Nazlı Ilıcaková
| Nazlı Ilıcaková | |
|---|---|
| Narození | 14. listopadu 1944 (79 let) Ankara |
| Alma mater | Lausannská univerzita TED Ankara Lycée Notre Dame de Sion Istanbul |
| Povolání | politička, novinářka a spisovatelka |
| Politická strana | Strana ctnosti |
| Choť | Kemal Ilıcak (1969–1993) Emin Şirin (1994–2003) |
| Rodiče | Muammer Çavuşoğlu[1] |
| Příbuzní | Ömer Çavuşoğlu (sourozenec) |
| Funkce | člen Velkého národního shromáždění Turecka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Nazlı Ilıcaková (nepřechýleně Nazlı Ilıcak, rozená Nazlı Çavuşoğluová; * 1944 Ankara) je turecká novinářka, spisovatelka a politička. Byla poslankyní za Stranu cti v letech 1999 až 2001.
Po pokusu o převrat v Turecku byla vzata do vazby a trestním soudem odsouzena za členství v ozbrojené teroristické organizaci a vyzývání k převratu k doživotnímu vězení.[2]
Soukromý život[editovat | editovat zdroj]
Nazlı Ilıcaková se narodila roku 1944 politikovi Muammeru Çavuşoğluovi, bývalému ministru dopravy a veřejných prací, a jeho manželce Ihsan. Má bratra Ömera Çavuşoğlu.[3]
Absolvovala soukromou kolej TED Ankara a istanbulské Lycée Notre Dame de Sion, následně pak studovala politické vědy na Lausannské univerzitě.[3]
V roce 1969 se vzdala za Kemala Ilıcaka, vydavatele deníku Tercüman, se kterým měla dvě děti. Její manžel zemřel v roce 1993. Druhé manželství Ilıcakové s Eminem Şirinem (1994 až 2003) skončilo rozvodem.[3]
Kariéra[editovat | editovat zdroj]
Žurnalistice se začala věnovat po otcově smrti v roce 1972. Pracovala pro Tercüman, stala se vydavatelkou bulvárního Bulvar. Později psala pro další listy jako Meydan, Hürriyet, Akşam, Yeni Safak, atd.[3]
Ilıcaková byla v tureckých parlamentních volbách v roce 1999 zvolena poslankyní. O mandát přišla v roce 2001, když úřady zakázaly činnost její Strany cti.[4][5] Bránila se proti tomu až u Evropského soudu pro lidská práva, který to v rozsudku případu Ilıcak v. Turecko (č. 15394/02) označil za porušení jejích lidských práv.[6]
V roce 2014 přišla spolu s dalšími významnými novináři o zaměstnání kvůli kritice vlády.[7] Ilıcaková dál psala články kritizující vládu a obhajující hnutí Fethullaha Gülena, a to zejména po turecké korupční krizi na konci roku 2013. V červenci 2016 byla zatčena v rámci čistek po pokusu o státní převrat.[8][9] Soud s ní a dalšími novináři začal v červnu 2016, v únoru 2018 byla odsouzena na doživotí.[10][2] Proti verdiktu protestovali zástupci Mezinárodního PEN klubu a úřadu pro lidská práva OSN.[10]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nazlı Ilıcak na anglické Wikipedii.
- ↑ Nazlı Ilıcak Biyografisi. Dostupné online. [cit. 2015-06-30]
- ↑ a b Policejního instruktora a pět lidí spojených s opozičními deníky odsoudili v Turecku na doživotí. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2018-03-08]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Nazli Ilicak Biyografisi. Herkul Haber [online]. 2015-06-18 [cit. 2018-03-08]. Archivováno v projektu web.archive.org. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (turecky)
- ↑ Constitutional Court bans Virtue Party. Hurriyet [online]. 2016-07-22 [cit. 2018-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Virtue, Happiness, Contentment, and Rancor in the Turkish Opposition. World Press Review [online]. 2001-07-26 [cit. 2018-03-08]. Dostupné online.
- ↑ Turkish lawmakers wear headscarves in parliament for first time since 1999. america.aljazeera.com. Dostupné online [cit. 2018-03-08].
- ↑ True journalism fights for survival under gov’t carrot-stick policy. Sunday's Zaman [online]. 2015-03-15 [cit. 2018-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ Turecké úřady vydaly zatykače na 42 novinářů podezřelých z podílu na zmařeném puči. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2018-03-08]. Dostupné online.
- ↑ JOHNSTON, Chris; FORSDIKE, Josy. 17 Turkish journalists charged with terror group membership. the Guardian [online]. 2016-07-30 [cit. 2018-03-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Turkish court sentences six journalists to life, frees another pending trial. Middle East Eye. Dostupné online [cit. 2018-03-08]. (anglicky)
