Nicolaus Otto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nicolaus Otto
Nicolaus-August-Otto.jpg
Narození10. června 1832 nebo 14. června 1832
Holzhausen an der Haide
Úmrtí26. ledna 1891 (ve věku 58 let)
Kolín nad Rýnem
Místo pohřbeníMelaten-Friedhof
Povoláníinženýr, vynálezce a podnikatel
OceněníHonorary doctorate from the Julius Maximilians University of Würzburg (1882)
National Inventors Hall of Fame
DětiGustav Otto
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolaus August Otto (14. června 1832, Holzhausen an der Haide26. ledna 1891, Kolín nad Rýnem) byl německý strojař, konstruktér a vynálezce Ottova motoru.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Otto se narodil jako šesté dítě ve vesnické rodině. Otec vlastnil zájezdní hostinec a místní poštovnu, zemřel krátce po narození nejmladšího syna. Ve čtrnácti letech ho strýc zapsal na reálku v Langenschwalbachu, kterou musel po dvou letech opustit pro nedostatek peněžních prostředků. Vyučil se kupcem a poté pracoval jako obchodní příručí ve Frankfurtu a Kolíně.[1]

Mladého Otta už od mládí zajímala technika. Už v roce 1860 začal provádět první pokusy se spalovacími motory, jejichž dokumentaci si koupil a které jako první vyráběl francouzský technik Étienne Lenoir. O rok později postavil, ještě s bratrem Wilhelmem, svůj první spalovací motor. Ten však měl mnoho nedostatků a Otto jej velmi dlouho vylepšoval, už bez bratrovy spolupráce. V září 1862 přivezl svůj malý jednoválcový motor na průmyslovou výstavu do Londýna; zde však zjistil, že na rozvoji Lenoirova původního stroje pracuje více konstruktérů.[1]

Po návratu do Německa se setkal se zámožným inženýrem Eugenem Langenem, který byl ochoten financovat další vývoj motoru. V roce 1864 založili v Kolíně společně první továrnu na motory na světě, „N. A. Otto & Cie“, dnešní DEUTZ AG. Společně rozvíjeli koncepci čtyřtaktního motoru, na jehož princip Otto přišel. V dubnu 1866 mu byl udělen pruský patent s ochrannou dobou na pět let.[1]

Na pařížské světové výstavě v roce 1867 představili svou verzi jednoválcového motoru poprvé veřejnosti. Byl sice hlučnější a méně konkurenceschopný po stránce konstrukce i spolehlivosti, zato měl ve srovnání s dalšími dvěma až třetinovou spotřebu plynu. Byl oceněn Zlatou medailí výstavy. [1]

Podnik byl kapitálově posílen vstupem dalšího společníka a přejmenován na „Langen, Otto & Rossen”. Později byl přeměněn na akciovou společnost Deutz. [1] Od roku 1872 byl pod vedením hlavního konstruktéra Daimlera sériově vyráběn zdokonalený Ottův plynový motor. Ten si do firmy přivedl jako asistenta Wilhelma Maybacha. Otto jako obchodní ředitel měl s Daimlerem neustálé neshody v technických otázkách, což bylo o deset let později důvodem k Daimlerově i Maybachově odchodu a založení samostatné firmy.

Otto byl jmenován vedoucím nově založeného vývojového střediska. V roce 1876 vyrobil čtyřtaktní motor se zvýšeným kompresním poměrem a 25. května 1877 si jej nechal patentovat.[1] Tento typ motoru se stal základem pro stavbu pozdějších spalovacích motorů. Zážehový motor tohoto principu je dodnes označován jako „Ottův motor“.

V roce 1884 Otto zdokonalil elektrické zapalování pro své motory a tak znovu revolučně vylepšil fungování tohoto typu motorů. Do té doby byly motory stacionárními stroji, vzhledem k používání plynu a potřebě zapálení směsi plamenem. Otto zavedl nízkonapěťové magnetové zapalování pomocí elektrické jiskry. Díky této inovaci bylo možno přejít na spalování kapalných paliv a tak se motory mohly stát mobilními. V roce 1882 mu Filosofická fakulta Univerzity ve Würzburgu udělila čestný doktorát.

Otto měl se svou ženou Annou Gossiovou, kterou si vzal po desetileté známosti, sedm dětí. Nejznámějším z nich se stal konstruktér letadel a podnikatel Gustav Otto.

Před nádražím Kolín nad Rýnem - Deutz stojí pomník Nicolause Augusta Otta a Eugena Langena, jejichž spolupráce trvala více než 25 let.

Spalovací Ottův motor z roku 1876

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Nedávné studie poukázaly na skutečnost, že první opravdu funkční verzi spalovacího motoru si nechali patentovat v roce 1854 Londýně italští vynálezci Eugenio Barsanti a Felice Matteucci (číslo patentu 1072). Výzkumy poukazují na fakt, že Ottův motor je přinejmenším v mnoha částech inspirován těmito dřívějšími vynálezy[2]. Neexistuje ale žádná dokumentace o tom, že by Otto měl jakékoli informace o patentu obou vynálezců.

Patenty na čtyřdobý motor získali nezávisle na sobě také Christian Reithmann (v roce 1860) a Alphonse Beau de Rochas (roku 1862). Po vleklých soudních sporech o autorství vynálezu čtyřtaktního motoru byly Ottovy patenty v roce 1889 prohlášeny v Německu za neplatné. Firma Deutz AG uzavřela s Reithmannem dohodu o vyrovnání, na jejímž základě mohl být Otto nazýván německým vynálezcem čtyřtaktního motoru.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f CODR, Milan; TŮMA, Jan. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Nicolaus August Otto, s. 75–79. 
  2. http://www.barsantiematteucci.it/]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]