Nebanice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Nebanice
Znak obce NebaniceVlajka obce Nebanice
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0411 554693
Kraj (NUTS 3) Karlovarský (CZ041)
Okres (LAU 1) Cheb (CZ0411)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Cheb
Historická země Čechy
Katastrální výměra 9,38 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 341 (2018)[1] (e)
Nadmořská výška 423 m n. m.
PSČ 351 12
Zákl. sídelní jednotky 4
Části obce 2
Katastrální území 4
Adresa obecního úřadu Nebanice 7
350 02 Cheb 2
Starosta Jitka Vlková
Oficiální web: www.kr-karlovarsky.cz/obce/Nebanice
Email: nebanice@quick.cz
Nebanice v rámci okresu a obvodu obce s rozšířenou působností
Nebanice
Nebanice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Nebanice (německy Nebanitz) nacházející se v okrese Cheb, kraji Karlovarském, leží devět kilometrů severovýchodním směrem od města Cheb (něm. Eger). Obec je v současné době známa pro chov kladrubských koní. Žije zde 341[1] obyvatel.

Zeměpis

Obec Nebanice leží na levém břehu řeky Ohře ve východní části Chebské pánve. V blízkosti obce se do řeky vlévají potoky Plesná (něm. Fleißenbach) a Sázek (něm. Soosbach).

Historie

První písemná zmínka o obci, jejíž historické jádro se původně nacházelo na meandru řeky Ohře, pochází z roku 1391. Nebanice, původně náležící k říšskému lénu chebské falce, byly již před tímto datem lénem rodu Notthaftů. Později, a to až do 16. století, patřily Nebanice chebské patricijské rodině Junckerů. Vinzenz Pröckl uvádí, že již roku 1391 stál v obci kostelík a že se zde již v této době nacházelo také panské sídlo, jež bylo společně s osadou roku 1469 zničeno a vypáleno Fridrichem ze Švamberka.[2] Předpokládaná poloha tvrze na ostrůvku mezi řekou a mlýnským náhonem však není prokázána. Rodina Junckerů, jež v Nebanicích vystavěla malé sídlo, prodala svůj zdejší majetek roku 1521 Christophu Werndlovi z Chebu. Ves až do 18. století mnohokrát změnila majitele.

Kostel sv. Osvadla v Nebanicích

Roku 1566 přestoupili obyvatelé Nebanic k protestanství a až v průběhu třicetileté války se roku 1628 opět vrátili k víře katolické. Zdejší kostel, do té doby filiální kostel farnosti v Kopanině (něm. Frauenreuth), byl roku 1661 podřízen přímo farnímu kostelu sv. Mikuláše a sv. Alžběty v Chebu. Duchovní správu zde v této době a až do roku 1770 vykonávali chebští jezuité. Roku 1711 byla v Nebanicích založena samostatná farnost, k níž náležely vsi Loužek (něm. Au), Potočiště (něm. Dürnbach), Vokov (něm. Wogau), Třídvoří (něm. Dreihöf), Vrbová (něm. Förba), Hněvín (něm. Knöba), Hájský Mlýn (něm. Gahmühl) a Obilná (něm. Kornau). Od roku 1722 patřil k farnosti také filiální kostel v Milhostově (něm. Mühlessen). Se zřízením místní farnosti zde byl roku 1716 vystavěn nový barokní kostel sv. Osvalda a roku 1721 také dřevěná farní budova. Svatbou s Marií Justinou von Mühlbach získal v 18. století Nebanice Christoph Ernst von Bigatto, jenž v západní části svého zdejšího poplužního dvora nechal vystavět jednopatrový barokní zámek. V průběhu 19. století se tvář obce výrazně měnila. Roku 1840 byla stržena již nevyhovující fara a o rok později dostavěna nová prostorná zděná farní budova. Roku 1864 obec také dostala novou školu, jež nahradila původní školní budovu zřízenou jezuity roku 1725. Prodloužením Buštěhradské dráhy z Karlových Var (něm. Karlsbad) do Chebu získala obec železniční spojení. Dne 19. září 1870 byla v místě společně se zahájením provozu trati otevřena železniční stanice Mostov-Nebanice (něm. Mostau-Nebanitz). Když byla trať mezi Chebem a Karlovými Vary roku 1891 rozšiřována o druhou kolej, zakoupila železniční společnost od obce školní budovu stojící v těsné blízkosti nádraží a upravila ji na byty pro drážní zaměstnance. Nová školní budova byla vystavěna blíže středu obce nad železniční tratí.

Až do roku 1848 stálo v Nebanicích 25 domů, z nichž bylo 24 poddáno městu Cheb a pouze jedno stavení rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1850, kdy byly zřizovány obecní úřady, staly se také Nebanice samostatnou obcí, k níž náležely ještě vsi Vrbová, Hněvín a Hartoušov (něm. Hartessenreuth). Tento stav trval až do konce druhé světové války. Ze sčítání obyvatel roku 1930 vyplývá, že obec (včetně přináležících vsí) tehdy čítala 435 obyvatel, z nichž se pouze 57 hlásilo k české národnosti. Tuto menšinu tvořili především státní zaměstnanci a jejich rodiny. Na základě Mnichovské dohody se obec roku 1938 ocitla uvnitř Německé říše a její zpětné připojení k Československu roku 1945 tak znamenalo vyhnání téměř veškerých obyvatel obce.

Ve 2. polovině 20. století nabyly Nebanice s novým obyvatelstvem nového rázu. Velká část původní zástavby byla zbořena či v rámci socialistického hospodaření přetvořena k nepoznání. Roku 1977 byl stržen také zchátralý barokní zámek. Roku 1976 byly k obci přičleněny vsi Dobroše (něm. Dobrassen), Hlínová (něm. Klingen), Lipoltov (něm. Lapitzfeld), Mostov (něm. Mostau), Obilná (něm. Kornau), Odrava (něm. Kulsam), Tuřany (něm. Thurn), a Trpeš (něm. Tipessenreuth). Roku 1990 došlo k opětovné reorganizaci struktury místní samosprávy a vzniku samostatných obcí Odrava a Tuřany s přičleněnými sousedními osadami.

Pamětihodnosti

  • Kostel sv. Osvalda – barokní kostel vystavěný roku 1716 na místě předchozí údajně gotické stavby; v kostele se nachází cenný barokní akantový oltář od Karla Stilpa.
  • Kyselka Anita (Kotigauer Sauerbrunn) – pramen, jenž byl počátkem 20. století stáčen, vyvěrá nedaleko od vsi východním směrem.
  • Hartoušovské mofety – mofety na březích potoka Plesná hned pod osadou Hartoušov představují poslední zbytky zdejší původní bažinaté krajiny;
  • Rozestavěná Sudetská dálnice – severně nad osadou Hartoušov protíná rozsáhlé plochy polí pískový násep nedokončené Sudetské dálnice, která měla nedaleko Vackovce (něm. Watzgenreuth) překlenout údolí potoku Plesná.

Místní osobnosti

  • Johann Georg Fischer (30. 8. 1742 v Nebanicích – 3. 11. 1793 v Loužku), tesařský mistr a stavitel mnoha hrázděných domů egerlandského typu v regionu.

Části obce

Další fotografie

Reference

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2018. 30. dubna 2018. Dostupné online. [cit. 2018-05-01]
  2. PRÖCKL, Vinzenz. Eger und das Egerland. 2. svazek. 2. vyd.. vyd. Falkenau a/d. Eger: [s.n.], 1877. 660 s. S. 553-555. 

Literatura

  • BOHÁČ, Jaroslav, SALAMANCZUK, Roman. Zmizelé Chebsko: Zničené obce a osady okresu Cheb po roce 1945. 2. vyd. Cheb: Krajské muzeum Karlovarského kraje, p. o., 2008.
  • PRÖCKL, Vinzenz. Eger und das Egerland. 2. vyd. Falkenau a/d. Eger: 1877.
  • Řivnáčův průvodce po Království českém. Praha: F. Řivnáč, 1882.
  • SCHREINER, Lorenz, et al. Heimatkreis Eger: Geschichte einer deutschen Landschaft in Dokumentationen und Erinnerungen. Herfried Stingl. Amberg: Egerer Landtag e. V., 1981.

Externí odkazy