Nebeská blecha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
HM-14 Nebeská blecha
Nebeská blecha G-ADMH v letu, 1935
Nebeská blecha ve Kbelích

Nebeská blecha (francouzsky Pou-du-ciel) je velká rodina podomácku vyráběných letadel. První prototypy vzlétly v roce 1933.

Koncepce[editovat | editovat zdroj]

Nebeské blechy byly vyvinuty francouzským výrobcem nábytku Henrim Mignetem. Ten nebyl přijat jako vojenský pilot a tak se rozhodl postavit si své vlastní letadlo. Mezi lety 1931 a 1933 vyráběl v Paříži prototypy a testoval je na polích severovýchodně od města. Dne 10. září 1933 provedl první zdařilý let s modelem HM-14. Plány a pokyny ke stavbě poté uveřejnil v knize Le Sport de l'Air: Pourquoi et Comment J´a construit le Pou-du-Ciel.[1] V roce 1935 byla kniha přeložena do angličtiny. V českém překladu vyšla pod názvem „Letecký sport – Proč a jak jsem si postavil Nebeskou blechu“ v roce 1936[2] (Podle jiného zdroje již koncem roku 1934[3]). Originální prototyp byl poháněn motocyklovým dvoutaktním motorem Aubier-Dunne 500 cm3 o 17 k s převodovým poměrem 2,5:1. Měl rozpětí křídel 5,9 m, délku 3,5 m a hmotnost 204 kg. Normální rozsah rychlosti byl 40-100 km/h.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Mignet zkonstruoval stroj úmyslně co nejjednodušeji. Nebeská blecha je letoun s křídly v tandemu, který je někdy označován za dvouplošník se silným stupněním. Kostra je dřevěná, potažená plátnem. Originální koncepce byla jednosedadlová s dvouosým řízením.

Ovládací systém byl velmi nekonvenční. Letadlo mělo normální řídící páku. Pohyby dopředu a dozadu přímo ovládaly úhel náběhu předního křídla. Protože centrum vztlaku předního křídla bylo umístěno před těžištěm, pohybovalo to přídí nahoru a dolů.

Pohyby páky ze strany na stranu ovládaly velkou směrovku. Její pohyby kromě samotného zatočení způsobily i naklonění celého letadla.

Mignet prohlásil: „Pokud umíte sbít bednu a řídit auto, můžete postavit a létat s Nebeskou blechou.“

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Existuje asi 300 verzí Nebeské blechy.[4] Některé z nich jsou zde: (chronologicky)

  • HM-14 - první model, který byl doporučen amatérům
  • HM-290 - vylepšený jednosedadlový model s motorem o 70 hp
  • HM-310 Estafette - poválečná verze s uzavřenou kabinou, poháněná motorem Continental A90-12F o 90 hp.
  • HM-351 - dvoumístná verze
  • HM-360 - verze s vylepšenou geometrií křídel
  • HM-380L - dvoumístná verze s trupem z železných trubek
  • HM-1000 Balerit - vylepšená dvoumístná verze používaná francouzskou armádou.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

V začátcích mnoho Nebeských blech havarovalo (někdy i se smrtelnými následky). Proto jim bylo v některých zemích zakázáno létat.

Amatérské konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Krátce po uveřejnění plánů v roce 1934 mnoho amatérů začalo stavět své Nebeské blechy. Ve Francii jich bylo postaveno asi 500. Průměrné náklady byly tehdy 350 dolarů (54 000 Kč).

V Československu a Česku bylo postaveno (či rozestavěno) kolem dvaceti Nebeských blech. Prokazatelně létaly pouze čtyři, u třech to není vyloučeno, ostatní byly pouze zkoušeny na zemi nebo nebyly dokončeny.[5] Ve sbírkách českých muzeí jsou uloženy tři stroje: v Leteckém muzeu Kbely,[2] Národním technickém muzeu[5] a v leteckém muzeu v Deštné.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Le Sport de l'Air [online]. Mignet Aviation [cit. 2017-10-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. a b Henri Mignet HM-14 Nebeská blecha [online]. Vojenský historický ústav [cit. 2017-10-15]. Dostupné online. 
  3. ZAZVONIL, Jaroslav. Letadla z klubových letišť: Naše Nebeské blechy. Letectví a kosmonautika. 2. srpna 1967, roč. 1967, čís. 16, s. 35/635. 
  4. Mignet Pou-du-Ciel (Flying Flea) [online]. Canadian Museum of Flight [cit. 2017-10-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b RUSEK, Tomáš. Mignet HM-14 Pou-du-Ciel [online]. Československé letectví, 18. září 2013, rev. 8. srpna 2017 [cit. 2017-10-15]. Dostupné online. 
  6. HOCHMANOVÁ, Lucie. Nový stroj v muzeu letectví - motor z trabanta, místo nádrže lahev a jako knipl obyčejná tyč [online]. Český rozhlas, 13. července 2015 [cit. 2017-10-15]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]