Nikolaj Andruščenko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nikolaj Andruščenko

Narození 10. září 1943
Ridder
Úmrtí 19. dubna 2017 (ve věku 73 let)
Petrohrad
Alma mater Fyzikální fakulta Petrohradské státní univerzity
Profese lidskoprávní aktivista a novinář
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Nikolaj Stěpanovič Andruščenko (rusky Николай Степанович Андрущенко, 10. září 1943, Leninogorsk, Kazachstán19. dubna 2017, Petrohrad[1]) byl ruský fyzik a novinář, zabývající se tématy ochrany lidských práv, kriminality a ekonomiky. Byl spoluzakladatelem a jedním z vedoucích redaktorů novin Novyj Petěrburg. Ruskými orgány byl obviněn z extremismu a odsouzen, proti čemuž protestoval mj. tím, že se vzdal ruského občanství.[2] Zemřel po útoku neznámých násilníků.

Život[editovat | editovat zdroj]

Andruščenkův praotec zemřel na následky ukrajinského stalinského hladomoru. Jeho syn se následně v 14 letech přestěhoval do Leningradu. Staral se o něj generálplukovník sovětské KGB Semjon Kuzmič Cvigun, který se později pro malého Nikolaje stal prakticky kmotrem.[3]

Andruščenko vystudoval Fyzikální fakultu Leningradské státní univerzity a následně i Akademii zahraničního obchodu.

47 let pracoval jako fyzik a ekonom v různých firmách, např. v podniku LOMO. Měl také místa ve Finsku a Švédsku, odkud zajišťoval příliv investic.[4]

V březnu 1990 byl zvolen poslancem leningradského městského sovětu a byl jeho členem až do jeho rozpuštění dekretem prezidenta Borise Jelcina 21. prosince 1993. Později se stal poslancem obvodní rady Centrálního rajonu Petrohradu.

Žurnalistická dráha a obvinění z extremismu[editovat | editovat zdroj]

Byl členem redakce novin Novyj Petěrburg.

V roce 2007 napsal článek Proč půjdeme 25. listopadu na Pochod nesouhlasu. Vydání novin byl konfiskován a krátce po uskutečnění pochodu bylo vydávání Nového Petěrburgu zcela pozastaveno. Federální služba pro dohled nad oblastí masové komunikace, spojení a ochrany kultury (zkr. Rossvjazochrankultura, předchůdce dnešního Roskomnadzoru) odhalila ve dvou textech, včetně Andruščenkova článku podněcování k etnickým konfliktům.[5] Experti následně v článku odhalily příznaky extremismu.[6]

23. listopadu 2007 byl Andruščenko zatčen.[7] Po propuštění z vazby tvrdil, že ho vyšetřovatelé mučili.[8] Kvůli údajným podmínkám ve vazbě (izolace v cele s teplotou na bodu mrazu) utrpěl vážné poškození zdraví - na levé oko oslepl a onemocněl chorobou srdečních cév.[9][10] Proti takovému zacházení protestoval a podával i soudní žaloby, ale když neuspěl, vzdal se jako výraz posledního protestu ruského občanství.

V roce 2009 byl Andruščenko odsouzen k ročnímu vězení podmíněně a k pokutě 20 tisíc rublů, kterou odvolací soud zrušil. Soud mu dal za vinu maření úředního rozhodnutí, kterého se měl dopustit tím, že o vyšetřování napsal článek.[11] Za vyjadřování extremistických názorů byl odsouzen až rozsudky soudů na začátku roku 2010.[12] Organizace Memorial Human Rights ho poté označila za politického vězně.[11]

K publikaci se Andruščenko vrátil až po několika letech. V prosinci roku 2014 v rozhovoru pro Rádio Svoboda řekl, že se věnoval dvěma případům rozpracovaným politickým aktivistou Jurijem Šutovem„První byla analýza výsledků privatizace [v Petrohradě] a mohu říct, že podle evropských zákonů by privatizaci mnoha budov bylo možné zrušit. A za druhé jsem byl členem neoficiální komise, která připravovala soud proti KGB, ale to se nepodařilo.“

V závěru života se věnoval pátrání ve věci generálmajora sil ministerstva vnitra Alexandra Pantělejeva a chystal článek o schůzkách vysokých činitelů ministerstva vnitra a FSB. Kvůli dokumentům týkajícím se tohoto případu byl napaden několika lidmi před svým bytem, ale útok přežil bez následků.[13]

9. března 2017 při cestě na jednání na něj zaútočili neznámí lidé a způsobili mu bodné zranění hlavy. V Mariinské nemocnici byl uveden do umělého spánku, ale zemřel, aniž by nabyl opět vědomí.[14]

Časopis Spiegel přirovnal jeho smrt k vraždám novinářky Anny Politkovské a opozičního politika Borise Němcova. Nad okolnostmi jeho smrti se pozastavila i představitelka OBSE pro svobodu tisku Dunja Mijatovičová.[11]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Andruščenko byl ženatý a měl dvě děti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Андрущенко, Николай Степанович na ruské Wikipedii.

  1. Posle izbijenija umer žurnalist i součreditěl gazety «Novyj Petěrburg». Lenta.ru. 2017-04-19. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky) 
  2. Petěrburgskij žurnalit otkazyvajtsja ot rossijskogo graždanstva. LenIzdat.ru. 2008-02-01. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky) 
  3. ANDRUŠČENKO, Nikolaj. Socializm - vot naše světloje buduščeje. russia-xxi.blogspot.cz [online]. 2012-03-02 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky) 
  4. ČIŽOVA, Ljubov. "Najděn na ulice bez soznanija". Radio Svoboda. 2017-04-20. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky) 
  5. Andruščenko Nikolaj Stěpanovič. www.politzeky.ru [online]. [2017] [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky) 
  6. V staťje imějutsja priznaki ektremistskoj dějatělnosti. LenIzdat.ru [online]. [2007]. Původní, nyní nedostupný online odkaz. [nedostupný zdroj]
  7. Pěrvyj putinskij dissiděnt. Leningradskaja pravda [online]. 2008-02-05 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. 
  8. Novinář, který kritizoval Putina, je po smrti. Zemřel po brutálním útoku. Echo24. 2017-04-21. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (česky) 
  9. Petěrburgskij žurnalist Andruščenko dvě něděli ostajotsja v kome posle napaděnija. Grani [online]. 2017-03-31 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky) 
  10. Presledovanije gazety «Novyj Petěrburg» okazalos provokaciej vlasti, prokurorov i sledstvija!. Novyj Petěrburg. 2014-03-17. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-01-2018. (rusky) 
  11. a b c Psal o korupci a kritizoval Putina. Po surovém zbití ruský novinář zemřel. Lidovky [online]. 2017-04-20 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. 
  12. Feděralnyj spisok ekstremistskich matěrialov sokraščen. SOVA. 2010-08-02. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky) 
  13. Nad čem rabotal pogibšij žurnalist "Novogo Petěrburga". Activatica [online]. 2017-04-20 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky) 
  14. Žurnalist i součreditěl gazety «Novyj Petěrburg» umer v bolnice posle izbijenija. Rosbalt. 2017-04-19. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)