Nicolas-Joseph Maison

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nicolas-Joseph Maison
Narození 19. prosince 1771
Épinay-sur-Seine
Úmrtí 13. února 1840 (ve věku 68 let)
Paříž
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Povolání důstojník, diplomat a politik
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
velkokříž Řádu svatého Ludvíka
Maršál Francie
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Leopoldův řád
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolas-Joseph Maison [nikola žozef mézon] (19. prosinec 1771 v Epinay u St. Denis13. únor 1840 Paříž) byl francouzský generál, maršál, státník - ministr zahraničí a války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Maison vstoupil r. 1792 do armády, r. 1796 se stal velitelem praporu, 1799 generálním pobočníkem ministra války Bernadotta a 1802 vojenským velitelem departementu Tanaro. Roku 1805 získal bývalý klášter Langwaden včetně rozsáhlých pozemků v Porýní. Ve válce roku 1806 proti Prusku bojoval jako brigádní generál, pronásledoval pod Bernadottem po bitvě u Jeny Blüchera do Lübecku, bojoval roku 1808 ve Španělsku pod generálem Victorem, vedl rozhodující útok ve vítězné bitvě u Espinosa de los Monteros (10. listopad 1808), ale při obsazování Madridu byl těžce raněn.

Roku 1812 jej Napoleon I. jmenoval po bitvě u Polocku divizním generálem a na bitevním poli na břehu Bereziny mu udělil titul barona. Na místě raněného Oudinota pověřen velením 2. sboru, kryl Maison ústup francouzské armády za Vislu, stejně tak velel zadnímu voji při ústupu od Katzbachu a poté bojoval u Lipska, kde byl opět těžce raněn. Napoleon jej povýšil do hraběcího stavu a jmenoval velkodůstojníkem Čestné legie. Roku 1814 bránil Belgii proti postupujícím spojencům od severu.

Po abdikaci Napoleona se Maison podřídil Ludvíkovi XVIII., který jej jmenoval rytířem řádu Svatého Ludvíka a krátce poté velitelem pařížské posádky. Po útěku Napoleona z Elby obdržel Maison velení královské armády shromažďující se v Paříži. Když však vojsko přešlo na stranu Napoleona, utekl Maison k Ludvíkovi XVIII. do Gentu. Po restauraci jej Ludvík XVIII. pověřil velením 1. divize. Byl jmenován členem tribunálu, který soudil maršála Neye, odmítl v něm však zasednout, za což byl odsunut na místo velitele 8. divize v Marseille. Roku 1817 byl jmenován markýzem a pairem a v komoře byl znám svou nezávislostí. Roku 1828 velel francouzské expedici do Řecka a přinutil Ibrahima Pašu k odplutí od břehu Peloponésu. Roku 1829 se vrátil do Francie a obdržel maršálskou hůl.

Při revoluci v roce 1830 se přiklonil k orleánské straně a od 2. listopadu 1830 vedl dva týdny ministerstvo zahraničí, pak byl jmenován vyslancem ve Vídni a roku 1833 v Sankt Petěrburgu. Od konce dubna 1835 do září 1836 byl francouzským ministrem války. Poté se zcela stáhl do soukromí a 13. února 1840 zemřel v Paříži.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Richard Blatný, Napoleonská encyklopedie. Aquarius Praha 1995
  • Philipp Bouhler, Napoleon. Orbis Praha 1944
  • André Castelot, Napoleon Bonaparte. Melantrich Praha 1998
  • Paul Johnson, Napoleon. Barrister and Principal Brno 2003
  • Jiří Kovařík, Orlové Napoleonovy armády. Akcent Třebíč 2005
  • Jiří Kovařík, Napoleonova tažení I. až V. Akcent Třebíč 2003-2005
  • Jiří Kovařík, Bonaparte v Egyptě. Akcent Třebíč 2007
  • Jiří Kovařík, 1809 - Orel proti orlu. Hart Praha 2002
  • Jiří Kovařík, Napoleonovo ruské tažení 1812. Hart Praha 2001
  • G. Lacour-Gayet, Napoleon. Fr. Borový Praha 1932
  • Emil Ludwig, Napoleon. Melantrich Praha 1930
  • Napoleon, sborník prací. Napoleonská společnost Praha 1932
  • Jevgenij Tarle, Napoleon. Naše vojsko Praha 1950
  • Stanislav Wintr, 26 maršálů Napoleona I. Svět křídel Cheb 2004