Německo-polský pakt o neútočení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Přijetí Josepha Goebbelse u maršála Józefa Piłsudského 15. června 1934 (zleva doprava: německý velvyslanec ve Varšavě Hans-Adolf von Moltke, maršál Piłsudský, říšský ministr propagandy Josef Goebbels a polský ministr zahraničních věcí Józef Beck)

Německo-polský pakt o neútočení (německy Deutsch-Polnischer Nichtangriffspakt, polsky Polsko-niemiecki pakt o nieagresji), známý též jako Pakt Piłsudski-Hitler (německy Piłsudski-Hitler-Pakt, polsky Pakt Piłsudski-Hitler), plným názvem Prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí (německy Erklärung zwischen Deutschland und Polen über den Verzicht auf Gewaltanwendung, polsky Deklaracja między Polską a Niemcami o niestosowaniu przemocy), byla smlouva o neútočení, uzavřená mezi nacistickým Německem a druhou Polskou republikou.

Uzavření a obsah paktu[editovat | editovat zdroj]

Józef Lipski (1894-1958), polský velvyslanec v Berlíně

Smlouva byla uzavřena 26. ledna 1934 v Berlíně. Jménem Německa smlouvu podepsal ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath a jménem Polska velvyslanec v Berlíně Józef Lipski. Smlouva byla uzavřena na 10 let[1] a jejím základem byla deklarace Hitlera-Lipského z 15. listopadu 1933, předpokládájící odmítnutí síly v polsko-německých vztazích. Uvádí se v ní, že oba státy se hodlají domluvit bezprostředně na jakémkoliv problému, týkajícím se oboustranných vztahů. Nicméně odmítnutí vzájemného použití síly, které však nebylo doplněno zárukami o neměnnosti hranic, připouštělo možnost jejího použití při revizi územního statu quo třetích zemí. Smlouva nebyla svým obsahem běžná. Neobsahovala článek, běžný v podobných dohodách, o podmínkách přerušení její platnosti, nebo o právu jedné ze stran odmítnout ji, jestliže se druhá strana ocitne ve válečném stavu se třetím státem.

Důsledky paktu[editovat | editovat zdroj]

Uzavřením smlouvy došlo k normalizaci německo-polských vztahů, zatížených německým revizionismem vůči Versailleské smlouvě. Německo uzavřením smlouvy fakticky uznalo existující německo-polskou hranici a na oplátku oslabilo pozici Francie vůči Německu, zakládající se na možnosti společného vojenského zásahu Francie, Československa a Polska proti Německu v případě vzniklé krize. Polsko se uzavřením smlouvy snažilo zmírnit možné pro sebe nepříznivé dopady Čtyřstranné smlouvy mezi Německem, Itálií, Francií a Spojeným královstvím, (která však nakonec nebyla uzavřena v roce 1934, ale de facto[zdroj?] až v roce 1938 s fatálními důsledky pro ČSR) a stávající německo-sovětské spolupráce. Uzavření smlouvy též umožnilo aktivizaci polské zahraniční politiky proti Československu, vůči kterému mělo Polsko územní požadavky. Zajištěni smlouvou s Německem, vypověděli Poláci 13. září 1934 na shromáždění Společnosti národů v Ženevě smlouvy o ochraně národnostních menšin (což bylo nejen porušení deklarace Společnosti národů, ale i Versailleské smlouvy) - což jen zvýšilo útlak početných národnostních menšin v Polsku (Rusů, Ukrajinců, Čechů (těšínských i volyňských), Litevců, Rumunů, ale i Židů a Němců). Při odjezdu ze Ženevy 28. září 1934 ministr zahraničí Polské republiky Beck prohlásil: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa... Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.[2]

Ukončení paktu[editovat | editovat zdroj]

28. dubna 1939 Německo smlouvu jednostranně ukončilo poté,[3] co Polsko odmítlo obnovené německé požadavky na úpravu vzájemných hranic v německý prospěch (především se jednalo o Gdaňský koridor). Jako oficiální důvod německá strana uvedla polsko-britské komuniké z 6. dubna 1939 o poskytnutí britských záruk ohledně Gdaňsku. Vypovězení smlouvy Německem znamenalo zhroucení stavby polské zahraniční politiky za posledních pět let. Tato politika napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody, oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. Osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, se stal osudem Polska. On sám na svém vystoupení v polském Sejmu dne 5. května 1939 prohlásil: "Mír je cenný a žádoucí. Naše pokolení, které prolévalo krev ve válkách, si jej zaslouží. Ale mír, stejně jako skoro všechny věci na světě, má svoji vysokou a spravedlivou cenu. My Poláci neznáme pojem mír za každou cenu. V životě lidí existuje pouze jedna věc, která se nedá koupit - a tou je čest!".[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. AS. 26 stycznia 1934 r. Podpisano polsko-niemiecki układ o niestosowaniu przemocy. Nowahistoria.interia.pl [online]. 2014-01-26. Dostupné online. 
  2. TABUIS, Genevieve. Vingt ans de suspense diplomatique. Paris: [s.n.], 1958. 411 s. 
  3. PAP. 75 lat temu Hitler wypowiedział polsko-niemiecką deklarację o nieagresji. Nowahistoria.interia.pl [online]. 2014-04-28. Dostupné online. 
  4. MEYSZROWICZ, J. Czas przesly dokonany. Krakov: [s.n.], 1984. S. 216. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beneš, Edvard: Paměti, Praha 1947;
  • Dejmek, J.: Pokus o československo-polské sblížení počátkem třicátých let a jeho nezdar (1932-1934), Moderní dějiny, 1996 (4)
  • Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIV., 1929-1938, Praha 2002
  • Krofta, Kamil: Z dob naší první republiky, Praha 1939,
  • Kvaček, R.: Nad Evropou zataženo: Československo a Evropa 1933-1937, Praha 1966.
  • Morozov, Stanislav: Polsko a Československo v evropských vztazích, 1933-1939, Praha 2009;
  • Piłsudski, Józef: Pisma zbiorowe. Warszawa 1938

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]