Traváček Bourkův

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Neoféma Bourkova)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxTraváček Bourkův
alternativní popis obrázku chybí
traváček Bourkův
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád papoušci (Psittaciformes)
Čeleď Psittaculidae
Podčeleď Platycercinae
Tribus Pezoporini
Rod Neopsephotus
Mathews, 1912
Binomické jméno
Neopsephotus bourkii
(Gould, 1841)
Synonyma
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Traváček Bourkův, také neoféma Bourkova či neoféma bourek (Neopsephotus bourkii)[2] je papoušekčeledi Psittaculidae, jediný druh rodu Neopsephotus. Druh popsal John Gould v roce 1841. Je pojmenován po Richardovi Bourkem, guvernérovi Nového Jižního Walesu v letech 18311837.[3] Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je málo dotčeným druhem a to i kvůli velkému areálu výskytu.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Traváček Bourkův je jediným druhem v rodu Neopsephotus. Poprvé jej popsal John Gould jako Euphema Bourkii a jedná se o monotypický taxon.[4]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Traváček Bourkův má extrémně velký areál výskytu[5], lze ho najít ve vnitřních oblastech střední a jižní Austrálie, část populace pronikla až na východ do Nového Jižního Walesu a do centrálních částí západní Austrálie.[6][7] Kvůli ničení přirozeného prostředí se přesouvá do míst, kde se dříve nevyskytoval.[6] K životu dávají traváčci přednost křovinám a písčitým oblastem, žijí i ve stepích Austrálie. Někdy je lze najít v zahradách.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Traváčci jsou 18−23 cm dlouzí, hmotnost se odhaduje na 42−49 g.[7] Peří je na spodní části těla růžové, hřbet a křídla jsou spíše hnědavá se žlutým lemováním pírek.[6] Samci mají na čele modrý pruh, který samice postrádají; samice mají také užší hlavu a jsou menší, čímž se odlišují od samců.[8] Jejich zbarvení je také celkově světlejší než zbarvení samců.[3]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Traváčci Bourkovi tráví většinu dne na zemi, kde jsou dobře maskováni, protože jejich zbarvení peří připomíná písčité půdy stepí. Většinou se krmí při východu slunce nebo při soumraku, za měsíčných nocí mohou být aktivní celonočně.[7] Většinou tito papoušci žijí v malých skupinách o čtyřech až šesti jedincích, ale jsou společenští a zejména v období sucha mohou vytvářit hejna až o 100 jedincích.[7][8] Traváččci se živí semeny,[8] konkrétně semeny trav, bylin a akácií, konzumují také výhonky.[7] Mezi přirozené nepřátele patří kočka divoká (Felis silvestris) a lišky. Druh je monogamní[8], rozmnožování probíhá od srpna do října, někdy až do prosince. Traváčci jsou plodní a vychovají i několik snůšek ročně.[8] V období hnízdění samci střeží jejich území. Hnízdí v dutých stromech ve výšce od 1 do 3 metrů[9] vystlané měkkým, mírně vlhkým podkladem.[8] Vejce jsou bílá a zaoblená, inkubační doba trvá 17−20 dnů. Poté se vyklubou mláďata, která se opeří zhruba po čtyřech týdnech, deset dní po té se stanou samostatnými. Dožívají se podobného věku jako andulky; 8−10 let, v zajetí až přes 12 let.[7]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Kvůli extrémně velkému areálu výskytu se neblíží traváček ani prahové hodnotě rozsahu výskytu pro zranitelné druhy (<20 000 km2). Populace je vzrůstající, počet jedinců však nebyl kvantifikován, ovšem ani ty se patrně nepřibližují prahové hodnotě pro zranitelné druhy (<10 000 jedinců s poklesem o 10% za 10 let). Proto je traváček Bourkův hodnocen jako málo dotčený druh.[5]

Chov[editovat | editovat zdroj]

Traváčka Bourkova lze chovat v ve venkovní i pokojové voliéře, nevadí mu ani pobyt v prostorné kleci. Jestliže může trávit čas ve vnitřním úkrytu proti mrazu, nepředstavuje ani zimní období pro chov problém. Ideální je chov v páru, chov více párů může vyvolávat problémy. Jako potrava se používá krmivo pro papoušky rodu Neophema, je možno také přikrmovat vaječnou směsí, především pak v hnízdním období. Je možno občas traváčky přikrmovat zelenými rostlinami jako je okřehek, ale jejich nedměrná konzumace vyvolává průjmová onemocnění. Nutný je dostatek gritu a písku pro lepší trávení.[10]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh byl v červenci 2019 chován přibližně v 70 evropských zoo. V Česku se jednalo o čtyři zařízení[11]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov tohoto druhu byl již krátkodobě v pražské zoo zaznamenán na konci 50. let 20. století. Současný chov započal v roce 2014.[11] V Zoo Praha byl ke konci roku 2018 chován jeden samec.[12]

V červenci 2019 byl traváček Bourkův k vidění v Australské voliéře v dolní části zoo mezi Dětskou zoo a restaurací Gaston. Stejnou voliéru dále obývají: korela chocholatá, tabon lesní a papoušek zpěvavý.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-17]
  2. a b neoféma Bourkova [online]. Biolib.cz, 23.07.2004, rev. 27.03.2006 [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. 
  3. a b Bourke's Parrot [online]. parrots.org [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. https://www.hbw.com/species/bourkes-parrot-neopsephotus-bourkii
  5. a b Neopsephotus bourkii [online]. Iucn Red List of Threatened Species [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c Neoféma bourek (Neopsephotus bourkii) [online]. ararauna.cz [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. 
  7. a b c d e f g PAPPAS, Janice. Neopsephotus bourkii [online]. Animal Diversity Web [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d e f VERHOEF, Ester; VERHALLEN. Encyklopedie volně žijících zvířat. [s.l.]: REBO 320 s. ISBN 80-7234-213-4. S. 139. 
  9. Bourke's Parrot (Neopsephotus bourkii) [online]. Handbook of The Birds of The World [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel; VERHOEF, Esther. Ptáci - velký obrazový průvodce. Překlad Martina Vojtová. 1.. vyd. Čestlice: REBO, 2009. 599 s. Dostupné online. ISBN 978-80-255-0286-0. Kapitola Papouškovití, kakaduovití a loriovití, s. 518−521. 
  11. a b Zootierliste. zootierliste.de [online]. [cit. 2019-07-12]. Dostupné online. 
  12. Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2018

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VERHOEF, Ester; VERHALLEN. Encyklopedie volně žijících zvířat. [s.l.]: REBO 320 s. ISBN 80-7234-213-4. S. 139. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]