Nasir ad-Din Qabacha
| Nasir ad-Din Qabacha | |
|---|---|
| sultán Uchu, Multanu a Sindthu | |
.jpg) | |
| Doba vlády | 1211–1228 |
| Narození | ? Kazachstán |
| Úmrtí | 1228 Bhakkar v Sindthu |
| Předchůdce | Aram Šáh (1210-1211) |
| Nástupce | Šams ud-Din Iltutmish (1228–1236) |
| Potomci | syn Alauddin Bahram Shah |
| Dynastie | Mamlúcká |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nasir ad-Din Qabacha (též Nasredin Kubača, nebo Kaba-cha; farsí: ناصرالدین قباچه) byl turkický mamlúk – otrok, kterého ghuridský muslimský vládce Muhammad Ghorí v roce 1203 jmenoval guvernérem Uchu. Roku 1211 dobyl Sindh a část Pandžábu a prohlásil se jejich sultánem. Roku 1228 byl poražen dillíským sultánem Iltutmishem a zahynul ve vodách Indu.
Cesta k moci
[editovat | editovat zdroj]Po zavraždění sultána Mohammada z Ghoru (ca. 1144 – 1206) si rozdělili vládu vládu ve východní části jeho ghuridské říše mamlúci – vzdělaná a vojensky vycvičená privilegovaná kasta turkických otroků, zastávajících vysoké posty na dvoře, v armádě i jako guvernéři držav. Svrchovaným vládcem se sídlem v Láhauru se v roce 1206 stal Qutb ud-Din Aibak (ca.1150–1210), Ghoriho pravá ruka; položil tím základ Dillískému sultanátu – říši nové mamlúcké dynastie v Indii. Vazalskou vládu v provinciích si podrželi Ghorovi vojenští guvernéři Taj al-Din Yildiz (†1216) v Ghazní, Muhammad Bakhtiyar Khalji (ca. 1150–1206) v Bengálsku a Bahauddin Tughril (†1210) v rádžastánské Bayaně. Oblast Multánu držel Nasir ad-Din Qabacha.
Život a vláda
[editovat | editovat zdroj]Qabacha byl původem Kumán (Kipčak), Turkik z oblasti dnešního Kazachstánu. Jako mamlúk Mohammada z Ghoru vynikl statečností a inteligencí, naučil se i dvorské etiketě. Ve službách se osvědčil, jelikož mu jako muqtovi (provinčnímu guvernérovi) byla někdy okolo roku 1204 předána správa nad pevností Uch na jihu Paňdžábu. Po Ghoriho smrti byl ve funkci Qutb ud-Din Aibakem potvrzen a oženil se s jeho dcerou. Jeho dvě dcery byly dány jeho konkurentovi Iltutmishovi. [1]
Po smrti Aibakově (1210), za vlády jeho syna[pozn. 1] Arama Šáha, se Qabacha obrátil do Sindhu, porazil místní dynastii Sumergan a dobyl oblasti měst Multan, Bhakr, Debal, Láhaur, většinu Pandžábu a některé oblasti podél Arabského moře. Ovládl tak rozsáhlé území, na kterém se roku 1211 prohlásil nezávislým sultánem.[1]
Láhaur a Pandžáb jako srdce říše se stal oblastí sporů mezi Aibakovými následníky, do které ho zasáhl i šáh sousední chorezmské říše Aláuddín Muhammad II. (1170–1220) když roku 1214 vytlačil Taj al-Din Yildize z Gazní. Ten vypudil Qabachu a z titulu legitimního vládce coby adoptivního Ghazního syna a tchána Qutb ud-Dina Aibaka přenesl sídlo v do Láhauru. Třetím kandidátem byl Šams ud-Din Iltutmish (1192–1236), bývalý otrok, velitel osobní stráže a vnuk Aibakův, který mezitím sesadil sultána Arama Šáha (1211) a vytvořil fakticky nezávislý sultanát v bezpečnějším Dillí. Yildiz se neúspěšně pokusil Dillí dobýt, byl ale roku 1216 poražen a zajat.[2] Když si uvolnil ruce s místními rebelujícími hinduistickými vládci doma, vytáhl Iltutmish roce 1217 v čele velké armády proti Qabachovi a Láháur dobyl. Qabacha se pokusil ustoupit k Multánu, ale byl poražen u Mansury a ztratil celý severní Pandžáb. Iltutmish se prozatím zdržel dalšího postupu na Sindh kvůli mongolské hrozbě na své severozápadní hranici a neohrožoval Qabachu až do roku 1227.[1][3][4] Koncem roku 1221 ustoupila po porážce od Mongolů za Indus čtyřtisícová armáda Chvárazmšáha Jalāl-al-Dina i-Mengübirniho (1199–1231). Chvárazmšáh se zprvu snažil získat od Qabachy a Iltutmishe vojenskou pomoc proti vojsku Čingischánových velitelů, když neuspěl, po potyčkách s místními vládci roku 1224 poplenil zemi[5] a odtáhl po porážce od Mongolů u Uchu[6] do západní Persie.[5] Roku 1224 odrazil Qabacha útok a čtyřicetidenní obléhání Multanu vojskem Čingischánova syna Čagataje.[6] Roku 1226 okupoval oblast Mansury a Siwistánu Malik Khan Khilji, byl ale Qabachou poražen.[1]
Navzdory opakovaným invazím se v té době stal Qabachův sultanát, zejména města Multan a Uch, významným centrem muslimského vědění, kam přicházeli z Turkestánu, Afghánistánu a Chorásánu učenci před pronásledováním v sunitských říších na západě a řáděním Mongolů. Maulana Qutbuddin Kashani převzal vedení madrasy v Multanu. Ali ibn Hamid al-Kufi tu sepsal roku 1216 islámskou historii Sindhu. Qazimu Minhaj-ud-Din Sirajovi, autoru spisu Tabaqat Nasiri o zničení Ghazni, bylo svěřeno vedení madrasy Firozi v Uchu.[7] V Multanu působil i súfíjský náboženský vůdce Bahauddin Zakariya Multani (okolo 1170–1262), i když příznivec Iltutmishův, Qabachou respektovaný.[1]
Když se Iltutmish vypořádal se odporem v Bengálsku a Rádžastánu, přitáhl 9. února 1228 k Uchu a zahájil obléhání. Zároveň vyslal vojsko pod vedením svého wazira (ministra) Kamaluddina Muhammada Junaidiho, aby Qabachu pronásledovalo. Qabacha, s vojskem oslabeným mongolskými a chvárázmijskými invazemi, ustoupil na jih do Bhakkaru (Bukkuru) v Sindhu a poslal svého syna Alauddina Bahrama Shaha s Aibakovou dcerou, aby vyjednávali o kapitulaci. Jednání vedlo k dohodě a Uch 4. května kapituloval. Junaidi buď nebyl o smlouvě informován, nebo ji úmyslně ignoroval, protože pokračoval v obléhání Bukkuru.
Qabacha zahynul v řece Indu. Ohledně okolností jeho smrti existuje několik verzí – buď byl zajat a utopen, nebo spáchal sebevraždu, když se dověděl o podmínkách kapitulace,[4] a nebo se s ním při útěku z obleženého města převrátil člun, přetížený odváženými poklady.[1]
Sindh se po Qabachově smrti stal součástí Iltutmishova sultanátu.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nasir ad-Din Qabacha na anglické Wikipedii a ناصرالدین_قباچه na perské Wikipedii.
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ jinde uváděn jako adoptivní syn, bratr či dokonce nastrčená osoba
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g Dějiny Sindhu. Kapitola desátá. Dostupné online
- ↑ Nizami K. A.. "The Early Turkish Sultans of Delhi". In Mohammad Habib; Khaliq Ahmad Nizami (eds.). A Comprehensive History of India: The Delhi Sultanat (A.D. 1206-1526). Vol. 5 (Second ed.). The Indian History Congress / People's Publishing House (1992). OCLC 31870180. Dostupné z archivu, original z [2023-01-17]. pořízeno [2019-07-15]. S.213–219.
- ↑ André Wink (1991). Al-Hind the Making of the Indo-Islamic World: The Slave Kings and the Islamic Conquest : 11Th-13th Centuries. BRILL. ISBN 90-04-10236-1. S.152–154.
- ↑ a b Peter Jackson (2003). The Delhi Sultanate: A Political and Military History. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-54329-3. [2019-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném 2024-01-25. S.29–35.
- ↑ a b BOSWORTH, Clifford Edmund. JALĀL-AL-DIN ḴvĀRAZMŠĀH(I) MENGÜBIRNI [online]. New York: Encyclopedia Iranica Foundation, 2013-07-10 [cit. 2025-11-28]. (Encyclopaedia Iranica). Sv. XIV, Fasc. 4, s. 404-405.. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b ASIF, Manan Ahmed (19. září 2016). A Book of Conquest (Kniha dobývání). Harvard University Press. https://books.google.com/books?id=Z4oxDQAAQBAJ&q=iltutmish+uch&pg=PA51. ISBN 9780674660113.
- ↑ Imperial Gazetteer of India: Provincial Series. [s.l.]: Superintendent of Government Printing. 488 s. Dostupné online. S. 355. (anglicky) Google-Books-ID: sTS2AAAAIAAJ.