPU a strávil 1,5 roky ve věznici pod vyšetřováním. Byl obžalovaný ze spojení se „sabotážniky“, zatčenými v souvislosti s Procesem Prompartie. V lednu 1932 byl propuštěn.

Až do říjnu 1933 pracoval jako zástupce hlavního inženýra ve zvláštní konstrukční kanceláři č. 8 technického oddílu OGPU, což byla jednou z prvních „šarašek“.

Pak přešel do pozice technického ředitele (zástupce ředitele pro vědu) v Giproazotmaši (Státní ústav pro projektování podniků dusíkového průmyslu, Leningrad). Souběžně působil jako vedoucí katedry chemického strojírenství Leningradské polytechniky.

V říjnu 1934 byl převeden na práci do Chimmaštrestu (Trust pro výrobu a montáž zařízení pro chemický a cukrárenský průmysl, Charkov) jako hlavní inženýr a zástupce ředitele.

V dubnu 1935 byl začleněn do Technické rady při Lidovém komisariátu těžkého průmyslu SSSR. V listopadu určen do pozice hlavního inženýra továrny Bolševik (Kyjev).

V červnu 1938 byl převeden do pozice zástupce hlavního inženýra v Glavchimmaši (Hlavní ředitelství pro chemické strojírenství, Moskva).

V prosinci 1938 přešel na práci ve VIGM (Všesvazový ústav pro hydraulické strojírenství, Moskva), v němž pracoval až do července 1941.

Pak až do září 1942 pracoval jako hlavní inženýr Uralmaši (Uralský závod těžkého strojírenství, Sverdlovsk).

V 1943 stanul v čele sverdlovského Vědecko-výzkumného ústavu (NII) chemického strojírenství.

Atomový projekt[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1946 Dolležal a jeho NII byli přivoláni k sovětskému atomovému projektu. Projektovali první průmyslové jaderné reaktory na výrobu zbrojního plutonia („agregáty A“, „AI“). To byly zařízení se svislým rozmístěním grafitových moderujících sloupů a kanálů vodního chlazení. Po úspěšné zkoušce atomové bomby v letě 1949 se pustil do rozvoje energetických reaktorů pro instalaci na lodích. V 1954 pod vedením Dolležalovým byl vyvinut první projekt tlakovodního reaktorového zařízení pro ponorky. Tentýž rok byl zahájen provoz první ve světu JE v Obninsku, jejíž srdcem byl „agregát AM“, první kanálový jaderný reaktor (vodou chlazený grafitem moderovaný) v SSSR.

V 1952 Dolležal stanul v čele „Zvláštního ústavu“, nebo NII-8, jenž byl založen pro konstruování reaktorů všech druhů, a řídil je 34 let. Dolležalův ústav projektoval reaktory všech základních druhů: energetické, průmyslové, výzkumné. V 1958 byl zahájen provoz dvouúcelového reaktoru EI-2 (Sibiřská JE), který vyráběl energii v průmyslovém měřítku i zbrojní plutonium. V 1964 a 1967 byl zahájen provoz reaktorů řady AMB na Bělojarské JE, která se stala první „velkou“ JE v sovětské energetice. Následně Dolležalův a Kurčatovův ústavy společně vyvinuly dvouúcelové (později i čistě energetické) reaktory RBMK.

V 1961 Dolležal stvořil „jadernou“ katedru „Energetické stroje a zařízení“ ve svém alma mater MVTU a pak jí řídil 25 let.

N. A. Dolležal zemřel 20. listopadu 2000. Byl pohřben na hřbitově vesnice Kozino Odincovského rajónu Moskevské oblasti.

Černobylská JE[editovat | editovat zdroj]

Jaderný fyzik Boris Dubovskij měl Dolležala za skutečného viníka havárie na Černobylské JE a aktivně prosazoval svůj názor v tisku. Ve zprávě MAAE o havárie nebylo však Dolležalovo jméno zmíněno.

Na druhou stranu generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov v zasedání Politbyra 3. července 1986 řekl: „Kdo schválil rozmístění JE ve hustě osídlených oblastech? Pamatujete si diskusi na toto téma v Kommunistu (vydání č. 14 z 1979)? Jenže tehdy umlčeli akademika Dolležala“.